Pod svícnem bývá největší tma. Takový mám pocit z mého objevu roku, kterým je prvorepublikové družstevnictví. Dostalo mě, že to, co už pár let složitě objevujeme V Gore, Semcu, Zapposu nebo v Google bylo v naší části světa, ještě do roku 1952, naprosto běžné. “První republika” byla podle mnohých “družstevní republika” – jinými slovy “jel v tom (skoro) každý”. Založit družstvo bylo tehdy asi tak běžné jako je dnes založení eseróčka. A pokud víte trochu o čem mluvím, byly to firmy nejenom svobodné, ale navíc skutečně demokratické (zdaleka ne každá firma, jejímž cílem je dnes svoboda, je skutečně demokratická). Lidé je zakládali ne proto, aby zbohatli (jako je tomu dnes), ale proto aby vyřešili nějaký svůj problém, jehož řešení bude ve spojení s druhými snažší než, když kdyby na to byl člověk sám (uskladnění surovin či potravin, společné hospodaření, zajištění elektřiny či vody, výroba, peněžní služby,…).

Tuto oblast naší historie jsem objevil díky Nadě Johanisové. V rámci příprav na letošní Svobodu NaŽivo jsem jí položil tři otázky – viz video v úvodu (jen omluvte mizernou kvalitu zvuku – trochu mě zklamala technika a tohle je maximum, co mi z toho kamarád Láďa pomohl dostat). Vedle Magdaleny Hunčové a Ilony Švihlíkové patří k předním znalcům tohoto tématu. Kromě její vlastní knihy Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem přeložila Naďa Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952 – kniha, která je snad tou nejlepší mapou této části naší historie, kterou máme k dispozici. Přečtete si doslov, který k této knize napsala – pomůže pochopit další souvislosti. Jinak obě knihy více než doporučuji.