IMG_1173

Mám tu jeden z příběhů, který najdete v knize Třináct tisíc dní. Týká se toho, jak moc je možné se lišit od většiny, aby nám ostatní ještě vůbec rozuměli. Musím říct, že v oblasti hledání vlastní cesty (tak, aby byla zároveň pro druhé ještě přijatelná) jsem pár zkušeností už nasbíral.

Tento příběh začíná v běloruském Minsku v roce 1989 slovem, které bylo na pět papírů. Poprosil jsem proto svoje holky, aby mi pro tenhle blog nakreslily ilustrační obrázek (Valentýnka kreslila S, V. Valérie O, O a společně vyrobily L).

Zde už zmiňovaný příběh:

„Mě bolí chrbtica!“ ukazuje Honza na svá záda a snaží se doktorovi s už notně zoufalým výrazem ve tváři vysvětlit, že už druhý den ho berou záda tak, že se skoro nemůže hýbat. Doktor, který se tváří snad ještě zoufaleji než Honza, ale jen stále nechápavě krčí rameny, zvedá obočí a bezradně pokukuje po sestřičce.

„Eto slovo na pjať bumag!“ neboli „Tohle slovo je na pět papírů!“ zkouší to dál Honza, se stejným efektem.

S Honzou jsme přijeli do Běloruska na studia stejným vlakem. On zůstal na škole v Minsku, já pokračoval 300 kilometrů dál na východ do Gorek. Ani jeden z nás neuměl rusky. V Honzově případě to bylo ale prý ještě mnohem horší. Víte, jak to u přijímaček tenkrát chodilo… „Soudruhu, ruštinu se doučíš!

Byl začátek září 1989, pár dní od našeho příjezdu do Minska. Honza se jednou ráno probudil s nesnesitelnou bolestí zad. Nezbylo mu, než se vydat k místnímu felčarovi. A protože neuměl (skoro) ani slovo rusky, hovořil tak, jako to v té době dělali mnozí našinci – zkomolenou slovenštinou s ruským přízvukem. Namísto „spina balit“ (bolí mě páteř) tak mluvil o chrbtici. Starší spolužáci mu sice předem na papírek napsali, že páteř se rusky řekne spina, on ale papírek ztratil. Pamatoval si ovšem, že ono klíčové slovo (spina) má pět písmen. Jenže si slovo bukva (písmeno) spletl se slovem bumaga (papír). V zoufalé snaze vysvětlit svůj problém lékaři, mu tak líčil, že ruský název pro to, co ho bolí, je na pět listů papíru (na pjať bumag) a ne písmen. Doktor tak dál jen nejprve zoufale, po chvíli už ale i notně vyděšeně krčil rameny.

Dnes už ani nevím, jak se ti dva tenkrát nakonec domluvili. Když jsme se později setkali, byl už Honza v pořádku. Všechno nám to do detailu popisoval a mě ze smíchu bolela bránice snad ještě týden, protože Honza byl ke všemu skvělý vypravěč. Uběhla nějaká léta a já na  jeho příběh skoro zapomněl. Až jsem se sám ocitl v podobné situaci jako on – zoufale jsem se snažil druhým vysvětlit, co dělám, ale protože jsem nemluvil jejich jazykem, nerozuměli mi.

Začalo to návratem z cesty po Latinské Americe na začátku roku 2002, kdy jsem se rozhodl svět pohodlného, přepláceného zaměstnání v bance vyměnit za sice nepohodlí a nejistotu ale především svobodu vlastní firmy. S kamarádem Mírou jsme tehdy založili Peoplecomm, firmu věnující se všemu okolo lidí ve firmách. Oba jsme měli mizerné zkušenosti s personálními agenturami a chtěli jsme vybudovat společnost, která ostatním ukáže, že HR poradeství se dá dělat lépe.

Po pár měsících jsme si ale začali všímat, že naše představy se diametrálně liší. Míra toužil po vlastní stabilní firmě, která mu zajistí příjem a svobodu. Já se chtěl učit, hledat, experimentovat a měnit svět. Nakonec jsme si proto zamávali a já se pustil do hledání a měnění. Naplno. Během dalších pěti let mého podnikání se podtitulek (tedy to, čemu se naše firma věnovala) měnil skoro jako roční období. Začali jsme jako HR Outsourcing, pak přišel Leadership & Teamwork Solutions, potom Inspirational Leadership, až jsme nakonec vymysleli „myšlenkovou cestovní kancelář“, kde v podtitulku stálo Mind Arrivals & Departures (myšlenkové příjezdy a odjezdy).

Definovali jsme si tehdy šest základních oblastí lidské existence a ty popsali jako fiktivní státy: Verstanda a Kooperatio Atol v Karibiku, Leaderia a Homan v jižní Africe, Žizňustan ve Střední Asii a Monte Vacio v Jižní Americe. Vše hra se slovy, státy které měly své vlajky, hymny, fakta o rozloze, geografii, osídlení, měnu. Naše kurzy se změnily na zájezdy. Z lektora se stal průvodce. Měli jsme to do detailu vymyšlené. Autorem koncepce byl kamarád kamaráda, jeden z nejkreativnějších, ale jak to už občas u umělců bývá, i ne zcela spolehlivých lidí; muž, kterému se v branži přezdívá Cosmoboy. To, co následovalo několik měsíců po spuštění našeho nového webu, bylo jako přes kopírák z té minské ordinace ze září 1989: ani jsem se nenadál a najednou jsem stál před lidmi v kůži Honzy s bolavými zády, který ztratil papírek, kde to měl všechno napsané.

Stejně jako on i já se najednou potil, koktal a snažil se s druhými dorozumět. Oni jen krčili rameny, dívali se jeden na druhého a nechápali, co se jim snažím říct. Vydržel jsem to tenkrát asi půl roku. Nakonec nám začaly docházet peníze a z firem chodily poptávky už jenom na zorganizování teambuildingových výjezdů na Mt. Vacio nebo na Kooperatio Atol. Představte si, že byli lidé, kteří si mysleli, že něco takového na naší planetě opravdu existuje! Na skutečné kurzy se ale za půl roku nepřihlásil nikdo.

Uvědomil jsem si, že takhle se s ostatními nedomluvím. Že jsme to s Cosmoboyem krapet přestřelili, a že (máme-li se dorozumět a přežít) je třeba se vrátit ke srozumitelnějšímu jazyku.

Zhruba v tu dobu mi můj kamarád Robo poslal esej Erica Raymonda Osidlování noosféry. Raymond se v ní zabývá tím, proč se některé vynálezy či objevy uchytí a jiné ne. Jinými slovy: proč se někdo domluví, i když nemluví na sto procent jazykem toho, ke komu hovoří. Osídlování noosféry (tj. sféry vědomostí), tj. snaha porozumět si s druhými, funguje na podobných zákonitostech jako osídlování biosféry. Ideálním místem je okraj osídlených částí, ale ne příliš daleko od nich. Okraj dává možnosti objevování nových neprozkoumaných území a zároveň udržuje schopnost porozumění. Problém nastává, když se lidé usídlí příliš daleko od obydlených území. V tu chvíli hrozí, že jejich objevům nebude rozumět, budou příliš daleko od toho, kde se společnost jako celek nachází, od toho, co považuje za reálné.

Jak najít vlastní jazyk tak, aby konverzace byla nejenom srozumitelná, ale ostatní zároveň i obohacovala, tj. Jak moc můžu být tím, kým se kdesi uvnitř opravdu cítím být? Jak moc se mohu chovat tak, jak se chovat chci? V čem a jak moc mohu být svobodný, tj. svůj a v čem je třeba být stejný? Na co všechno je společnost okolo mě už zralá, připravená a s čím bude rozumější počkat?

Příklad jazyka je v tom pro mne nejlepší metaforou a Honzova historka tím nejlepším příkladem. Každý z nás si může jazyk přizpůsobit svému stylu, potřebám a nápaditosti. Můžeme používat svá slova, ta vyslovovat svým přízvukem a snažit se tak popsat své myšlenky. Ostatní nám porozumí o to lépe, o co blíže budou naše myšlenky, slova a přízvuk. Pokud budeme příliš daleko, část úplně mineme a část popudíme. V případě, že budeme hovořit o stejných myšlenkách stejně, porozumíme si, ale společně se nikam neposuneme. A možná druhé lidi ani ničím nezaujmeme. A to platí na planetě s bezmála osmi miliardami lidí daleko víc než kdy v historii.

Pro mě jsou to jedny z nejsložitějších otázek pro život v 21. století: Jak najít vlastní jazyk tak, aby konverzace byla nejenom srozumitelná, ale ostatní zároveň i obohacovala, tj. Jak moc můžu být tím, kým se kdesi uvnitř opravdu cítím být? Jak moc se mohu chovat tak, jak se chovat chci? V čem a jak moc mohu být svobodný, tj. svůj a v čem je třeba být stejný? Na co všechno je společnost okolo mě už zralá, připravená a s čím bude rozumější počkat?

P.S.1: O tématu nutnosti být si jazykově blízko mluvil i Jan Sokol na loňské  Svobodě Naživo. Připomeňte si ho:

PS2: Připomínám, že druhý termín jarního Důlku je 16.-18.5.2016 s uzavírkou přihlášek 15.4. Přihlášky jsou tady. Na Tvrdě, kamarádsky nebo jinak? s termínem 11.-12.4. a uzavírkou přihlášek 20.3. jsou přihlášky zde.

PS3: Pokud chcete dostávat info o zprávách zde na blogu, nechte na sebe kontakt zde.

PS4: Knížku si prohlédněte a objednejte zde. Pokud vás potěší, prosím nenechte si to pro sebe – napiště svůj názor na stránce knížky, k sobě na facebook, blog, řekněte o ní kamarádům nebo natočte video-doporučení. Budu moc rád. Díky.

slide-13dni