Dvacet let života vyděláváme na stát. Opravdu chceme, aby stále více těchto našich peněz šlo přímo americkým a evropským zbrojním korporacím?

27. 06. 2025, TOMÁŠ HAJZLER

Žijeme ve strašidelné době. Hlavní úlohou evropských politiků a médií není řešení astronomických nerovností a s tím související vzestup chudoby a extrémismu, ani kolabující planetární ekosystémy. Jediným cílem EU (tj. i CZ) politiky se jeví "zastavení Ruska (módně nazývaného "Putinem"), které hodlá napadnout Evropu". A jako by to nestačilo, politici a jejich média nám servírují stále nové nepřátele. Jako nevyhnutelnost je nám tak dnes předkládána "změna režimu v Íránu, který nás ohrožuje svými (smyšlenými) atomovými zbraněmi", nutnost podpory genocidního státu Izrael v dokončení "eliminace Palestinců, kteří jsou módně nazýváni "Hamásem" a je nám tvrzeno, že to jsou teroristé usilující o zničení našeho demokratického světa". Evergreenem je nutnost stavění ještě vyšších zdí proti "migrantům, kteří proudí do Evropy, aby nám tu sebrali naše svobody a náš životní standard". Na nedávném srazu NATO/EU (zdá se, že EU je nyní podřízena NATO) se politici shodli na rekordním transferu peněz nás běžných Evropanů do kapes evropských a amerických zbrojařů. Foto CC0 1.0 Universal

Co to znamená? 

Běžný český zaměstnanec pracuje každý rok 150 - 160 dní na to, aby vydělal na "stát" (více viz "Den daňové svobody"). Člověk, který nastoupí do práce ve 20 letech a do penze odejde v 67 letech, stráví "vyděláváním na stát" cca 7500 dní, to je 20 let. 20 let musíme prodávat život jenom proto, abychom zaplatili "to společné". Naděje na dožití běžného Čecha ve zdraví je přitom mrzkých 61 let (Češky 62 let) a "vydělávání na stát" tedy věnujeme 1/3 zdravého života. 

20 let života odevzdáváme tomu, abychom zaplatili naše společné zdravotnictví, školství, dopravní infrastrukturu, pomoc našim starým, nemohoucím a všem ostatním, kteří to nezvládnou v rámci svých rodin, ochranu přírody, úředníky, oligarchy, nadnárodní instituce, korporace, obranu,...

Dnes ale opět žijeme v době, kdy konzum už nestačí k tomu, aby poháněl ekonomický růst. Proto se uměle - ve zrychleném režimu - vytvářejí nepřátelé tak, aby se lidé nestavěli na odpor proti přesunu našich peněz do zbrojení a zabíjení. O tom, proč a jak se vytvářejí války, čtěte více ZDE a/nebo se podívejte na dva výtečné rozhovory v závěru tohoto článku. 

Naděje na dožití běžného Čecha ve zdraví je pouhých 61 let. Dvacet let, tj. 1/3 zdravého života nemůžeme žít po svém. Místo toho jsme povinni "prodávat svůj život" proto, abychom zaplatili "to společné". Objem peněz, které posíláme přímo zbrojařským korporacím dnes astronomicky narůstá.  

Sumy peněz, které jdou z našich daní přímo americkým a evropským zbrojařským korporacím, berou dech. Nejbohatším Čechem je nyní mladíček, který po otci zdědil obří (a neustále se zvětšující) zbrojařskou korporaci. Bohatne přímo před našima očima z našich peněz, z peněz, které měly sloužit nám všem - o tom více zde: "Oligarchizace Česka zrychluje: Nejbohatším, tj. nejmocnějším Čechem se stal člověk, který pohádkově bohatne na zabíjení"

Dnešní astronomické zisky zbrojních korporací jsou peníze, které chybí a budou chybět ve zdravotnictví, ve školství, v sociálním systému,... drasticky snižují naší schopnost postavit se kolapsu planetárních ekosystémů...

Pokud si někdo nedovede představit, kam směřuje například naše zdravotnictví, zajeďte si lehnout do nějaké řecké, britské nebo americké nemocnice - ti jsou v tomto směru dál, ale my je zdatně doháníme. Moje maminka se nyní léčí s rakovinou a příběhy interakce s českým - před našima očima demontovaným - zdravotnickým systémem, mě vhánějí slzy do očí a upřímně mě děsí. 

Toto odvádění pozornosti od existenčních krizí dneška je mimo-řádně strašidelné a depresívní - myslím, že pro kohokoli, kdo je alespoň trochu při smyslech.

O to vděčnější jsem za těch několik málo statečných, kteří mají v této podřízené zemi odvahu se, proti těmto zločinům na nás všech, ozývat - obzvlášť těm v české politice a médiích. V dnešní české politice patří k těm několika málo odvážným, u kterých pozoruji i jistou míru pochopení příčin a důsledků - např. Lubomír Zaorálek nebo Petr Drulák. Díky jim a dalším podobným za odvahu.  

P.S.: V těchto dvou rozhovorech níže si poslechněte dvě moudré ženy, které velmi srozumitelně vysvětlují tolik důležitý a tolik postrádaný kontext, či rámec. Obě ženy (každá s použitím jiné terminologie) velmi konkrétně vysvětlují podstatu našeho hospodářského sytému, který musí růst, aby se nezhroutil. Jak už možná víte, růst v kapitalismu nelze zajistit pouze "mírovou" propagací konzumu (kolik mobilních telefonů prodáte jednou člověku?) a (normálním i když z velké části nesmyslným) mezinárodním obchodem. Tento systém, který je ovládaný mocenskými elitami, se tak periodicky dostává do krizí, kdy potřebuje velké "krádeže", velké zabírání, velké války, velkou destrukci. Joti Brar v rozhovoru níže brilantně vysvětluje, že k jedné obrovské krádeži došlo na přelomu 80.-90.let, kdy se západnímu imperialismu podařilo rozbít Sovětský svaz a bývalé socialistické země. Tyto země jsou dnes koloniemi Západu (konkrétně jeho elit). Rusko se však západní kolonizaci s nástupem Putina postavilo, a proto je dnes proti němu vedena válka. Více v tomto brilantním rozhovoru: 

Helena Norberg-Hodge, autorka naší knihy Naše budoucnost je lokální a Ekonomiky štěstí nehovoří o imperialismu jako Joti Brar, ale o korporátní (ekonomické) globalizaci, což je neveřejný systém, který de facto i de jure podřizuje národní vlády nadnárodním americkým korporacím, které mohou vlády (tedy nás běžné lidi), kdykoli soudit, v případě že  bychom jim překáželi v extrakci zisku z našich životů nebo přírodních zdrojů. Vlády zemí světa, které byly kolonizovány Západem (většina dnešního světa) pak nastavují legislativní prostředí tak, aby sloužilo korporacím a oligarchům. V důsledku toho pak všude po světě místní ekonomika kolabuje a běžní občané chudnou. To s sebou nese frustraci a hněv, který se obrací proti místním vládám. Proto všude po planetě narůstají pravicové strany (které zastupují oligarchy), kterým se tento hněv a frustraci daří odvracet od (nad)národní oligarchie/ultrabohatých k uměle vytvářeným nepřátelům jako je Rusko, Írán nebo migranti:  

Myslím, že v dnešní době nepotřebujeme nic víc, než je tento kontext. Je to jako protijed proti obrovskému nárůstu propagandy mocných šířený jejich politiky a médii (u nás dnešní vládní garnitura a de facto veškerá média).

Otázka je, co s těmi informacemi uděláme. Dokážeme se probudit, spojit a říct dost? 

__________________