Hujerismus jako pevná součást DNA české kultury. Jak se projevuje, kde se bere a co s ním?

28. 11. 2024, TOMÁŠ HAJZLER

Léta přemýšlím nad tím, jak to, že jsme jako národ tak často “papežtější než papež”. V naší kultuře se pro tuto snahu "být lepší, než nejlepší" či jinými slovy “blýsknout se před nadřízenými”, vžil termín Hujerismus. Právě ten si, s dovolením, vypůjčím pro název tohoto zamyšlení. Začnu ho jedním příběhem z minulosti. Foto CC BY-SA 3.0

    "Nejhorší to bylo v českém vězení..."

    Náš kamarád Herbert se narodil zkraje druhé světové války v jedné německé vesničce kousek od hranic s Holandskem. Než přišel na svět, jeho tátu mezitím odveleli do války. Doma se vědělo, že ho poslali na ruskou frontu, ale jiné zprávy o něm neměli. Když válka skončila, otec se domů nevrátil. Respektive vrátil, ale až po nekonečných pěti letech. Prostě, když už ho doma dávno oplakali, jednoho parného letního dne roku 1950 se zjevil doma. Zázraky se dějí. Herbertovi bylo devět, když svého tátu viděl poprvé. 

    Seběhlo se to tak, že otec padl v Rusku do zajetí. Když válka skončila, německé vězně postupně propustili, ti nasedali na vlak a vydali se domů. Jenomže někteří jeli přes Československo. Část těchto zajatců (shodou okolností i Herbertova otce) u nás přinutili vystoupit, znovu je zajali a následně nahnali do uranových dolů, případně na jiné otrocké práce. Herbert nám otcovy zážitky několikrát barvitě vyprávěl. Byly to fascinující příběhy. Ze všeho nejvíc mi utkvěla v paměti tatínkova věta: “Zatímco v ruském zajetí to bylo celkem fajn, v tom českém nás dozorci týrali a ponižovali. Byli to sadisti, šlo tam o život.”

    “Zatímco v ruském zajetí to bylo celkem fajn, v tom českém nás dozorci týrali a ponižovali. Byli to sadisti, šlo tam o život.”

    Co je to Hujerismus

    Film “Marečku, podejte mi pero” patří ke kultovním dílům naší kinematografie. Václav Lohniský v tomto snímku ztvárnil postavu snaživého a podlézavého studenta, která následně dala fenoménu šplhounství jméno. Takto hujerismus či hujerství definuje Wikipedie: “Jeho základní vlastností je až neúnosná servilita, pramenící z neadekvátní ctižádostivosti. Snaží se všemožně vetřít do přízně osobám, které mají vliv na jeho hodnocení (učitelé), zatímco na vztazích s ostatními (spolužáci) mu nezáleží, neboť v nich žádné výhody nespatřuje. Svým šplhounstvím navíc kompenzuje určitý nedostatek schopností a talentu. Je zcela zaměřen na vidinu svého úspěchu a vůbec si neuvědomuje, jak na okolí působí směšně a trapně.”  

    “Základní vlastností Hujera je až neúnosná servilita, pramenící z neadekvátní ctižádostivosti. Snaží se všemožně vetřít do přízně osobám, které mají vliv na jeho hodnocení, zatímco na vztazích s ostatními mu nezáleží, neboť v nich žádné výhody nespatřuje. Svým šplhounstvím navíc kompenzuje určitý nedostatek schopností a talentu."

    "Papežtější než papež" v pojetí českých vlád: Nejlepší komunisti i nejlepší kapitalisti

    Myslím, že fenomén našeho "národního hujerismu" můžeme dobře pochopit na dvou kontrastních meta-příkladech z naší nedávné minulosti: Za komunismu patřilo Československo k premiantům ve znárodňování, likvidaci (drobného) podnikání, záborech půdy, nucené kolektivizaci a také v procesech proti disentu (50. léta, Pražské jaro). V málokteré komunistické zemi se podařilo místní ekonomiku rozbít tak dokonale jako u nás. 

    To samé se začalo dít po roce 1989, jen opačně. Málokde v bývalých komunistických zemích došlo k takové míře "zesoukromění", komercializace (zpoplatnění) života nadnárodními korporacemi a oligarchy. Málokde v kontinentální Evropě byla likvidace místní ekonomiky a vazeb mezi lidmi (včetně zadlužování a exekucí) tak razantní jako u nás - viz jeden z tisíců příkladů: Holocaust místních podniků na příklady jedné české mlékárny (Kruh v Podkrkonoší). 

    V důsledku toho došlo k astronomickému nárůstu nerovností. V tomto fenoménu jsme se stali dokonce světovými premianty (o tom více zde). V míře oligarchizace (ovládnutí naší společnosti majetnými) patříme dnes ke světové špičce. 

    Za komunismu byli naši političtí představitelé "Hujery východního bloku, zalezlí hluboko v sovětském konečníku". Za kapitalismu přelezli naši vládci z jednoho extrému do druhého a stali se Hujery západoevropských mocností a (světového impéria) USA. "Ze sovětského konečníku jsme přelezli do toho amerického". Není to tak dávno, co člověk na ulicích českých měst potkával plakáty se slogany "Se Sovětským svazem na věčné časy". Dnes je to slogan “Patříme na Západ”:

    Doporučuji si poslechnout toto video a pečlivě poslouchat/číst titulky. Velmi trefně popisuje právě to, jak "náš národní Hujer" přelezl od jednoho impéria k druhému. Stejný příběh, do větší hloubky a dopodrobna, najdete v knize Kdo vládne světu. 

    Co Čech to klimatolog

    Jedním z obrazů našeho národního hujerství je bezesporu i takové to naše české “odbornictví”. Možná jste si všimli, že patří k rysům naší národní povahy “všechno vědět” a na všechno mít názor. Tato vlastnost je velmi často živená strachem říct ono jednoduché “nevím”, neboť to se v našem školním systému nesmí. Čím méně sebe-úcty, sebe-vědomí, tím endemičtější ten strach je. A my Češi patříme bohužel k národům s mimořádně narušenou sebeúctou. Ale k tomu se ještě dostaneme. 

    Možná si vzpomenete na dobu, kdy se objevila Greta Thunbergová. Tehdy by člověk u nás snadno získal dojem, že každý Čech je odborníkem na změnu klimatu (viz velmi trefný dobový text "Šach, mat, Greto!").

    Když pak přišla pandemie covidu, každý našinec se stal ihned i erudovaným epidemiologem. Viz trefná grafika: 

    Potom, co Rusko vtrhlo na Ukrajinu, všichni jsme se okamžitě stali odborníky na geopolitiku, na Rusko, válečnictví a na otázky míru. V říjnu 2023 jsme se pak stali národem odborníků na Blízký východ, antisemitismus a terorismus. 

    Není téma, v kterém bychom se nedokázali bleskurychle zorientovat. 

    Když vtrhlo Rusko na Ukrajinu, všichni jsme se okamžitě stali odborníky na geopolitiku, na Rusko, na válečnictví a na otázky míru. V říjnu 2023 jsme se stali národem odborníků na Blízký východ, terorismus a antisemitismus. Není téma, v kterém bychom se nedokázali bleskurychle zorientovat. 

    “Russáci”, “teroristi z Hamásu”, "migranti" a další "naši nepřátelé"

    Málokde ve světě (mimo Izrael a USA) najdete tak masívní a ohlušující podporu etnického čistění Palestiny a masového vraždění v dalších blízkovýchodních zemích izraelským státem. Genocidu Palestinců a další zločiny na Blízkém východě bezmezně podporuje komplet česká vláda, prezident, všechny mainstreamové politické strany, veřejnoprávní a všechna ostatní mainstreamová média (viz například Reakce českých politických stran na genocidu v Gaze). Novináři, kteří se snažili o kritický pohled na český hujerismus ve vztahu k Palestině, byli vyhozeni. Běžní lidé, kteří se snaží na holocaust poukazovat, jsou v Česku označováni za “podporovatele terorismu”.

    Jeden drobný příklad za všechny. Rok od začátku aktuální fáze holocaustu Palestinců (který trvá od roku 1947), napsala ministryně české vlády toto: 

    Stejně tak, málokde ve světě najdete tak masívní podporu ukrajinského establishmentu v odboji proti Rusku. Podobně jako mnohokrát v historii válek 20. století, byl PR agenturami vytvořen umělý příběh s cílem zmanipulovat běžné lidi tak, aby sami sebe omezovali a místo toho podporovali zbrojení, destrukci a války. O tom, jak se tohle dělá, si přečtěte např. v knize Veřejné mínění (Walter Lippmann, 1922). V případě konfliktu na Ukrajině byl vyroben "příběh zlého východního diktátora, který hodlá zničit Ukrajinu a pak hned obsadit i zbytek Evropy".  

    My Češi jsme ho "spolkli i s navijákem", podobně jako velká část obyvatel dalších ex-sovětských satelitů. Samozřejmě i v této doméně patříme k premiantům. Jen promile lidí v naší zemi si klade otázky o tom, co se to na Ukrajině/Rusku nebo na Blízkém východě děje, co je skutečnými příčinami tamní destrukce a zabíjení, koho vlastně ve skutečnosti podporujeme, o co tam jde, co všechno tomu předcházelo a hlavně - nejdůležitější otázka ze všech: "Cui bono?" čili, kdo z těch bojů opravdu těží? (viz třeba příklad pohádkového bohatnutí českého zbrojařského magnáta Strnada: "Několik intimních setkání s válkou (na Ukrajině a v Rusku) z minulého týdne") nebo rekordní zisky amerických zbrojařských korporací vs. obrovský nárůst chudoby napříč evropským kontinentem.   

    Jen promile lidí v naší zemi si klade otázky o tom, co se to na Ukrajině/Rusku nebo na Blízkém východě děje, co je skutečnými příčinami tamní destrukce a zabíjení, o co tam jde, co všechno tomu předcházelo a hlavně: "Cui bono?" čili, kdo z těch bojů opravdu těží? 

    Nekriticky přebíráme noty, které jsou našim vládnoucím představitelům předkládány z Washingtonu (a z Bruselu). Nám, běžným lidem, jsou pak servírovány přes naše servilní oligarchická média. Většina národa následně "podle těch not zpívá" (mnohem usilovněji než ostatní národy). 

    “Pane učiteli, už je čas!”

    Národní hujerismus lze vskutku dobře pozorovat právě na tom, jak servilní, pod-řízený stát vykonává priority své nad-řízené “imperiální mocnosti” - v případě Česka je to dnes USA (dříve Sovětský svaz, předtím Rakousko-Uhersko, Německo,... obecně "panstvo"). 

    Co považuji v dnešním světě za klíčový předpoklad udržení si zdravého rozumu, je pochopení toho, jak vznikají války a jak moc jsou pro ekonomiku kapitalistických impérií důležité. Americká ekonomika stojí, už od hospodářské krize v 30. letech, ze všeho nejvíc právě na zbrojním průmyslu - slovy velké bojovnice za mír Arundhati Roy: 

    "Od začátku velké hospodářské krize byla výroba zbraní a jejich export hlavním způsobem, jak USA stimulovaly svou ekonomiku. Všechny války, které USA ve světě vedly a vedou (ať už napřímo či zástupně) - od bombardování Hirošimy a Nagasaki, přes Vietnam, Koreu, Latinskou Ameriku, Afghánistán, Irák,.. všechny tyto války a miliony zabitých lidí byly a jsou bojovány s cílem udržet americký způsob života - Americký sen." 

    "Vytváření nepřátel" a rozpoutávání válek je tedy základem americké (a také západoevropské a izraelské) ekonomiky (a tím pádem i globálního ekonomického modelu). Stačí, aby americký establishment někoho označil za "nepřítele" (dnes nejčastěji oblíbený termín "terorista") a Češi po roce 1990 jsou - než bys řekl švec - mezi prvními, kteří toto označení přebírají, opakují a “hlásí se do služby”. Ať už to byla Jugoslávie, Írák, Libye, Afgánistán, Sýrie,… Palestina, Írán, Čína, Rusko, Venezuela, Severní Korea,… kdokoli se postaví americké hegemonii, Češi jsou mezi těmi, kteří jako první kývají, papouškují a “pomáhají”. 

    Naše politická reprezentace po roce 1989 je prostě ztělesněním Hujera a jeho památné věty: “Pane učiteli, už je čas!”.

    Tři drobné příklady (z "chlubítka" Petra Fialy).

    První je dlouho omílané prohlášení, že už konečně kupujeme americký plyn (samozřejmě bez jakýchkoli informací o tom, že ten americký je mnohonásobně dražším než ten ruský, a že jeho doprava do Evropy, tankery přes oceán, je jedna velká ekologická katastrofa): 

    Vtipné je, že skutečnost je (zcela) jiná (viz titulek níže). To ale pro Hujery není podstatné. Klíčové je "blýsknout se před panem učitelem".

    Druhý příklad je ukázka chorobné servility vůči Izraeli. Kromě Německa, které má vlastní nevyřešené trauma z vyvraždění/vyhnání Židů za druhé světové války, nemají američtí sionisté v Evropě Hujera českého formátu. 

    A nakonec obecné výdaje na zbrojení. Mnoho let sleduji tlak amerických i západoevropských zbrojařských korporací na evropské státy v tom, abychom kupovali jejich produkci. Snad nejvíce ústy amerických prezidentů (což jsou hlavní PR mluvčí amerických korporací a oligarchů) zaznívalo dlouhá léta to, že vlády zemí, které vstoupily do NATO, by měly za zbrojení utrácet minimálně 2% svého HDP. Dlouhou dobu se to nedařilo. Pak se ale podařilo konečně vyprovokovat Rusko a první Hujeři okamžitě hlásí, že "už mají splněno!":

    Myslím, že kdyby se točil nějaký remake filmu "Marečku přidejte mi pero", Petr Fiala by byl ideální kandidát na roli Hujera. Zdá se mi, že on by nemusel ani hrát, prostě by byl tím, kým je. Oligarchové, korporace, obecně mocenské elity neměli v křesle "kapitána české politiky" už dlouho tak kvalitního kandidáta/Hujera.

    “Kopání do kotníku”

    Nakonec ještě jeden obraz našeho národního hujerismu. Václav Havel pro něj zavedl termín “kopání do kotníku”. Všiml si, že český člověk… když má pocit, že je pod ochranou někoho silnějšího, tak v tom domnělém bezpečí často “kope slabší do kotníku”... Sám by na to nenašel odvahu, ale ze zákrytu se odváží. Vzpomínáte na Herbertova tátu? Ten byl rád, že české galeje přežil jen s “okopaným kotníkem”. 

    Tento fenomén je dnes dobře pozorovatelný na sociálních sítích. Mnozí našinci si tam - schovaní za obrazovku v "anonymitě internetu" - dovolí napsat, co by se do očí nikdy nikomu neodvážili říct. A samozřejmě je to vidět opět i na vztahu našich dnešních představitelů k Rusku. Já chvíli sledoval twitter Jana Lipavského, předního českého Hujera. A nestačil jsem žasnout. Je zřejmé, že mezi našimi představiteli najdete slušné zástupy psychopatů, ale nevím o nikom, kdo by aktuálně "do kotníku kopal" tak fanaticky jako právě Lipavský. Vlastně se nedivím, že ho z jedné nedávné přednášky v Londýně museli evakuovat. 

    Toto napsal na svůj twitter včera, tj. 28.11. potom všem, co víme, že genocidní izraelská vláda zatím napáchala a dál páchá: 

    Příčiny: Historicky porobený národ, archaická škola a predátorská ekonomika

    Z individuální psychologie víme, že první krok při léčení duše je, si toxické chování zviditelnit, uvědomit si, že prostě máme problém. Samozřejmě, někdy nám v cestě stojí fenomén "popření", což je biologický mechanismus, který nás ochraňuje před informacemi, které bychom nedokázali vstřebat a mohly by nám ublížit. Pokud se nám to ale povede prohlédnout a my už "víme, že víme", pak je logickou druhou otázkou: "Co s tím?" Co tedy s naším národním hujerismem? 

    Je to obrovské téma a kořenů je nespočet. Já za sebe nabídnu tři: 

    Přijde mi, že malý národ, který byl po staletí v područí těch velkých, se musel naučit nějak přežít. Jednou ze  strategií pro přežití byl (náš pověstný národní) humor, další třeba zmiňované "kopání do kotníku" a nakonec i ten nešťastný hujerismus. Naučili jsme se ohýbat před Habsburky, před nacisty, před Sověty, před západními korporacemi a nadnárodními institucemi (MMF, WTO, Světová banka), před Bruselem, před Washingtonem,... Cokoli si přejí, dáme jim třikrát víc. 

    Jednou ze  strategií přežití malého národa, po staletí v područí mocností, byl i náš hujerismus. Naučili jsme se ohýbat před před Habsburky, před nacisty, před Sověty, před západními korporacemi a nadnárodními institucemi (MMF, WTO, Světová banka), před Bruselem a Washingtonem. Cokoli si přejí, dáme jim třikrát víc. 

    Kromě historické zátěže, hraje velkou roli i náš obstarožní vzdělávací systém (o tom podrobněji v seriálu "Škola základ života"). Ten je, do dnešních dní, z velké části postaven na stejných “kůlech” jako v roce 1774. Stejně jako za Marie Terezie, i dnes je cílem vycvičit děti k životu v mocenské hierarchii - tj. aby se naučily pod-řídit nebo nad-řídit a odnaučily se sebe-řídit. Cílem našeho školního systému je vytvořit z dětí poslušné zaměstnance, snadno manipulovatalné konzumenty, voliče a ochotné vojáky. Škola je první instituce v naší společnosti, která systémově ničí sebe-úctu. 

    Ze všeho nejpodstatnější je ale náš ekonomický systém. Jak už jsem psal, stali jsme se zanícenými "promotéry kapitalismu volného trhu" ("laissez faire", což je nejextrémnější forma tohoto ekonomického systému). Jedním z hlavních dopadů tohoto "predátorského" ekonomického systému je nárůst nerovností. V tomto parametru se Česko stalo evropským i světovým premiantem (zde). V žádné jiné evropské zemi nemají oligarchové takovou ekonomickou moc jako u nás. Ekonomická moc je přitom základem moci politické. Pro naše oligarchy je tak stále snadnější kupovat si politiku, média a zdá se, že i soudnictví (viz nedávný rozsudek, kdy soud rozhodl proti zájmům běžných lidí ve prospěch obří korporace). Média jsou dnes v naší zemi už zcela v područí vládnoucích elit (včetně těch veřejnoprávních - ČT a ČRo). Tato média rámují své zpravodajství podle přání vlastníků. Převládají v nich žabomyší spory, korupční aféry, je propagován neoliberalismus, nepřátelství vůči “nepřátelům” USA a konzum jako smysl a náplň života. Cokoli v zájmu "dobrého života pro všechny v rámci limitů planety" je v Česku označováno za "komunismus" (který je u nás navíc staven na úroveň nacismu).

    Obecně se dá říct, že dokud nevybudujeme novou ekonomiku, situace se bude dále zhoršovat - pár ultra-bohatých bude dále bohatnout (a stále snadněji se jim bude vládnout), my ostatní budeme chudší a chudší, mír bude minulostí, extrémní počasí se stane normou, planeta bude k žití méně a méně. Dobrý život pro všechny bude jen bláhovou, nereálnou utopí. 

    Jedním z hlavních dopadů našeho predátorského ekonomického systému je nárůst nerovností. V nerovnostech se Česko stalo evropským i světovým premiantem. V žádné jiné evropské zemi nemají oligarchové takovou ekonomickou moc jako u nás. 

    Co s hujerismem na osobní úrovni?

    S národem je to jako s jednotlivcem. Hujerismus je jedním z důsledků odpojení od vlastních emocí, ke kterému dochází v dětství. Pro toto odpojení se vžil termín "trauma". Odpojený člověk je člověk s narušenou sebe-úctou a mizerným sebe-vědomím. Takový člověk neví, kdo je, "necítí tělo", nerozumí vlastním emocím. Takovými lidmi se snadno manipuluje. Odpojený člověk - místo aby se svobodně rozhodoval - se pak (bez protestu) pod-řizuje šéfům, partnerům, politikům, ideologiím a obecně narativům mocných. Člověk bez sebe-vědomí a sebe-úcty není schopen vlastního kritického myšlení a rozhodování. Já závislý na svém okolí. Svému okolí se buď podřizuje, ostatním podlézá nebo jim vzdoruje. 

    Základy zdravého sebe-vědomí a sebe-úcty vznikají už v břiše matky a nejvíce pak v prvních třech až pěti letech života. Aby bylo sebevědomí dítěte zdravé a nevyrostl z něho další Hujer (a okopávač kotníků), je třeba, aby bylo dětství klidné, plné přítomných dospělých a dalších dětí. Velké škody nadělá "odnětí svobody na základě věku", které je našim státem nařízeno mezi šestým a patnáctým rokem, kdy je na české děti státem uvalena povinná školní docházka. Těchto devět let "výcviku v podřizování se autoritě", dělání něčeho, k čemu nemají vztah výměnou za známku a povolení postupu do dalšího ročníku, nadělá nedozírně škody. V tomto ohledu jsou obrovskou nadějí demokratické školy a různé formy domácího a komunitního vzdělávání. 

    Pokud chce na seběvědomí a sebeúctě popracovat dospělý, nabízí se celá škála technik od meditací, dechových cvičení, otužování a nespočtu dalších technik či terapií. Cílem je napojit rozpojenou mysl a tělo. 

    No a a jak hujerismus léčit na národní úrovni? 

    Myslím, že potřebujeme vzory, potřebujeme (skutečně) nezávislá, neoligarchická média, potřebujeme se vymanit z područí miliardářů, nadnárodních korporací a politků, kteří jim slouží (SPOLU, ANO a další)… Potřebujeme vrátit na politikou scénu levici. Podobně jako na osobní úrovni, se potřebujeme napojit na to, kdo jsme, zvědomit si naše silné stránky a na nich stavět. Myslím, že nám může pomoci připomínka lidí, kteří měli odvahu postavit se vládnoucí moci, tj. že tu žili lidé, kteří nebyli Hujery - Jan Hus, Jan Žižka, Karel Havlíček Borovský, František Palacký, Karel Čapek, Jan Masaryk, Milada Horáková, Karel Kryl, Václav Havel,... 

    Na závěr chci připomenout Juliana Assange - mou osobní, obrovskou inspiraci ve schopnosti postavit se hegemonii vládní moci. Velmi mě oslovilo, když v jednom ze svých projevů řekl: "Lidi se často ptají na to: Co můžu udělat? Odpověď není složitá. Učte se, jak funguje svět. Zpochybňujte prohlášení, aktivity a záměry těch, kteří se nás, za fasádou demokracie, snaží kontrolovat  Stejdnoťte se okolo společného smyslu, abyste společně navrhli, vybudoval, zdokumentovali, financovali a bránili svět. Učte se, zpochybňujte, konejte. Teď."

    Co vy na to? 

    __________________

    Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
    Kde se můžeme vidět: Akce
    Moje knihy: Knihy
    Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.

    V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky.