Hlavní úlohou nás běžných lidí je pochopit rozdíl mezi skutečností a mezi příběhy, které jsou nám vyprávěny.

Dnešní hromádka fotek a text k tomu je jednou z mých odpovědí na otázku: "Doba jedová: Jak ji přežít?". Navazuje na: "Od marketů zpět k obchodníkům" a je to jakási aktualizace "Podpoř svého kavárníka" po našem přesunu z Holešovic do Komořan, případně též "O dvou nákupech".
Věřím v to, že k-a-ž-d-ý máme na výběr, a že náš svět se může do velké míry utvářet podle toho, co si zvolíme. 

číst více

Už je to nějaký pátek, co jsem si poprvé všiml, že naše první firma je pro většinu z nás rodina. Táta s mámou jsou naši první šéfové, sourozenci první kolegové nebo konkurence (podle toho, jak to kdo pojme). Tam se naučíme, zač je toho loket. Druhým kolem je pro většinu z nás škola. Ta tradiční funguje ještě dnes jako tuhá hierarchie 50. let minulého století.
Naštěstí se svět vzdělávání mění jako máloco. Minule jsem psal, co všechno se můžeme naučit od Montessori. Minulý týden jsem dával do školního blogu zprávu z mé návštěvy v jeruzalémské Sudbury předminulý čtvrtek. Nebudu to dávat zbytečně do dvou blogů, a tak se na to podívejte tam: Škola, kterou (spolu)řídí děti. 

číst více

Možná někdo víte, že moje dcera Valérie chodí do státní Montessori devítiletky, a že já tam jako dobrovolník s pár věcma pomáhám. Jak jde čas (Valča už je ve 4.třídě), dochází mi kolik bychom se toho mohli od Montessori ve světě byznysu naučit, a že vlastně právě tady bychom mohli nalézt jeden z receptů na to, jak budovat svobodnější organizace. Škola je totiž procesně to samé jako jakákoli firma. I oni mají svůj smyl, své cíle, hodnoty, kulturu, zaměstnance, procesy, zákazníky, dodavatele... A i oni mohou fungovat jako moderní byrokratická hierarchie (například většinová státní škola) nebo jako, na sdíleném smyslu a hodnotách postavená, komunita (tak, jak funguje třeba ZŠ Montessori Na Beránku).

číst více

Kniha Třináct tisíc dní je vysázená a my jsme uprostřed první korektury s cílem mít knihu do konce února. Podívejte se zatím na část doslovu. Snažím se jím říct, na co jsem se snažil si v knížce odpovědět a co v životě hledám. Poslední čtvrt rok se zvýšenou intenzitou.

číst více

Před třema lety jsme se v Barceloně s kamarádem Lukášem Plíhal podivovali nad tím, jak místní bary a restaurace pře-prodávají lahvičky s chemicky dochucenými nápoji, které do Španělska často přicestovaly přes celou Evropu. Nešlo nám do hlavy, proč místo toho neždímají čerstvé pomeranče a další ovoce napuštěné sluncem, když je ho všude kolem tolik (rozhovor níže). Před vánoci jsme sedli znovu, abychom na to téma navázali (rozhovor nahoře).

číst více

Přátelé, zdravím v novém roce! S překvapením jsem zjistil, že 2016 je již desátým rokem v řadě, co píšu tenhle blog. Zajímalo by mě, k čemu to komu bylo. Hm?
Chtěl jsem si na přelom roku sepsat "Objevy roku 2015" (tak jako v minulosti - např. 2014), ale nakonec jsem do toho nenašel motivaci. Mám v konceptech nespočet rozpracovaných témat, a tak pokračuji, kde jsem vloni přestal - v prospěšnosti podnikání. Dnes z úhlu pohledu zdravotních aspektů - z pohledu spotřebitele. Ve změnu podnikání totiž věřím pouze v případě, že si o ní my spotřebitelé řekneme (svými penězi).

číst více

Včera jsme odevzdali moji novou knihu Třináct tisíc dní k sazbě - tak už to do konce února dopadne. Kdo můžete, držte palce (díky). V jedné kapitole tam narazíte mimo jiné i na setkání s Christinou Bell. Nadchlo mě, že ta žena vlastnila (zcela vědomě a s rozmyslem) pouze dvě tašky a malou modrou Hondu a přesto žila pohodlným životem moderního západního člověka. U nás to podobně praktikuje mimo jiné David Cháb. Nevlastní skoro nic a žije si přitom naprosto radostným životem (svého času na Kanárských ostrovech). Kromě jeho experimentů s "minimalismem" a "disfrutalismem"  je pro mě i jedním z velmi inspirativních příkladů lidí, kteří opustili vyhřátou zlatou klícku a vytvořili si vlastní smyslupln

číst více

Představte si, že by Phillip Morris spustil reklamní kampaň, jejímž ústředním motivem by byla otázka: "Proč kouření zabije téměř polovinu všech kuřáků? (zdroj: WHO). Absurdní? Mým uším zní podobně absurdně otázka "Proč jsme zapomněli dělat to, co nás baví?" z dílny jobs.cz. Příliš drsné srovnání? Možná. Zkusím vysvětlit.

číst více

Jedním z lidí, kteří mi bez nadsázky změnili život je John Gottman. Nadchla mě jeho schopnost na základě pěti až patnácti-minutové konverzace odhadnout, zda se vztah dvou lidí rozpadne nebo vydrží. Zamiloval jsem se do jeho výzkumů. Zapadalo mi to do sebe jako puzzle. Od té doby se přes deset let v našich končinách ptám, kdo ho zná. 99% lidí kroutí hlavou a přitom se už i každé druhé české manželství rozpadá. Letos na podzim se ale něco změnilo, neboť v češtině nyní existuje Gottmanova nejlepší kniha: Sedm principů spokojeného manželství.

číst více

V neděli jsem u rodičů zahlédl bizarní scénu. Komentátor zpovídá dva muže. Oba nažehlení fešáci v nejlepších letech. Ekonomové. Běloši (Jak jinak v Čechách zkraje 21.století). Fundovaně hovoří o tom, jak funguje svět. A o tom, co bychom měli nebo neměli dělat. Najednou jim ve studiu do rozhovoru začně houkat hlášení evakuačního systému. Ti tři jsou nejprve zaskočení. Kdo by nebyl!? Komentátor zkusí po pár sekundách získat čas tak, že to zkusí okomentovat fórem. Hlášení ale nekončí. Času málo, a tak se ti tři pouští do další zcela nesrozumitelné debaty trvající dlouhé skoro čtyři minuty, po kterých komentátor debatu ukončuje a na televizní obrazovce se objevuje fotka Žižkovské věže s titulkem "Omluvte technické potíže".

číst více