IMG_0546

Až se někdo pročtete knihou Třináct tisíc dní, celkem by mě zajímalo, jaké příběhy se vám  líbily – prosím, dejte pak vědět.
Hanka Valentová, s kterou jsme knihu poslední dva roky pilovali, má nejraději následující příběh. Na její počest ho sem dávám :-). Bez ní by ta kniha totiž vypadala dost jinak.
Podobných drobných zvyklostí z cizích kultur, které je možné vzít a „importovat“ k nám, je knížka plná. Pokud se pro případný import rozhodnete, napište též.

„Co kdybychom šli »à la gare« — do nádražní restaurace?“ navrhla Papova přítelkyně Fatima. Hned jsem si vybavil naše nádražní „čtyřky“ s cinkajícími půllitry, motajícími se štamgasty a vzduchem, který by se dal krájet. Proto jsem se trochu vylekal. Tady jsme ale naštěstí v Kayes, městečku kousek od senegalské hranice, odkud Papa pochází.

I když je Kayes zaprášený zapadákov, místní nádražní restaurace připomíná zdálky spíše botanickou zahradu. Stolky — a pro tuto část světa tolik typická bužírková křesílka — tu stojí v malebné zahradě pod banánovníky, mangovníky a dalšími exotickými stromy a květinami. Ke zvláštní atmosféře toho místa přispívá i to, že tu nebývají žádní cestující ani železniční zaměstnanci – viz fotka nahoře (ostatn fotky z knihy si prohlédněte zde). Vlak z Bamaka nebo ze senegalské strany sem totiž přijíždí jen dvakrát týdně. A někdy nedorazí vůbec, protože cestou sjede z kolejí. Alespoň podle Papy. A tak je to tu v té okolní písčité monotónnosti něco jako oáza. Navíc ve společnosti, kde platí islámská pravidla, je nádražní restaurace jedním ze dvou míst ve městě, kde prodávají pivo.

Fatima si objednala minerálku (alkoholu se místní ženy ani netknou) a já s Papou jsme si dali naši oblíbenou Gazelu — senegalské pivo — ve velké láhvi (0,63 l). Nad pivem právě vytaženým z ledničky jsme debatovali o životě, chvíli všichni tři spolu, chvíli Fatima s Papou, a bylo nám příjemně.

Po chvíli jsem ale najednou ucítil, jak mi Fatima položila ruku na stehno. Povídala si s Papou v jazyce malinké, z kterého nerozumím ani ň. Celou tu dobu přitom nechala svoji ruku na mém stehně. Znervózněl jsem. Co mám dělat? Vidí to Papa? Co na to asi říká? Tohle se v naší části světa přece nedělá, aby kamarádova přítelkyně dala jinému muži ruku na stehno… Navíc zde, v islámské společnosti. Neuběhlo ani pár minut a Fatima mě chytila za ruku a já jsem se začal potit ještě víc…

Nakonec jsem to nevydržel, osmělil se a řekl, že se tu děje něco, s čím si nevím rady. Fatima a Papa nejdřív nechápavě kroutili hlavou a pak vybouchli smíchy. Vysvětlení bylo prosté: Fatima mě držela výhradně tehdy, když mluvila s Papou jejich jazykem. Chtěla totiž, abych i v tu chvíli měl pocit, že jsem součástí rozhovoru.

To gesto mě nakonec skoro až dojalo. Kolikrát jsem se v životě už ocitl uprostřed „rozhovoru“ s lidmi, jejichž jazykem jsem nehovořil. Připadal jsem si vždy jako páté kolo u vozu a zoufale čekal, až mě někdo z nich vtáhne zpátky do hry. Kolikrát jsem ještě častěji seděl mezi lidmi, jejichž jazykem jsem sice hovořil, a přesto jsem neměl ponětí, o čem se baví. Nikdy předtím mě nenapadlo, že je možné to udělat takto — neverbálně, s opravdovou empatií a elegancí.

Zážitek z Kayes způsobil, že jsem se na doteky začal dívat jinak a všímat si, že existují dotekové národy. Když jsem se pak o pár dní později procházel s kamarádem Cissém po hlavním městě Bamaku a on mě přitom většinu času držel za ruku, už jsem tušil, co to znamená — navzdory všem předsudkům a směsi podivných pocitů, které to ve mně vyvolávalo.

Jednou z nádherných ukázek afrického dotýkání je tvorba účesů místních žen. Mnohé tu mají nové vlasy skoro každý den. Někdy tak, že vám chvíli trvá, než je poznáte. Jednou copánky, jindy mikádo, „kudrlinky“, účesy do výšky, do strany, dozadu, jindy zase tolik oblíbené paruky. Kromě toho, že se samozřejmě chtějí líbit, tu hraje velký význam i samo vytváření účesů. Můžete samozřejmě zajít tzv. do salonu a nechat si účes vytvořit tam. Někteří to tak dělají. Daleko častěji si ale ženy tvoří účesy mezi sebou navzájem. Velmi často tu zahlédnete, jak třeba dvě či tři ženy „pracují“ na další ženě, a když je to hotové, vymění se a tak pořád dokola. I když to někdy tahá, vědí, že kromě konečného vzhledu jsou doteky a vískání ve vlasech náramně příjemné. Mimochodem ženy prý mají kůži v průměru až desetkrát citlivější než muži, proto přikládají intuitivně mnohem větší význam dotekům, objímání či líbání. Častěji tak vyžadují od svých partnerů objímání a hlazení a při běžném hovoru s jinou ženou se navzájem dotknou 4–6krát častěji než muži.

My Češi patříme spíše k bezdotekovým kulturám.

Jako bychom zapomněli dotýkat se a často nás ani nenapadne, jak důležité to je. Mnozí z nás se dokonce naučili věřit tomu, že je to v mnoha případech neslušné. Všimli jste si, jak často se druhému, třeba i blízkému člověku omlouváme, když se ho nechtěně dotkneme? Proč se na sebe raději neusmějeme? Mezilidským dotekům rozhodně nepřeje ani ohromné rozšíření tabletů, chytrých telefonů a dalších zařízení, kterými se dnes připojujeme k internetu, díváme se na ně a dotýkáme se jich mnohonásobně víc než lidí.

Důsledky jsou bolestivé. Doteky mezi lidmi přispívají k produkci oxytocinu, hormonu vyvolávajícího pocit blízkosti, empatie, lásky a rozvíjejí důvěru a spolupráci. Oxytocin je hormon, jehož důležitou úlohou je i tlumení případných závislostí: pokud má člověk dostatek oxytocinu, je mnohem menší pravděpodobnost, že se stane závislým na alkoholu, automatech, internetu, práci či čemkoli jiném. Mačkání tlačítek, čudlíků a displejů produkuje naopak především dopamin. A pokud se člověk nedotýká lidí, velmi snadno se mu může stát, že mačká tyto moderní přístroje (a též do nich civí) mnohem více, než by sám chtěl. A snadno, skoro aniž by si toho povšiml, se na tom mačkání může stát závislým (o tom více v článku Čtyři chemikálie štěstí).

Uvidíme, jak moc nám technologie dokáže nahradit opravdovou blízkost. Zdá se mi, že si potřebu té skutečné začínáme uvědomovat. Doteky potřebujeme, abychom se cítili zdraví a šťastní. V poslední době si stále častěji všímám, že kromě podání ruky se při setkání i loučení muž s ženou políbí. Výjimkou není ani objetí. Překvapivě i mezi muži. Domácí mazlíčci bývali doménou osamělých penzistů. Dnes jich najdete podobné množství i mezi dvacátníky a třicátníky. A naši podvědomou touhu po doteku odhaluje například i kampaň Obejmu zdarma (Free Hug), která se z Austrálie rozšířila po celém „dopaminovém“ světě. Chápu to všechno jako naději, že i u nás potřebě doteků začínáme po čase znovu trochu rozumět.

A co vy? Čeho se dotýkáte víc? Lidí, nebo telefonů?
Kam se díváte častěji? Do displeje, nebo někomu blízkému od očí?

P.S.1: Možná víte, že jsem půl roku žil bez mobilu a bez sociálních sítí – více o tom experimentu např. zde. Co jsem během toho období zjistil jsem popsal i v knize.

P.S.2: Pozítří se vracíme z měsíční cesty po Srí Lance. Dalo mi to tu moc… Tohle jsem psal před týdnem na fejsbuk: Fascinovaně tu pozoruji, jak se do soucitné, ostatním prospěšné buddhistické kultury vkrádá duch kapitalistické chamtivosti. Jsou tu místa, kde by vám dali první poslední. A jsou tu také místa, kde lidi slintají na prvním místě po bankovkách.
Je mi smutno z toho, jak kapitalismus (podobně jako totalitní socialismus) dovede rozbít štěstí a zdraví většiny lidské společnosti a přírodu k tomu. Ještě smutněji mi je z naší neschopnosti toxicitu toho dnešního systému prohlédnout, odejít z něj a vybudovat jiný.
Buď, jak buď, naučil jsem se tu za měsíc o nás (o naší společnosti) víc než bych se doma naučil za pár let. Doporučuju!

P.S.3: Poslední jarní kurz, na kterém jsou ještě místa je květnový Důlek. Jestli se chystáte, těším se na vás.

Snímek obrazovky 2016-03-25 v 17.40.21