Hlavní úlohou nás běžných lidí je pochopit rozdíl mezi skutečností a mezi příběhy, které jsou nám vyprávěny.

Seknul jsem letos už nadobro s lyžováním, respektive se snowboardem.
Byli jsme minulý týden ještě naposledy s mými rodiči a dětmi v italském Bormiu (na přání maminky) a já se v těch místních skiparcích, s umělým sněhem, stejně umělým jídlem, hromadou odpadků, hlasitým italským popem a se zástupy nablýskaných lyžařů-konzumentů, necítil vůbec dobře.

číst více

V tomto blogu najdete poslední čtyři videa ze seriálu s tématikou budování organizace bez mocenské hierarchie a související byrokracie s názvem Svoboda v práci. Vše a mnoho dalších zdrojů k tématice svobody v práci najdete na webu svobodavpraci.cz.

číst více

Zase jedno moc milý povídání - tentokrát s Honzou Kociánem - minulý týden na Pastvě. Honza měl skvělý otázky - některé mi dlouho nikdo nepoložil.

číst více

Kniha Ve svém živlu: Jak najít svůj důlek: To, v čem jste nejlepší a co máte opravdu rádi patří definitivně k mým letošním objevům.
Ve videu výše vysvětluji v čem je tato kniha pozoruhodná a také to, jak jsme k ní přišli.

číst více

V únoru jsme strávili tři týdny na Okinawě - v místech, kde žije nejvyšší koncetrace stoletých žen na naší planetě.
Pro Pravý domácí časopis  jsem z toho následně sepsal 22 bodů, na kterých jejich dlouhověkost stojí. Pokud jste to nečetli v časopise, potom zde si přečtěte prvních deset a ve vloženém pdf-ku nahoře potom dalších 12 bodů.

číst více

O Okinawě jsem psal poprvé ve své knize Třináct tisíc dní a pak zkraje tohohle roku před tím, než jsme se tam vydali (v článku Jak se dožít stovky?).
Tady je první část s celkem dvaceti bodů, které dělají Okinawané jinak než my a proč místní století vypadají jako naši šedesátiletí (vložené PDF výše, případně JPG níže v textu). Článek vyšel v aktuálním čísle Pravého domácího časopisu (předplatné zde).

číst více

Vůbec nevím, proč jsem téma Andrej Babiš tak dlouho ignoroval. Nikdy jsem o něm nepsal i v rozhovoru se mu vyhýbám. Je to asi proto, že je to pro mě celé pořád něco jako zlý sen, z kterého doufám, že se probudím. Nebo proto, že už jen myšlenka na to, co s sebou tento člověk do naší společnosti přinesl, je mi bytostně nepříjemná a bolestivá. Dlouho jsem nevěřil tomu, že i u nás je možné vytvořit (skutky nepodloženou) značku politika-spasitele podobně snadno jako se dá vybudovat značka psího žrádla nebo čokoládové tyčinky...

Jak všichni víme, možné to je a sen to rozhodně není.

číst více

číst více

číst více

Ingu a Miša Poppeovi považuji za jeden z neinspirativnějších párů v mém okolí. Fascinuje mě, že kdykoli jim v životě něco chybí, jdou a vytvoří si to. Nevyjmenovávají důvody proč něco nejde, jen prostě hledají způsoby, jak by to mohlo jít. Dokáží být bez toho, aby potřebovali mít (hromadu věcí, které většina lidí považuje za nezbytné). Fungují (jako rodina) do velké míry bez odpadu.
Včera ráno jsme s Mišem zasedli u nich v krámku (BezobaluZlin.cz) a já se ho ptal na to, jak se pro tento život vlastně rozhodli, jak ho ve Zlíně budují, jak dnes bydlí, proč a jak založili ve Zlíně bezobalový krám a začali se tak v životě věnovat oba něčemu o 180 stupňů jinému. Zajímalo mě také, jak to všechno kombinují s výchovou svých dvou kluků.

Pro mě velmi inspirativní. Zaposlouchejte se.

číst více