Po jakýmkoli návratu z Afriky nebo z jiných tradičních končin, se nemůžu nezaradovat, že si české ženy užívají v zásadě stejných práv jako naši muži. Když to ale člověk zkoumá blíž, zjistí, že to je na mnoha místech naší společnosti zatím jenom prachpustá teorie. Že máme sice pěkně našláplo, ale ještě to nejspíš chvíli potrvá než došlápneme.
Dnes v noci (možná však i později) bychom měli spustit nový web peoplecommu; verzi 5.0. Cílem je vysvětlit celistvěji a lépe filozofii svobody v práci, dát prostor novým kurzům a představit i naše nakladatelství a veškeré návazné aktivity, kterým se na cestě šíření svobodnějšího přístupu k práci,věnujeme. Naším cílem je, aby stále více lidí trávilo životy tím v čem jsou nejlepší, co je baví a stylem, který je jim vlastní. Web bude (jako každá nová věc) plný much, které jsme se rozhodli chytat za chodu. Proto prosím o toleranci a trpělivost. Blog zatím zůstává, jak ho znáte – změní se až záhy, stejně jako testy. Končí tak další kapitola. A začíná další. Já z toho mám velikou radost. S
Včera jsem smáznul přednášku „Mrtvej brouk“. S dovolením to sem vrátím až/jestli se nám ho podaří rozchodit. Říkal jsem si, že by to na kraj roku chtělo něco nadhledovýho.
Nevím, jak to máte s koncema vy. Mně se zpravidla chce zastavit a ohlédnout se. Ze sentimentu a pro poučení. Konec roku není výjimkou. Z toho, který právě končí mám relativně neuspořádané pocity. A tak si chci tímhle textem urovnat myšlenky.
Toulavý boty. Ty já měl vždycky. Nejspíš po rodičích. Už jako mrně mě tahali střídavě na Balaton nebo na Rujánu. Nebylo mi ani pět a šoupli mě do škodovky (100–ka) a odvezli až na Krym.
Letos jsem udělal zajímavou zkušenost s dvěma firmami. Ty dva zážitky jsou v tak silném kontrastu, že mi nedá nepokusit se na nich ukázat dva rozdílné přístupy k byznysu.
S Romanem Žižlavským jsme vloni podnikli pár zajímavých „cest k sobě“. Jedním ze zajímavých experimentů byly dva společné dny na naší loňské Cestě kolem světa. Kromě toho, že Roman umí velmi lidsky a poutavě zprostředkovat mnohá poznání a techniky buddhistické psychologie, také rád píše a letos vydal už druhou knihu. I zde na blogu zanechal v minulosti pár článků. Na sklonku loňského roku se ale odjel toulat po Indii a my tak mohli na loňskou spolupráci navázat až letos na podzim – opět na Cestě kolem světa. A bylo to jako zralé víno. Ještě lepší než vloni. A jsem rád, že našel chuť podělit se i o pá
Přesvědčení, že zadarmo ani kuře nehrabe, patří k nejrozšířenějším mýtům současného světa. Teď je sobota (27. 11. 2010) kolem páté hodiny večer, já sedím ve vlaku z Bratislavy, kde jsem byl na přednášce. Přestože jsem měl od středy do pátku relativně (emočně) obtížný začátek dalšího ročníku Cesty kolem světa, vstával jsem dnes v šest ráno, abych se do oběda dohrabal do Bratislavy a mohl si tam užít svých dalších „devadesát minut slávy“ na jedné konferenci. Za vystoupení jsem dostal láhev vína, dva koláčky a minerálku na cestu. Za tu možnost jsem zaplatil 1500 Kč za jízdenku Praha–Bratislava–Praha a sobotou od 6:00 do 23:45 (to mám dorazit domů).
Je to právě týden, co je venku video z přednášky z letošního Webexpa. Pro mě je to v tomhle století poprvé, co jsem měl možnost se zahlédnout na videu a mraky věcí mi na tom došly…
S Filipem nás seznámily bedýnky. Rád poslouchám jeho radikální názory na jídlo, tělo i život jako takový. Spojuje nás hledání principů osobní svobody. Tady je jeden z jeho pohledů na život. (pozn. Tomáš Hajzler).
Celý svůj zatím krátký život jsem odněkud unikal. Jako malýho mě spolužáci moc nebrali. Tak jsem začal hrát basket a posilovat, abych uniknul z pozice největšího třídního trapáka. Pak jsem, už v další třídě, hledal útěchu před světem agresivity v pravidelném pokuřování džointů. No a vejška pro mě byla jeden velký únik. Únik před realitou vydělávání peněz, před špínou, před diskuzí s prodavačkou v Tescu – já sem přece byl ten chytrej vysokoškolák, kterej to všem jednou ukáže.
