Postřehy z matrixu

Právě vyšla naše nejradikálnější kniha (z latinského radix = kořen, tj. jdoucí ke kořenům) Naše budoucnost je lokální. Je to kniha, kterou osobně považuji za nejdůležitější ze všeho, co jsme zatím vydali. Vysvětluje příčiny strmě se zhoršujícího stavu demokracie, narůstajících nerovností, pocitů nespravedlnosti, populismu, extremismu a k tomu ještě ekologické krize. Je to kniha super-čtivá, praktická, návodná a stručná: má “jenom” 150 stran. Hlavně je to ale kuchařka, podle které lze opět vybudovat svět, ve kterém bude možné žít. Od podlahy, zespodu. S kolegy z lokalnost.org jsme si dali tu práci a knihu vybavili seznamem česko-slovenských lokalizačních iniciativ (str. 148-159 - zde, tlačítko "prolistujte si". Už to je obrovská inspirace a naděje. 

V tomto blogu si přečtěte dvě předmluvy, kterými jsme knihu vybavili: Ekologické ekonomky Nadi Johanisové (viz knihy), v naší zemi té možná nejvlivnější myslitelky na poli lokalizace, alternativních ekologických systémů a nové ekonomiky. A pak mojí, kde vysvětluji ze svého pohledu, proč je právě tato kniha tak důležitá. 

U každé nové knihy prosím naše čtenáře o pomoc s šířením. U této knihy o to prosím úpěnlivě :-). Myslím si totiž, že každý jednotlivý výtisk mezi lidmi znamená větší šanci, že naše budoucnost bude k žití. Díííky!

číst více

Kvalita pitné vody se týká každého z nás. Nikdo bez ní nepřežije. Ti bohatší si ji mohou koupit v PET lahvích (v mylné naději, že je čistší než ta z kohoutku nebo ze studny) nebo si doma naistalovat filtr (v bláhové naději, že si kohoutkovku očistí od pesticidů, hormonů, reziduí léčiv nebo mikroplastů). My ostatní jsme odkázání na to, co nám přiteče kohoutkem z veřejných zdrojů nebo z vlastní studny. Dozvědět se, co pijeme může člověka vylekat, ale zároveň nás to může probudit, abychom zatlačili na naše zákonodárce a požadovali okamžitou instalaci uhlíkových filtrů na hlavní veřejné zdroje vody a urychlené zavedení zón ekologického zemědělství v dostatečné vzdálenosti od zdrojů pitné vody. 

číst více

V dnešním textu navazuji na článek s názvem: "Mytologie moderní společnosti II. - Příběh oddělenosti aneb Každý sám za sebe" tématem odpojenosti moderního muže (od sebe, od druhých, od práce a od přírody - o tomto tématu více i v článku "Čtvero ročních odcizení". 

číst více

Historici a antropologové často upozorňují na fakt, že Homo sapiens, původně bezvýznamný živočich kdesi zprostředka potravinové pyramidy, se vyhoupl až na samý vrchol proto, že jako jediný druh na planetě dokáže spolupracovat s miliony, ba dokonce s miliardami jiných příslušníků svého druhu, které osobně vůbec nezná. Žádný jiný živočich toto nedokáže. Je to možné především díky tomu, že člověk umí vyprávět příběhy a těm následně i věřit. Sdílený příběh je pak to hlavní, co z jednotlivců dělá společnost. Takovým příběhům říkáme nejčastěji mýty. Ty mohou být pravdivé či smyšlené, životu mohou prospívat, nebo ho mohou ničit. V každém případě jsou však tím, co dává životu smysl, strukturu a řád a co z nás lidí udělalo pány tvorstva. Mýty jsou ze své podstaty neviditelné. Není to ústava, která by byla někde sepsaná. Často se do nich rodíme, bereme je jako dané a dál je vyprávíme tak, jak byly vyprávěny nám.

Jedním z nejdůležitějších mýtů moderní liberální společnosti je mýtus o svobodné vůli, který nás učí věřit, že se rozhodujeme zcela svobodně a nezávisle na ostatních lidech a naší kultuře. Pravda je však jiná. Naše vůle není svobodná, ale podmíněná (výchovou, kulturou, prostředím). Čím méně si tento fakt uvědomuje, tím jednodušeji jsme manipulovatelní. V době nástupu šmírovacího kapitalismu, stále drsnějšího politického (i jiného) marketingu v kontextu dominance sociálních sítí, je demystifikace mýtu svobodné vůle jedním z našich nejdůležitějších úkolů. Kromě mýtu svobodné vůle se podívejte ještě na dva další klíčové mýty oddělenosti a past pokroku.

číst více

To, co vidíte na úvodní fotce jsou hovězí odřezky, pro které jezdím 1-2 krát ročně na jatka. Doma je pak napytlíkujeme, zamrazíme a používáme jako krmení pro Halušku, našeho psa. Při každé této cestě pro maso, přemýšlím o dopadu pejskaření, případně kočičkaření na lidskou společnost a planetu. Možná se nedívám pozorně, ale ani o tomto tématu nevidím v naší společnosti diskuzi. Do tohoto blogu proto nahazuji pár myšlenek. 
Nad tématem jsem se zamýšlel i v knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti - část textu je odtamtud. 

číst více

Tohle je jeden z těch textů, kdy prostě musíte sednout a napsat ho. Píšou vám totiž kamarádi z celého světa s tím, co se to v tom Česku proboha děje, a že o vás mají starost. Vy jste vděční záchranářům, zdravotníkům,... a spoléháte, že to nakonec nějak zvládnou, a že jich moc neumře. Kroutíte ale hlavou nad tím, co se to tu děje. Přitom nejde o nic složitějšího, než si zodpovědět starou loupežnickou otázku, kterou už vloni pokládal tehdejší ministr zdravotnictví Vojtěch: "Peníze (a radovánky), nebo lidské životy?" Mezi tím se už rok rozhodujeme. Stále jsme se ale nerozhodli. 

číst více

Přečetl jsem si se zájmem a slzami v očích editorial časopisu Respekt z tohoto týdne z pera Erika Taberyho. Vybavil jsem si svou - zatím jedinou - zkušenost s českým záchraným systémem, kterou jsem popsal ve své knize Třináct tisíc dní. Ten příběh sem kopíruji jako poděkování všem záchranářům, zdravotníkům a dalším lidem, kteří momentálně často ani nejí a nespí, aby zachránili ohrožené životy. 

číst více

Tento text je společným dílem několika desítek lidí (zde). Jeho cílem je přispět v těchto obtížných časech, ke zdravějšímu národnímu sebevědomí. V časech, kdy jsme objektivně v potížích, na člověka se valí zdánlivě nekonečný příval katastrofických zpráv, kdy kritizujeme jeden druhého, může mít připomínka našeho národního bohatství a předností, doslova terapeutický účinek a pomoci nám tak toto obtížné období překlenout.  

číst více

Zkraje listopadu jsem stonal z covidem. V mém případě to nebyla ani trochu "rýmička". A hlavně se mi covid rozjel na chatě u rodičů, odkud je do nejbližší nemocnice 50 km a kam se sanitka dostane jenom s obtížemi. Hlavně ale jsem se přes týden budil v panice, zda jsem nenakazil. 

Tři týdny jsem byl v izolaci a to bylo hodně času na přemýšlení. Přemítal jsem mimo jiné i o celých těch dnes už 31 letech s Václavem Klausem (tím starším), neboť právě ten zažívá v covidu svůj revival. Možná se shodneme na tom, že málokdo zanechal po roce 1989 na naší společnosti takový otisk jako on. Hledal jsem, zda dopad Václava Klause na naší společnost už někdo analyzoval. Nic uceleného jsem ale nenašel :-( . Když si to skládám všechno dohromady... myslím, že kdyby se sestavoval žebříček Čechů podle negativního dopadu na českou společnost, Václav Klaus by byl v absolutní špičce. Ve své knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti jsem mu věnoval kousek prostoru v tématu popíračství klimatické změny (o jeho počátcích si přečtěte zde). Překvapila mě na tom jedna věc, a to že jeho negativní vliv byl nejspíš mnohonásobně větší, než by mě kdy bývalo napadlo, a to zdaleka nejenom v Česko-Slovensku, ale globálně. 

číst více

Minimálně do 1.2.'21 jsou v Česku dlouhodobě uzavřené sjezdařské areály. Mnohé z nich však všemu navzdory naplno zasněžují. Tím spotřebovávájí hektolitry vody a megawatty (převážně fosilní) elektřiny, jejíž výroba je významným zdrojem rakovinotvorných látek a CO2, které je zase hlavním viníkem selhávání klimatu. Hluk ze "zasněžování" obtěžuje místní obyvatele a celý tento zbytečný (navíc momentálně nikomu nesloužící) a destruktivní cirkus si platíme z našich daní. Před týdnem jsem strávil pět dní v jednom lyžařském středisku, udělal tam pár fotek, video a nemůžu k tomu nepřidat i pár řádek. Tyto zasněžovací radovánky totiž považuji za velmi trefnou metaforu našeho dnešního přístupu k životu, k druhým lidem a planetě. 

číst více