Hlavní úlohou nás běžných lidí je pochopit rozdíl mezi skutečností a mezi příběhy, které jsou nám vyprávěny.

S Romanem Žižlavským jsme vloni podnikli pár zajímavých „cest k sobě“. Jedním ze zajímavých experimentů byly dva společné dny na naší loňské Cestě kolem světa. Kromě toho, že Roman umí velmi lidsky a poutavě zprostředkovat mnohá poznání a techniky buddhistické psychologie, také rád píše a letos vydal už druhou knihu. I zde na blogu zanechal v minulosti pár článků. Na sklonku loňského roku se ale odjel toulat po Indii a my tak mohli na loňskou spolupráci navázat až letos na podzim – opět na Cestě kolem světa. A bylo to jako zralé víno. Ještě lepší než vloni. A jsem rád, že našel chuť podělit se i o pá

Je to právě týden, co je venku video z přednášky z letošního Webexpa. Pro mě je to v tomhle století poprvé, co jsem měl možnost se zahlédnout na videu a mraky věcí mi na tom došly…

S Filipem nás seznámily bedýnky. Rád poslouchám jeho radikální názory na jídlo, tělo i život jako takový. Spojuje nás hledání principů osobní svobody. Tady je jeden z jeho pohledů na život. (pozn. Tomáš Hajzler).

Celý svůj zatím krátký život jsem odněkud unikal. Jako malýho mě spolužáci moc nebrali. Tak jsem začal hrát basket a posilovat, abych uniknul z pozice největšího třídního trapáka. Pak jsem, už v další třídě, hledal útěchu před světem agresivity v pravidelném pokuřování džointů. No a vejška pro mě byla jeden velký únik. Únik před realitou vydělávání peněz, před špínou, před diskuzí s prodavačkou v Tescu – já sem přece byl ten chytrej vysokoškolák, kterej to všem jednou ukáže.

Včera jsem udělal experiment. Poprvé jsem vzal naši osmiměsíční Valentýnu s sebou do práce a byl z toho jeden z nejobjevnějších dní tohoto roku. A tak se nemůžu nepodělit o pár dojmů.

číst více

Většina lidí má nějakou svoji vášeň, koníček, něco při čem zapomínají na čas, co jim spolehlivě rozbuší srdce, rozzáří tvář a co má kolikrát povzbudivější účinky než to nejlepší espresso ze Starbucks.

Jako malé dítě jsem prý neměl problém stoupnout si před lidi a vyprávět jim jakýkoli příběh. Pak jsem prošel českým vzdělávacím systémem a moje sebevědomí se z horních pater přestěhovalo do sklepa a z mluvení před lidmi se stala velká noční můra. Už prezentace na vysoké škole znamenaly dopředu zpravidla bezesnou noc a následně výčitky svědomí. V prvním zaměstnání mě párkrát vystrčili před asi stovku obchodních zástupců a pokaždé to byla katastrofa. Ani nevím, jak jsem do tenkrát dokoktal. 

Zkusil jsem pro jednu firmu popsat myšlenku svobody v práci. Je to psaný pro lidi tímto přístupem neposkvrněné. Ale protože je to poprvé, co se v tomto blogu snažím tohle téma uceleně popsat, bylo by mi líto to nedat i sem, přestože píšu o věcech, o kterých jsem tu už opakovaně mluvil.

Existuje vůbec nějaká častější výmluva proč něco nedělat než, že „nemám čas“? Možná ano, ale tahle je minimálně neuvěřitelně funkční. „Nemít čas“ je společensky široce tolerovaný fakt. I proto působí jako takové malé kouzlo. V mnoha případech stačí totiž prohlásit, že nemáte čas, ostatní jen soucitně kývnou hlavou a je vyřešeno. Už vás nepřemlouvají ani jinak netlačí. To, že „nemáme čas“ bere většina z nás jako fakt doby. Prostě to tak je. Nepozastavujeme se nad tím.