Včera v noci jsme se vrátili z naší Honzíkovy cesty. Rádi! V Curychu nám ulétlo letadlo, a tak jsem na chvíli otevřel počítač. Mám z toho cestování totiž jeden silný dojem. Týká se důvěry, tedy toho základního, čím drží lidské vztahy a tím i každé přirozeně fungující lidské společenství pohromadě. Už jsem se tu o tom nejednou zmiňoval, ale tohohle tématu není nikdy dost.
Dnes jsem poslední den na netu. Do začátku března už mě čeká pouze nějaký občasný Internet café. A tak sem chci dnes vložit ještě jednu zprávu. Spustili jsme totiž tento týden Cedulart – srdcovku, která vznikla díky tomuto blogu. A to pro mě navíc zcela fascinujícím způsobem. A tak chci v tomhle článku popsat, co jsem s tímhle projektem za poslední rok zažil a jak to celé vlastně vzniklo. Myslím si totiž, že může být příkladem zrealizované vášně a hlavně ukázkou nových možností spolupráce, kde smysl projektu je mnohem důležitější než peníze a/nebo postavení.
Soused mi strčil do okna drát a já mám tak do čtvrtka internet (viz Pár postřehů z Mexika) a tak sem ještě před březnem (prázdniny, neprázdniny), chci dát dvě věci. Nejprve tuhle přednášku, která tu už jednou byla, ale nefungovala a já ji proto tehdy smázl. A pozítří (snad) oznámení, z kterýho mám velkou radost.
Odjeli jsme na pár týdnů do Mexika. Za Honzo–jevem. Myslel jsem si, že odsud budu fungovat bez toho, že by to někdo vůbec poznal. Možná si jen někdy přivstanu, jindy půjdu zase později spát. Ale ouha! Nedošlo mi, že tu široko daleko nebude net. Ocitli jsme se totiž na tom nejmexičtějším venkově a přestože jsme zakotvili v krásném, prostorném domě přímo na pláži, tak nám tu často neteče voda (teplá neteče nikdy), nevyváží se odsud odpadky, nejezdí sem ani pošťák. Vlastně ten dům nemá ani adresu (Kdybyste si nás chtěli vygooglovat, jsme nějakých deset kilometrů západně od Progresa v mexickém zálivu. Nejbližší díra se jmenuje Chelem). A tak jsem se rozhodl pro něco, co jsem na tom
Po jakýmkoli návratu z Afriky nebo z jiných tradičních končin, se nemůžu nezaradovat, že si české ženy užívají v zásadě stejných práv jako naši muži. Když to ale člověk zkoumá blíž, zjistí, že to je na mnoha místech naší společnosti zatím jenom prachpustá teorie. Že máme sice pěkně našláplo, ale ještě to nejspíš chvíli potrvá než došlápneme.
Dnes v noci (možná však i později) bychom měli spustit nový web peoplecommu; verzi 5.0. Cílem je vysvětlit celistvěji a lépe filozofii svobody v práci, dát prostor novým kurzům a představit i naše nakladatelství a veškeré návazné aktivity, kterým se na cestě šíření svobodnějšího přístupu k práci,věnujeme. Naším cílem je, aby stále více lidí trávilo životy tím v čem jsou nejlepší, co je baví a stylem, který je jim vlastní. Web bude (jako každá nová věc) plný much, které jsme se rozhodli chytat za chodu. Proto prosím o toleranci a trpělivost. Blog zatím zůstává, jak ho znáte – změní se až záhy, stejně jako testy. Končí tak další kapitola. A začíná další. Já z toho mám velikou radost. S
Včera jsem smáznul přednášku „Mrtvej brouk“. S dovolením to sem vrátím až/jestli se nám ho podaří rozchodit. Říkal jsem si, že by to na kraj roku chtělo něco nadhledovýho.
Nevím, jak to máte s koncema vy. Mně se zpravidla chce zastavit a ohlédnout se. Ze sentimentu a pro poučení. Konec roku není výjimkou. Z toho, který právě končí mám relativně neuspořádané pocity. A tak si chci tímhle textem urovnat myšlenky.
Toulavý boty. Ty já měl vždycky. Nejspíš po rodičích. Už jako mrně mě tahali střídavě na Balaton nebo na Rujánu. Nebylo mi ani pět a šoupli mě do škodovky (100–ka) a odvezli až na Krym.
Letos jsem udělal zajímavou zkušenost s dvěma firmami. Ty dva zážitky jsou v tak silném kontrastu, že mi nedá nepokusit se na nich ukázat dva rozdílné přístupy k byznysu.
