Unikněte sami sobě!

Unikněte sami sobě teď nebo nikdy!

S Filipem nás seznámily bedýnky. Rád poslouchám jeho radikální názory na jídlo, tělo i život jako takový. Spojuje nás hledání principů osobní svobody. Tady je jeden z jeho pohledů na život. (pozn. Tomáš Hajzler).

Celý svůj zatím krátký život jsem odněkud unikal. Jako malýho mě spolužáci moc nebrali. Tak jsem začal hrát basket a posilovat, abych uniknul z pozice největšího třídního trapáka. Pak jsem, už v další třídě, hledal útěchu před světem agresivity v pravidelném pokuřování džointů. No a vejška pro mě byla jeden velký únik. Únik před realitou vydělávání peněz, před špínou, před diskuzí s prodavačkou v Tescu – já sem přece byl ten chytrej vysokoškolák, kterej to všem jednou ukáže.

Když už bylo studií příliš, uniknul jsem na Aljašku. Když mi tam začala být zima, šel jsem studovat do Švýcarska. Už během studií jsem si našel „manažerskou“ práci – nejdřív v ČEZu, a pak s exkluzívníma dvěma vysokoškolskýma diplomama v McKinsey. Chtěl jsem být oproštěnej od problémů běžnýho života. Domů nám chodila uklízet paní z Ukrajiny, po Praze jsem jezdil taxíkem, po Evropě lítal byznysem a žehlit košile si nechával v různých evropských hotelech. A tak jsem mohl z reality unikat k virtualitě – ke strategiím, prezentacím, videokonferencím. A vždy když mě jeden únik přestal bavit, našel jsem si jinej – po prezentaci jsem vzal kolegy do indický vegetariánský restaurace a vysvětloval jim, jak upřímnost změní svět. Po dlouhým projektu jsem se nechal vyslat na půl roku do Jižní Afriky restrukturalizovat železnice. Únik za únikem do jinýho úniku.

Kde jsem to vlastně celou tu dobu byl?

Tak jsem si řekl, končím s únikama, jedu do Izraele. Jen tak, bez plánů. Únik trval půl roku a během něj jsem si naplánoval, jak budu „žít život“ až se vrátím. Jo, stálo to za to, „žít život“ jsem vydržel necelý rok. A pak opět – únik, prý za teplem a za kvalitním ovocem. V Asii jsme s mojí drahou polovičkou byli taky skoro půl roku. A pak se vrátili, s geniálním plánem, jak zařadit úniky do životního plánu – pojďme žít půl roku v Čechách, půl roku někde jinde. Přijeli jsme zpátky do Čech, zjistili, že náš byznys je v kytkách a všechny plány šly do háje.

Máte taky podobný zážitky? Úniky před prací, před partnerem, před problémy každodenního života, prostě před životem?

Životopis s mottem úniků mě inspiroval ke zpracování teorie úniků. Úniky totiž můžou být prospěšné nebo destruktivní. Zábavné nebo zoufalé. A hlavně, vědomé nebo nevědomé. Pojďme se na to spolu podívat.

Způsoby úniků všichni známe: drogy, jídlo, sport, spánek, cestování, televize, alkohol, sex, dovolená, náboženství a další. Většina z těchhle aktivit přitom únikem být nemusí, když se pro ni rozhodneme vědomě. Když děláme to, na co opravdu máme chuť. (Má moje tělo po ránu opravdu chuť na sport, anebo chci začít den endorfinovým únikem?)

A teď to, podle mě, nejdůležitější: od čeho unikám? (napište do komentářů, od čeho unikáte vy, prosím) Nezapomeňte, že tohle je moje TEORIE úniků, k praxi mám mnohdy ještě daleko.

1. Nejsnáze se uniká práci. Stačí vypnout mobil, odjet z trvalého bydliště a věnovat se čemukoliv jinému. Když s prací přeruším kontakt, už mě nedostihne. Únik od práce může být cestou sám k sobě, konečně je prostor zodpovědět otázky, „na co mám chuť“, „kdo vlastně jsem“, „v kolik chci ráno vstávat“. Anebo se můžu totálně nakalit.

2. Únik před nefunkčním vztahem je podobný. Mám ale problém: vztah k partnerovi si nesu sám v sobě. Takže když uteču do lesa, pořád můžu toho „ukecaného slabého otravného agresivního cokoliv“ partnera vidět, slyšet, cítit. Čas je nejlepší lékař, takže když budu v lese dost dlouho, buď zmrznu, nebo umřu hlady anebo – zbavím se i špatných pocitů ze vztahu.

3. Únik před lidmi, kteří mě neberou, to už je jiné kafe. Sem spadají hlášky „moje rodina je strašně zaseknutá“, „Čechy jsou stejně zoufalej národ, miluju bezstarostné Afričany“ nebo „nikdo mě nemá rád protože sem jinej“. Nejsnazší je uniknout co nejdál. Když jsem měl štěstí, tak jsem si na pár týdnů užil euforii, že mě najednou mají lidé rádi. Vztahy s ostatními lidmi ale vždycky vycházejí z mého srdce, a když jsem je neuměl kvalitně prohlubovat, přišla vždy za pár týdnů studená sprcha. Najednou jsem si nepřipadal dobře ani v tom „vysněném“ Íránu. Lék je často přitom fakt jednoduchej. Stačilo přestat ostatní hodnotit a odsuzovat, začli mě milovat! Ať už jsem byl jednonohej osel nebo manažer planety Země. Na tohle často zapomínám, a pak jsem znovu ve stejné pasti.

4. Únik před každodenním životem. Tohle je oříšek. Domácí práce, sekání trávy, psí hovínka na ulici, bláto, kriminální živly v nočním velkoměstě, anebo prostě jenom cesta do 3. patra po schodech. Tisíce let jsme měli odpovědnost za všechno v našem životě – od teplého jídla na stole až po svou tělesnou kondici a zdraví. A teď najednou technika umožňuje všechno outsourcovat a předat odpovědnost za schody výtahu a odpovědnost za zdraví jednou týdně učiteli jógy. Taxikář mě proveze blátem, zatímco posílám maily z blackberry a automatická sekačka trávy pozná, kde je její území. Teprve pak jsem zjistil, že tyhle všechny nutný každodenní činnosti můžu dělat „vědomě“. Vnímat, že vytírám podlahu a užívat si to. Trvalo mi to vážně dlouho. A teď najednou místo jógy jdu zametat listí a odklízet větve na zahradu. A když šlápnu do bláta, tak si stejně zanadávám.

5. Únik před zdravotním problémem. Někdo má chřipku, a tak stráví celý den na Ibubrofenu, jiného zas bolí záda, tak se dívá z postele na televizi. Alespoň na chvíli mám možnost zapomenout, co mě trápí. V nemocnicích je tolik možností úniku. Přitom, a věda zvaná „neuroimunologie“ je toho důkazem, většina zdravotních problémů vzniká tím, že na sebe kašlu. A když do sebe pak hodím ještě pár brufenů, je to krásná tečka. Znám několik lidí, kteří se léčí tím, že „jsou sami se sebou“. Vnímají, co jim říká tělo. A najednou je chřipka pryč. Zkusil sem to na ni minulej víkend, když sem ji dostal, a za dva dny byla pryč. Nekoukal sem se na telku, neseděl moc u kompu, prostě jsem tak polehával a poslouchal tělo, na co má chuť. Bylo to divný, ale chřipka zmizela.

6. Únik před stresem. Tohle je vtipná kategorie. Stres v práci, ve vztahu, na ulici, v telefonu? A vždycky „za to může někdo jiný“…? Hahaha. Zjistil jsem, že si stres vytvářím zásadně sám. I když to chvílema pořád odmítám přiznat. Jediný, co vytvoří ti ostatní, je totiž nějaký smyslový vjem – rozkřičí se na mě třeba přítelkyně. Co teď? Najednou v hlavě naskočí všechny ty naučený vzorce: chce mi ubrat prostor, nebo zase sem to udělal/a špatně, nebo musím dosáhnout svýho, nebo musím jí ustoupit, nebo dej mu facku, nebo rozbreč se. Přitom bych taky mohl zareagovat tím, že si rozepnu kalhoty a sednu na židli jako na záchod. Pokud by mě to tak zamala naučili. Na stres bych se mohl zvýšky vys… Co z toho plyne. Před stresem uniknout nemůžu, protože je „ve mně“. Můžu se místo toho přestat bát o svůj život, o svoje chyby, o svůj vztah. Vždyť čím víc se bojím, tím dřív o to přijdu a tím víc to bude bolet.

7. Únik před zimou. Tohle je specialitka lidí, kterým je zima na prsty na rukou a na nohou. Patříte taky mezi ně? Iluze, že Thajsko to vyřeší za mě, byla mylná. Zima mi škodí jenom, když mám nějaký zdravotní problém. U mrznutí prstů na nohou a na rukou je to zejména špatný krevní oběh a slabé ledviny (můj případ). Kdybych se zeptal svého praktického lékaře, jak na to, myslel by si, že jsem se zbláznil. Ledviny podle čínské medicíny odrážejí strach ze života a z mezilidských vztahů. Tak s tím už se zřejmě něco dělat dá.

8. Únik před realitou. Tohle je finální kategorie. Byl jsem tak zahlcenej věcma, který jsem v životě nechtěl, že jsem neměl čas na to zjistit, jak chci žít. Někdo skončí na heroinu, jiný pod Nuselákem. Mně výborně zafungoval únik do Izraele, kdy jsem na pár měsíců žil úplně jinak než předtím a měl jsem možnost „podívat se dovnitř" – kdo vlastně jsem a jak chci žít. Pak jsem se „vrátil“ a „žil jinak“. „Život jinak“ se mi zalíbil a užívám si ho. Vždycky, když si řeknu, že budu jednat bez emocí, něco mě nas… Když chci chvíli „jíst zdravě“, dostanu chuť na smažák. To nejdůležitější, čím žiju, je svoboda. Každou vteřinu se můžu svobodně rozhodnout, jestli opravdu chci uniknout a kam.

V únicích jsem se stal profíkem. Inspirovaly i k nové podnikatelské činnosti. Dal jsem se dohromady s dalšími profíky a vytvořili jsme jeden velký řízený únik na Bali. Pojeďte s námi, unikněte sami sobě teď nebo nikdy.