Zprávy ze života #90: "Rybářská pouť" aneb 160 km pěšky jako cesta k sobě

03. 11. 2024, TOMÁŠ HAJZLER

Ušli jsme teď kus cesty a byl to pro nás velký zážitek. Do tohoto čísla "Zpráv ze života" jsem z toho sepsal své hlavní dojmy. Nám podobný blog s touto naší cestou moc pomohl. A tak třeba přijde i tenhle někomu vhod. 

Došli jsme do Sagres. 

Pro Evropany to býval po tisíciletí konec světa, za kterým už byl jen nekonečný oceán. Pro nás to byl cíl, který jsme dlouho vyhlíželi. Přišli jsme sem ze 200 km vzdáleného Sines, což je městečko jižně pod Lisabonem. Za deset dní chůze jsme nachodili 160 km. Je mi jasné, že některým z vás to nezní jako něco světoborného. Pro nás to ale bylo mimo-řádné. 

Očišťující očistec
Šli jsme po "Rota Vicentina", známé "rybářské pouti" (Trilho dos Pescadores). Určitě tu stezku někdo znáte. Jeden by tu čekal, že 20 km za den dá "levou zadní"... Až zkušení spolu-poutníci nás ale upozornili na to, že tam, kde na severu Španělska ujdou denně snadno 40 km, tady je maximální denní dávka 15-20 km. Cesta na této trase totiž vede dlouhé kilometry hlubokým pískem, jsou tu skály a srázy. A když pak třeba jdete celý den ve slejváku, vichřici a v (horizontálním) dešti máte slézat 100 metrový sráz, po mokré skále se smekat dolů na pláž a hned pak zase šplhat 100 - 150 metrů po srázu nahoru a tak furt dokola, ,.... je to nakonec trochu "očistec". 

A přesně tak se dnes cítím: očištěný :-). 

Typická stezka napříč dunama:

Takhle může vypadat sráz...

Nikdy není pozdě (dokud tělo slouží)
Kombinace oceánského vzduchu, přírody bez aut, bez továren, bez hluku a smogu velkoměst,... v městečkách pak ještě v přítomnosti funkční místní ekonomiky a komunit, skutečného jídla, milých ubytoven, místní velkorysosti a pohostinnosti, to vše v obklopení zástupy "spřízněných duší na stejné misi",... to prostě udělá své. 

Jsme tu s mojí manželkou, Peťkou. Pro kontext je důležité říct, že nejsme žádní profi-chodci. Dálkovému chození jsme se oddávali naposledy v roce 2001. Tehdy jsme nachodili stovky kilometrů napříč střední a jižní Amerikou. Milovali jsme to a nikdy potom se necítili po těle tak dobře. Pak přišly děti, hledání "důlků", projekt za projektem, vydávání a šíření literatury, dobrovolnictví, aktivismus,... a další radosti a starosti běžného života. Dlouho jsme se chystali k chození vrátit. Odhodllali jsme se až tento podzim a já zjistil, že nikdy není pozdě - řadě našich spolu-poutníků tady v Portugalsku bylo víc let než nám. Výjimkou nebyli ani sedmdesátnící a osmdesátníci. 

Kam jsme jeli a šli
Asi čtvrt roku dopředu jsme si koupili letenky Praha - Porto - Praha a měli mlhavou představu, že z Porta dojdeme pěšky do Santiaga de Compostella, odkud se pak busem vrátíme zpět do Porta. Na všechno jsme si vyčlenili 3 týdny. S plány nám hodně pomohla Markéta, sestra Peťky a pak i vyprávění několika přátel, kteří těmito končinami už šli.

Jenomže asi týden před odletem jsem se podíval na předpověď počasí a zjistil, že ty naše plány budou asi na prd -  každý den tam mělo pršet, a to extrémně a 24/7. Sedli jsme proto k netu a hledali, kam jinam se dá v Portugalsku/západním Španělsku jít. Po asi hodině hledání na nás vykoukl článek dvou mladých žen, které šly z Jihu Portugalska skoro až k Lisabonu (z Lagos  do Sines). 

Tak jsme se o "Rybářské stezce" dozvěděli. Předpověď počasí tam vypadala lépe a my se proto rozhodli, že "půjdeme po stopách" těch slečen, jen obráceně. Koupili jsme si jízdenky na vlak Porto - Lisabon a bus Lisabon - Sines (Flixbus). V Sines jsme si pak objednali první ubytovnu (pokoj ve sdíleném bytě).

Jak jsme se neztratili
Jedna z věcí, v které jsem před odjezdem tápal bylo to, kudy cesta vede a jak moc budeme potřebovat mapu. O to víc mě nadchlo, jak dobře byla stezka značená. Přestože se šlo cestou necestou - chvíli dunama, pak po pláži, polní cestou, lesíkem, po srázu, po silnici,.., tyrkysový a zelený proužek, kterými je tato cesta značená, byly na každém kameni, kmeni nebo sloupku, ve městech pak na zdech nebo značkách, na každé sebemenší křižovatečce (viz fotka). Na návsi nebo na náměstíčku každého přespávacího městečka pak byla vždy velká tabule popisující trasy oběma hlavními směry (na jih i na sever). Zmatek může způsobit snad jen to, že "Rybářská stezka" se celou cestu kříží s mnoha jinými stezkami. 

Zmiňovaná tabule popisující každou etapu:

Co jsme si oblékli a obuli
Co na sebe? ... byl pro nás před odjezdem největší otazník. Já si nakonec vzal toto: kalhoty s odepínacími nohavicemi, košili (bílá/kancelářská), čtyři lehká trička s krátkým rukávem, jedno s dlouhým, mikinu, klobouk (co nosím na zahradu), nepromokavé pončo, třikrát spodní prádlo/ponožky. Na nohách jsem měl své staré prachobyčejné tenisky z Decathlonu. Do deště jsem si pořídil navíc ještě jednoduché sandály. Když pařilo slunce šel jsem v dlouhých gatích, košili, klobouku a byl jsem tak komplet chráněný proti slunci (cestou jsme potkávali hodně spálených lidí). A když pak lilo, tak jsem si nazul sandály, odepnul nohavice a navlékl na sebe nepromokavé pončo (s prostorem i na batoh) a byl tak v suchu. Peťka na tom byla podobně, jen místo kalhot měla legíny a trekové boty, bohužel promokavé. Viz "mokrá verze": 

Mnoho let jsem si myslel, že na dálkový chození potřebuju super-profi (a náležitě drahý) boty. Nakonec mi došlo, že jsem se jen nechal chytit marketingem, a že  nejlepší jsou prach-obyčejný prošláply tenisky. 

Co jsme vezli s sebou
Jedním z mých největších zážitků bylo nést si všechno, co potřebujeme k životu, na zádech. Já totiž celý život cestoval tak, že jsem měl na zádech velký batoh a často i jiné zavazadlo, která bylo nejprve potřeba dopravit od dopravního prostředku někam na ubytovnu. Teprve pak se člověk osvobodil k chůzi. Tady jsme měli oba jen malý osmi-kilogramový batoh (omezeno našimi letenkami). Tím bylo dáno, co můžeme mít. Největší objem tvořilo oblečení, pak hygienické potřeby, láhev na vodu, čtyři knihy, mikro-léklarnička (náplasti, jodisol,..), náš sypaný čaj, cedníček, igelitové sáčky, jedno holítko pro nás oba, 1 mýdlo na tělo a 1 na praní, gumičky, doklady, 500 eur v hotovosti a jeden mobilní telefon. A vezli jsme něco zbytečně? Ano. Já bych si příště vzal jen 2 košile a 2 trička a zbytečně jsem vezl i ručník. Ten všude byl. 

Níže viz naše dva batohy (+ textilka s nákupem jídla). Čekáme než přejde bouře na cestě do bytu, kde jsme byli dva dni schovaní: 

Jak jsme sušili oděvy a boty
Plán byl si každý večer vyprat špinavé prádlo. Hned první ráno (ještě v Portu) jsme ale zjistili, že tohle nebude žádná sranda. Prádlo bylo ráno totiž stejně mokré jako večer předtím a před námi deštivý den. Nakonec jsme se to naučili řešit tak, že jsme se snažili přijít na ubytovnu co nejdříve to šlo, prádlo jsme vyprali jako první věc a hned ho vyhodilli na slunce/na vítr. Když to nešlo, použili jsme fén nebo zapnuli topení. K naší radosti jsme zjistili, že většina ubytoven počítá s tím, že každý putující si potřebuje ze všeho nejvíc právě přeprat. A věšák, prádelní šňůry a často právě i nějaké topení nebo fén byly všude. Když bylo druhý den slunce a prádlo nestihlo uschnout, dosušoval jsem ho zavěšené na batohu. 

Kde jsme bydleli
Bydlení jsme řešili tak, že jsme den nebo max. dva dopředu na bookingu nějaké našli a objednali. Rota Vicentina má asi o dost horší infrastrukturu než třeba španělské poutní cesty. Většina částí vede z vesnice do vesnice, celý den komplet nezastavěnou přírodou, celou cestu nenarazíte na civilizaci. Městečka/vesničky, v kterých se pak nocuje jsou většinou natolik malá/é, že se v nich často nabízí poslední volný pokoj (a to jsme byli mimo sezónu). Nikdy se nám ale nestalo, že bychom ubytování nenašli. 
Typický scénář výsledků hledání na bookingu byl - od nejlevnějšího po nejdražší - následující: 

1) lůžko ve sdíleném pokoji (15-30€/lůžko/noc),
2) pokoj ve sdíleném domě/hotelu/hostelu (50 - 80€),
3) luxus pokoj nebo celý byt (180 - 250€/noc). 

Často se nám nabídl třeba jen pokoj ve sdíleném domě se sdílenou koupelnou a nic víc. Na cestě jsme spali pokaždé v dvojce (soukromý pokoj). Nejvíc jsme platili 87€/noc a nejmíň 30€/noc. V ceně byla občas i snídaně. Většina ubytoven byla krásná, milá a hostitelé vstřícní. Ze všeho "nejvíc" byl hostel s názvem UTOPIA. Název byl zvolený přesně - v něčem tak utopickém/úžasném a přitom dostupném jsem ještě ubytovaný nebyl. Utopia: 

Co jsme jedli
Snídaně byla buď v ceně ubytování nebo v Portugalsku jsou na každém kroku kavárny s koláčky, croissanty a jiným pečivem. S sebou na cestu jsme si pak kupovali ovoce (nejčastěji hrušky, jablka, pomeranče), zeleninu (mrkev, rajčata, okurky), bagetu a k tomu buď sýr, konzervu tuňáka nebo třeba jogurt. Vodu jsme si natočili z kohoutku nebo - když nebyla pitná (což bylo v Portugalsku překvapivě často: to když máte pocit, že pijete chlor s vodou) - jsme si kupovali PET lahve. Na den, než jsme dorazili na ubytování, jsme si vystačili s 2 -3 litry vody - to podle teploty vzduchu, která se přes den pochybovala od 18 do 25°C. Na večeři jsme většinou museli chodit do restaurací. Portugalsko má ale velkou indickou populaci, a tak jsme často skončili na nějakém tikka masala nebo Biryani. Cena snídaně byla 5-6 euro za oba, večeře 15-30€ za oba. Když jsme byli v bytě/domě s kuchyní, uvařili jsme si.

Příklad nesladké snídaně: 

A pak večeře. Stalo se párkrát, že ve vesničce nebylo nic moc než hamburger/kus masa na grilu a hranolky: 

Super byly i kávičky. V zemích jako je Portugalsko dělají kvalitní espresso i v té poslední dědině, většinou za 0,70 €, tj. 17 Kč. Říkám si, proč u nás musí stát 55 - 65 Kč a kvalita je přitom často nižší, než je běžný portugalský standard? 

Jak nám klimatická změna měnla život
Jak už jsem psal, původní plán byl: Porto - Santiago de Compostela. Jenomže sever Portugalska zasáhly bouře, padaly tu trakaře (a nakonec i stromy a střechy). Proto jsme jeli dolů. Jenomže extrémní počasí nás provázelo i tady. A tím nemyslím jen to, že občas lilo jako z konve. Dvakrát nám tu přišly sms-ky s varováním od portugalského meteorologického ústavu s důrazným doporučením, abychom nevycházeli ven (bouře, blesky). Protože jsme měli kamaráda, kterého zabil blesk, jsme v tom obezřetní - na dva dny jsme se proto zavřeli do bytu a trasu (30 km) pak ujeli busem. 

Mimochodem tento text edituji ve Španělsku, kde nám klimatická změna zamávla životem ještě víc. Půl roku jsme chystali setkání s našimi přáteli ve Valencii. Noc před naším odjezdem z Madridu ale Valencii zasáhla největší bouře za posledních třicet let. Na město spadlo během té noci tolik vody, kolik tam normálně spadne za rok. Poslední vlak vykolejil, koleje byly poničené a veškeré další spoje byly do odvolání zrušeny. Ve Španělsku pak vyhlásili třídenní státní smutek, aby uctili památku více než 200 obětí (zde).

Náš (nový) plán: 

Zde celá mapa + tzv. "historická stezka": 

Důležitost kulis
"Rybářská pouť" je unikátní tím, že jdete většinu času kolem oceánu. Kdo máte rádi moře, pak DOPORUČUJU. Tady si ho užijete do sytosti. Někdy je to teda o strach. To když jdete přímo nad útesem a pod vámi je stometrový sráz. Celý den kolem vás ale bouří oceán, scenérie jsou úchvatné, sem tam nějaký spolu-poutník, místy shluky surfařů, občas nějaký rybář. Jinak jen vy a čas.
Já ve své profesi často mluvím o "důležitosti kulis", o tom jak moc "kulisy rozhodují o tom, jaké se pak zahraje divadlo". Představte si, že máte možnost jít na piknik na nějakou krásnou pláž nebo si sednete k frekventované dálnici. Rozdíl je obrovský. Nestačil jsem se divit, jak léčivý vliv tyhle oceánské kulisy na moji duši a tělo mají. Mrkněte na pár záběrů: 

Ale šli jsme i lesíkama: 

I vnitrozemím: 

Nebo po silnici - v tomto případě s milým pruhem pro chodce a kola: 

A kolik jsme cestou potkali míst, kde se surfovalo (včetně půjčoven a zázemí) ani nespočítám: 

Zničená příroda
Teď si budu trochu protiřečit. Kulisy oceánu byly nádherné. Jenomže, když jste se pak zadívali pořádně a rozhlédli se kolem, často jste měli pocit, že příroda je tu tak trochu mrtvá... v oceánu žádné vodotrysky velryb, žádné skákání delfínů, na hladině žádné želvy, na pobřeží žádní lachtani, žádné ptačí kolonie, žádní tučňáci, žádné lastury a vlastně ani mrtví živočichové, jen občas nějaká ta medúza a někde hromady hnijící trávy. V okyselujícím se oceánu se třeba medúzám daří, tvorbě lastur třeba ale vůbec nesvědčí). Sem tam jsme zahlédli racka. Kromě toho, jsme za celou cestu viděli možná tak pět kormoránů a pak několik menších druhů ptáků. Na souši byl jen hmyz - mravenci, mouchy, komáři,... sem tam nějaký brouček a pak obrovské kolonie šneků. Rostliny pak místy suché, nemocné nebo shořelé.

Potkávali jsme tyhle kolonie hlemýžďů:

Nejsem botanik a tak nevím, proč je ta rostlina černá a vypadá tak nemocně. Pokud někdo víte, napište mi, prosím. 

A těchhle, hodně nemocně vypadajících rostlin bylo všude habaděj... 

Místy hodně sucho, mrtvo...

Příroda vs. městský turismus
Když jsem někde v zahraničí, většinou to není v přírodě, ale ve velkých městech. Při tomhle chození mi došlo, jak moc je městský turismus vyčerpávající: toxický smrad a hluk z automobilismu, ustavičné hledání toho, co jíst, jak se přepravit dál a kde se vyčůrat, pak všudypřítomný smog a stále rozlehlejší turistická ghetta se všemi pastmi, které se dnes na moderní turisty kladou. Ve městě jste "chodící peněženka", nemůžete pořádně pít,... městský turismus je drahý a vyčerpávající. V přírodě nic takového není. Je tu ticho nebo jen akustika "přírody", tj. oceánu, lesa, zvířat, proměnlivého počasí,... a čistý vzduch. Záchody jsou v přírodě všude, zdarma a nikdo vás nechce chytit do nějaké (turistické) pasti. 

Stařečci u moře...

Bez kompu a bez e-shopu
Naší rodinu živí PeopleComm, jehož jádrem je eshop. Na běžný chod Peoplecommu je nás 2,5 (Michal, Petra a já). Práce je to na jednu stranu velmi svobodná (kromě fyzické distribuce ji můžeme (od počítače) vykonávat kdykoli a kdekoli zrovna potřebujeme. Správa eshopu (nepovedené objednávky, dotazy čtenářů, chybně zaslané zásilky, nejasnosti, velkoobchodní objednávky,..) ale dovede být vskutku zotročující: Do e-shopu se musíme podívat několikrát denně, abychom vyřídili, co je třeba. Sedm dní v týdnu. Od dob, co eshop provozujeme, jsme proto vždy cestovali s počítači. A já cestoval s laptopem vlastně už od časů, co laptop používám, nebo furt něco píšu. A to už je let. 
Tohle byla první cesta bez kompu a bez eshopu za jánevímjakdlouho. Co bylo třeba, vyřídila za nás doma naše Týnka, jen jsme občas po telefonu ladili noty.  

Tady nějaký pán/surfař zrovna něco ťuká. Ani nevíte, jak jsem se zaradoval, že to nejsem já :-) :-). 

V přítomnosti
Cestou jsem se opakovaně přistihl přitom, že jsem přítomný, že nemyslím (na blbosti) a jen jsem (,kde jsem). Nebylo tam jen moje tělo, ale i mysl a také duše. Byla to jedna velká jednota. Myslím, že dílem to bylo tím, že člověk musel sledovat značení, aby nezabloudil a pak útesy, aby se nezřídil dolů. Myslím ale, že velké zpřítomňovalo je oceán a nakonec i to, že se nemusíte trápit úkoly (ke kterým si sednete u počítače, až dorazíte). Já sice každý den na telefonu naťukal nějaký příspěvky na asociální sítě, ale ani to mě nijak zvlášť neodvádělo od skutečného života tady a teď.  

Farol Cabo Sardão:

Děti samy doma
Poprvé v životě jsme nechali děti samotné doma. A to byl velký zážitek sám o sobě. Je jim tedy už 14 a 19, jsou to do určité míry autonomní jednotky a doma navíc v obklopení naší rozšířené rodiny, ale i tak. Bylo fascinující na dálku pozorovat, jak si rozdělily péči o domácnost, jak si zajišťují jídlo, co si vaří, jak tráví čas, jak pečují o PeopleComm nebo o naše zahrádky. Chyběli jsme si. A to je taky důležité zažít. 

V područí amerických korporací
Poslední postřeh je systémový. Na cestě jsem si opakovaně všiml, jak moc jsme všichni zotročení několika obřími americkými korporacemi. Byli jsme uprostřed portugalské přírody, široko daleko nic než planina, ale všichni jsme si každý večer/ráno sedali ke svým smartphonům a civěli tam do "produktů" několika málo amerických IT korporací. Bez bookingu nebo bez airbnb jsme si nebyli schopni zajistit ubytování. Nešlo to ale ani bez Googlu, GoogleMaps, Whatsupu nebo různých "produktů" Applu a Meta. Moje potíž je v tom, že já procestoval svět ještě před bookingem/airbnb a vím o co snažší, levnější a hlavně svobodnější to bylo. Moje potíž je i v tom, že vím o levárnách těchto giga-korporacíi (a třeba i o tom, že pomáhají izraelským zabijákům s vyhlazováním Palestinců  - viz příklad Booking a Airbnb. Blblý je, že každá interakce na těchto platformách vylepšuje schopnost jejich algoritmů měnit naše chování tak, aby ještě lépe vyhovovalo komerčním zájmům mocných, tj. abychom v konečném důsledku trávili víc času online a kupovali/konzumovali stále víc věcí, zážitků, politiků, narativů a ideologií, které nám škodí, rozdělují nás a ohrožují naše přežití. 

P.S.: Skoro až legrační je, že se mi fotky do tohoto blogu nahrály v nějakém speciálním formátu od Applu ( .heic), který se ale zobrazí jen v iphonech. Přitom fotky jsem fotil normálním Samsungem, tedy .jpeg. Schopnost korporací získat naši pozornost, náš čas a naše peníze je dech-beroucí. Trvalo mi asi 4 hodiny než jsem to předěla zpět na .jpeg, předtím asi 2 hodiny, než jsem to nahrál v tom jejich formátu. 6 hodin mi vzali. 

Tolik k hlavním postřehům z cesty. Doporučuju všem, kdo mohou. Chůze je nejvíc. A jihozápadní Portugalsko má k tomu skvělé kulisy.

_________________________

Nové články od minule
Mýtus nutnosti ekonomického růstu vysvětlený na příkladu potravin
Budoucnost nukleární rodiny (24. díl seriálu "Škola základ života")
Struktury a posilování moci v demokratické společnosti

Sešlosti
6.11. Sedlčany - Dobrý místní život 
8.-9.11. Soucit, všímavost a paměť těla v uzdravování - naše holky tam budou v pátek s knihama (Peoplecomm). Budu tam i já. 
10.11. BALKAN BLUES - BESEDA O MÍRU, NENÁSILÍ A USMÍŘENÍ - beseda po filmu - prosím, můžete-li rozšiřte informaci o obou akcích 10.-11.11. (viz odkaz)
13.11. Za minutu 12 v Berouně

Aktuální přehled: zde

Naše knižní snažení
Měli jsme dlouho vyprodanou kultovní Malé je milé. Našlo se ještě několik desítek výtisků. 
To samé Sedm principů spokojené manželství. I tahle kniha bylo dlouho pryč a nyní je zpět. 
Po letech jsme ukončili členství v 1% pro planetu. Bylo to pro nás extrémně administrativně náročné.
Zítra skládám dalších 5000 kusů Respektovat a být respektován. V době všudypřítomného despektu je tahle kniha - a zájem o ní - moje velká naděje.
Dokončujeme další dotisk V říši hladových duchů. Další moje naděje. Myslím, že téma traumatu je pod vším, co řešíme. Čím lépe se uzdravíme, tím větší šanci máme, že se pohneme dál ke světu, v kterém je místo pro každého. 

Filmy
Posílám i pár filmový tipů, které mi přišly za poslední dobu něčím inspirativní. Možná jste viděli. Kdyby ne, tak mrkněte: 

Sweet Tooth: Chlapec s parožím - V důsledku ničení světa (našim hospodářským systémem nastaveným na destrukci) se lidem přestaly rodit lidské děti. Místo toho se rodí tzv. hybridi - lidi zkřížení se zvířaty. Trochu dystopický akčňák, ale takový pohádkový, místy hluboký a v mnoha ohledech poučný.

The Last of us  - stejný žánr, o dost drsnější, ale podobně poučný - především v ohledu post-apokalyptického uspořádání lidské společnosti. Tvůrci tu ukazují několik cest, jak bychom mohli žít v době po kolapsu.  

Era Ora - Workoholik se každý den probudí na své narozeniny, vždy o rok starší. Vtipný. Smutný. Hluboký. Italský.

Nothing Compares - Dechberoucí dokument o životě Sinead O'Connor. Odkaz na něj jsem posílal asi před rokem. Včera jsme se na něj ale podívali znovu, a tak ho chci jen připomenout. Je to film napěchovaný tématy výchovy, zneužívání dětí a žen, generačních traumat, mocenských struktur, propagandy, odvahy, vášně, talentu a odporu proti zneužívání moci a zotročování druhých. 

99 domovů - Děj je situovaný do roku 2008, do doby poslední velké ekonomické krize, kdesi na americké periferii. Film mi přijde mimo-řádný v tom, že obnažuje americký systém vystěhovávání a zabavování domů běžným lidem ve prospěch velkých finančních skupin. Pozorný divák tu může zahlédnout mechanismus vzniku bohatství i chudoby v moderní kapitalistické společnosti (tj. i v Česku) a řadu souvisejících témat.

Na závěr...
Moc mě těší poslechnout si občas lidi typu Petra Druláka (třeba tento díl) nebo Petra Bohuše (u tohohle dílu jsme se tloukli smíchy), případně někoho dalšího z nově sestaveného seznamu "dezinformátorů"... Doporučuju! V tom seznamu jsou i strašidelné položky, člověk by měl být obezřetný, ale většina lidí v něm (jen) hledá cestu k pravdě. 

Myslím ale, že u každého takového seznamu bychom měli zpozornět. Hodně z nás už od covidu nepřestáváme žasnout nad nárůstem cenzury a dalšími obrazy totality napříč celým tzv. demokratickým světem. 

Klíčovým prvkem dobrého života je přitom svoboda. Jenomže svoboda není možná bez přístupu k informacím. Označit nepohodlné informace za dezinformace, konspiraci nebo propagandu je jedna ze základních technik potlačování disentu/odporu. 

Je strašidelné pozorovat, jak rychle se to v Česku i jinde v EU děje. My starší si sestavování seznamů nepohodlných pamatujeme ještě z komunismu. A pamatujeme si i zakázané stanice (např. Svobodná Evropa, Hlas Ameriky). Já se snažím si své názory tříbit i tak, že sleduji různě pestrá média a jiné názorové směry napříč planetou, mimo jiné i v Rusku. Ruská média jsou ale nyní v Česku téměř kompletně blokována/zakázána (svou zkušenost popisuji zde). 

A mě leká pozorovat, jak opakujeme některé temné vzorce naší historie.  

Mějte se hezky a držme si palce.

Tomáš

Všechna čísla Zpráv ze života naleznete zde. 
Pokud víte o někom, koho by potěšily, k objednání jsou zde.

__________________

Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.

V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky.