Hlavní úlohou nás běžných lidí je pochopit rozdíl mezi skutečností a mezi příběhy, které jsou nám vyprávěny.

Odlišnost druhých lidí. Kromě smrti a veřejného projevu se průměrná lidská bytost snad ničeho tak moc nebojí. Já osobně z toho viním evoluci. Léta vývoje nás naučila “držet hubu a krok”, neboť to bylo bezpečnější. Představte si život v divočině - vystrčíte hlavu a někdo nebo něco vám ji (s určitou pravděpodobností) upinkne. Zástup, stejnost, jednolitost, šeď,... jsou pradávnými recepty na přežití. Alespoň tak tomu - podle všeho - rozumějí naše geny.

číst více

Před třemi týdny jsem byl, po dlouhé době, na pohřbu. Bylo to takové to tradiční venkovské loučení, co zná většina z nás dnes už jen z filmů. Farář, kostel, zpěv, kázání, vzpomínání. Sešlo se odhadem 250 - 300 lidí. Štrůdl lidí postával i venku, protože uvnitř už nebylo místo. Obřad trval bezmála dvě hodiny. Zemřel Míla Doležal - dlouhá léta můj velký vzor. Neumím psát pocty nebo nekrology a nikdy jsem to tu neudělal, ale pan Míla žil tak, jak bych si já v mnoha ohledech přál žít a já mám potřebu na něho zavzpomínat a za mnohé mu poděkovat.

číst více

Možná jste četli Svobodu v práci a narazili v ní na trefný termín "management pro 3 procenta"? Jedná se ve své podstatě o to, že systém, tj. co společnost považuje za správné či nesprávné a co se tedy smí či nesmí se nastavuje podle cca třech procent lidí, kteří buď chybují nebo systém zneužívají či by mohli zneužít. Příklady tohoto druhu řízení jsou na každém kroku. Bohužel jsou tak časté, že je průměrná lidská mysl vyhodnotí jako normální a přestává je vidět.

číst více

Možná jste ten film viděli, i když o film mi nejde. Spíš jsem v něm našel silnou metaforu pro život. O co jde? Hlavní hrdina, kdesi uprostřed pouště si zaklíní ruku mezi dvě skály a zaboha se nedokáže vyprostit. Široko daleko ani noha. Hrozí, že zemře žízní, vyčerpáním, hladem. Potom, co zkusil úplně všechno ho napadne si ruku uříznout. Lepší přijít o ruku než o život, ne? A v tom je ta metafora.

číst více

http://www.youtube.com/watch?v=W5U_TeI0O6M

Když pozorujete děti “při práci”, nemůžete si nevšimnout, že si "dobrovolně" hrají pouze s dětmi, které jim jsou blízké. Pokud je nedejbože nutíme hrát si s někým, kdo jim není příjemný, zpravidla se se zlou potážeme. Je to tak proto, že děti jsou tím kým jsou. Drží se svého vnitřního nastavení, dělají co je jim vlastní, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. My dospělí na to jdeme jinak. Tedy (přesněji řečeno) my dospělí, kteří jsme prošli tradiční výchovou, která nás přetvořila v hodné kluky a holky. Většina z nás už není tím, kým je. Snažíme se žít tak, abychom naplnili očekávání druhých, abychom se zavděčili, aby nás druzí přijímali. Pokud tímto stylem žijeme dostatečně dlouho, může se nám stát, že zapomeneme úplně na to, kdo jsme. Nevíme už, co je pro NÁS opravdu důležité. Jsme součástí společnosti orientující se na úspěch, která ostatní poměřuje číst více