Příběh www.cedulart.cz

Dnes jsem poslední den na netu. Do začátku března už mě čeká pouze nějaký občasný Internet café. A tak sem chci dnes vložit ještě jednu zprávu. Spustili jsme totiž tento týden Cedulartsrdcovku, která vznikla díky tomuto blogu. A to pro mě navíc zcela fascinujícím způsobem. A tak chci v tomhle článku popsat, co jsem s tímhle projektem za poslední rok zažil a jak to celé vlastně vzniklo. Myslím si totiž, že může být příkladem zrealizované vášně a hlavně ukázkou nových možností spolupráce, kde smysl projektu je mnohem důležitější než peníze a/nebo postavení.

Trvalo mi dost dlouho než jsem začal chápat, že věci jsou takové, jaké jsou. Začal jsem si všímat toho, že teprve potom, co je „onálepkujeme“ slovy, se začnou měnit. Třeba takový únor 1948. Dříve byl s velkým „U“ a navíc s přívlastkem vítězný. Dnes je spíš symbolem jednoho z velkých průšvihů naší historie. A možná proto že pocházím z rodiny s dlouhou tradicí nedorozumění a domněnek, jsem začal realitu, komunikaci a jazyk intenzivně studovat. A možná právě proto mě začaly tak moc fascinovat cedule, nápisy a vzkazy, tedy ta veřejná forma komunikace, která je všude kolem nás a která o nás říká možná víc než jsme si ochotní (většina z nás) připustit. Začal jsem všímat, jak moc mají cedule formu zákazů, příkazů, oznámení nebo žádostí. Sledoval jsem humor, vhled, nadhled i vulgarity. A rozhodl jsem se je fotit a ukazovat lidem na našich seminářích a na přednáškách. I do tohohle blogu jsem jich na pár desítek dal. Pár příkladů za všechny: Nevylamuj to. Je tu hovno!, Čůrání zakázáno, Kdo tu prakuje, je kretén, Po budově se pohybují Romové nebo třeba Dveře nezavře jen blbec.

Moje „sbírka“ ale za ta léta natolik nabobtnala, že mi přišlo líto se o ní nepodělit s ostatními. Navíc moje „cedulářská vášeň“ byla stále spíše silnější než, že by odcházela. A tak jsem se zkraje minulého roku rozhodl vytvořit stránky pro lidi, které taky baví sledovat, co a jak si ve veřejném prostoru vzkazujeme. Pro lidi, kteří chtějí ostatním ukázat své cedule, možná přispět k tomu, že naše veřejné vzkazy budou časem vtipnější a místo příkazů a zákazů budou stavět spíše na respektu a místo vyhrožování budou častěji žádat. A taky pro lidi, kteří se chtějí inspirovat a samozřejmě také pobavit.

Měl jsem tedy hromadu cedulí a relativně jasno v tom proč to chci udělat. A měl jsem taky povšechný pojem o tom, co by mělo vzniknout. Jen jsem netušil, na koho se obrátit. Kromě PeopleCommu jsem nikdy nic takovýho nedělal. Zkusil jsem si to nakreslit jako zadání pro někoho, kdo by to uměl vytvořit . Úsměvný amatérismus, co? V té době jsem tomu ještě říkal „originální cedule“.

Myslel jsem si, že je třeba najít grafika. Na Volné noze jsem našel Evu. To byl březen. Požádal jsem jí, aby mi pomohla ten web vymyslet a hlavně namalovat. Za práci jsme si dohodli odměnu. Ta spolupráce byla skvělá. Překvapilo mě, jak Eva přemýšlí a jak ty věci dokáže propojit. Netrvalo to dlouho a web byl na světě. Přesněji řečeno těch několik nakreslených stránek.

Byl květen a já měl namalované stránky. Takový malý vítězství. Stál jsem před otázkou, jak to uvést do života. Obrátil jsem se na pár lidí, ale jeden po druhém mě odmítli. Možná jsem ale pořádně nehledal. Až po nějakém čase jsme se dohodli s kamarádem kamaráda, který říkal, že by to rád nakódoval a naprogramoval. Stejně jako v případě Evy jsme se i s Marcelem dohodli na tom, co po něm chci a také na odměně, kterou za to dostane. Marcel se pustil do práce. Zkraje se to zdálo být akční a rychlý. Sice sem tam kapka moči v polévce ale v zásadě se to docela pěkně vyvíjelo. Bohužel, jak jsme se blížili k cíli, bylo stále zřejmější, že nám to spolu nevyjde. A to se nakonec také stalo. A já byl zase na začátku. Zase jsem držel těch pár nakreslených stránek a také hlavu v rukách a nevěděl, co s tím.

Chvíli jsem dumal, až mě napadlo něco, co už jsem párkrát udělal. A to zkusit napsat článek do tohohle blogu a na rovinu říct v jaké jsem situaci. Že mám srdcovku, a že hledám někoho, kdo by ji uměl uvést v život – Cedulart a Kbelík. Už v případě knih jsem zjistil, že to více než funguje. Všiml jsem si, že za ta léta už nás tady asi pár bude, které baví podobné věci. Buď jak buď, napsali mi obratem tři sympaťáci. Petr, student, kterého baví programování a který se chce učit, co to dá. Josef, o pár let starší zkušený programátor a vášnivý triatlonista a Adam, který zase umí podobné věci promýšlet a kódovat. Zaradoval jsem se.

Ale vzápětí jsem zase zjistil, že si s tím opět nevím rady. Byli to tři lidé, kteří by se prima doplnili, ale sám by to ani jeden nejspíš úplně nezvládl. Jenže já nevěděl, jak dát dohromady člověka z Ostravy, z Beskyd a z Prahy, kteří se nikdy neviděli tak, aby spolu mohli něco takového vytvořit. Hned mě napadla moje spřízněná duše Robo ze slovenské Myjavy, se kterým jsme už pár projektů na dálku zkoušeli. Navíc spolu sdílíme vášeň pro nové formy (spolu)práce. Robo nad myšlenkou pozvat Josefa, Petra i Adama najednou zajásal a ujal se organizace. To bylo někdy v listopadu. Založil vlnu v Google Wave a začali jsme komunikovat, tj.  vyjasňovat proč, co, kdy a kdo. Dohodli jsme se, že ze dvou projektů vlítneme nejprve právě na Cedulart. Že Adam si vezme kódování, Josef s Petrem to naprogramují, Robo se postará o koordinaci spolupráce a komunikace a já o koordinaci projektu jako celku. Po úvodních pokusech a omylech jsme si našli Project Pier (Robo našel), který se stal jakousi naší virtuální kanceláří, ve které plánujeme a přes kterou se informujeme. Jednou za týden máme společný hovor přes Skype. Google Wave používáme na zápisy a společné brainstormingy. Kromě toho kluci používají ještě Indefero pro sdílení kódu…

Já celou svoji dosavadní historii pracoval v klasickém kontextu, kdy člověk nastoupí na pozici, která obnáší určité povinnosti. Z podstaty povinnosti plyne, že člověka nebaví (nebo baví málo), a proto za tento druh práce požaduje kompenzaci, nejčastěji peníze. A aby celý systém fungoval, potřebuje manažera – šéfa, který povinnosti zadává a řídí systém cukr – odměn a biče – trestů.

Cedulart je pro mě první projekt, ve kterém všichni z nás platíme za možnost pracovat. Jinými slovy, nikdo nemáme z Cedulartu příjem. Za možnost zapojit se do projektu platíme časem, použitím svých prostředků a dokonce i penězi. Jsou to jiné důvody, proč jsme se do projektu zapojili. Dohodli jsme se, že pokud bude Cedulart někdy v budoucnu někomu k užitku do té míry, že se nám za něj rozhodne zaplatit, o příjmy se demokraticky rozdělíme.

Kromě Cedulartu a nyní NaplňKbelík.cz máme v šuplíku pěknou hromádku projektů. Kromě toho i řadu zájemců o zapojení se do podobných aktivit peoplecommu. A tak jsme se na této naší skupině rozhodli začít pilotovat principy svobody v práci a zkusit do budoucna fungovat jako svobodná firma. Pro mě jako teoretika svobody v práci je to jako laboratoř, ve které máme možnost testovat nejnovější zjištění z oblasti organizace a řízení práce, které jsem dosud testoval jenom na druhých firmách.

Takže tolik k cedulartu. Zapojte se! Pokud potkáte zajímavou ceduli, vyfoťte ji a šup s tím na stránky. Anebo se jen tak probrouzdejte tím, co tam už je – k dnešku skoro 150 cedulí. A když najdete něco, co stojí za šíření, šiřte. Pokud žijete i na facebooku, zde jsou naše stránky FB Cedulart – připojte se. A když vás na tomhle příběhu nebo na Cedulartu cokoli zaujme, nenechte si své zaujetí pro sebe. Díky. A užívejte, ať jste kde jste!

P. S: Agenturní zkratka z Mexika. Máme za sebou čtrnáct dní a jedny neštovice (Valérie). Zítra se stěhujeme do Uyamitunu, asi 15 km východně od Progresa. Bůh ví, co nás čeká tam. My čekáme minimálně ještě jedny neštovice (Valentýna) a měsíc bez netu. Počasí je trvale 25–30 stupňů Celsia, slunce mizí prakticky jen večer (což je blbý, protože vzhledem k neštovicím sedíme všichni doma). Mexiko – viz Pár postřehů z Mexika je pořád stejně mexické a mně docházejí stále nové a nové věci – dokonalá Honzíkova cesta.