"Zachraňme bezobaly!" 2. díl seriálu "Příběhy z okraje aneb naše budoucnost je lokální"
03. 02. 2022, TOMÁŠ HAJZLER
Jako dítě jsme s rodiči trávili většinu prázdnin v Kravenech nad Dunajom, v malé vesničce na jihu Slovenska. Stanovali jsme na pláži, koupali se v Dunaji, živili se zeleninou a ovocem od našich kamarádů z vesnice. Když byla vysoká voda, břehy se zaplnily kmeny a větvemi. Pro místní to byl vždy vítaný zdroj dřeva na zimu. Bavilo mě jim ty klacky sbírat a nosit. Dřevo jsme sbírali i na pravidelnou večerní vatru. Vzpomínám si, že mezi dřevem pokaždé vykoukl i nějaký ten plastový obal s německými nápisy – pet láhev od limonády, kelímek od jogurtu nebo lahvička od kosmetiky. Ty hořely nejlíp, a navíc zeleno-modře, což nám dětem připadalo jako takové malé kouzlo.
To byla 70., 80. léta.
V létě 2012 jsem se s rodiči a poprvé i se svými dětmi na Dunaj vrátil. Řeka stále tekla, na břehu bylo se ještě dal postavit stan, ale pár věcí se změnilo. Vesnice, kde se dříve normálně žilo, působila najednou ošuntěle a opuštěně. Původní obyvatele vystřídali chalupáři. Na pláži, která bývala zanesená dřevem, jsme se brodili plastem. Už to nebyl sem tam nějaké exotický kelímek s cizím nápisem, ale vše, co vás napadne od pet lahví, přes kosmetické a potravinářské obaly, jednorázové rukavice, žabky, zapalovače, pytle, kusy polystyrenu až třeba po bublinkovou fólii.
Kravany nad Dunajom 2012:
To už bylo v době, kdy jsem byl zvyklý brodit se horami plastu na plážích světových moří a oceánů (Viz třeba Maroko, zima 2018). Ale u Dunaje?! To mě nenapadlo. V Evropě máme přeci báječný recyklační program, v kterém se naše odpadky přeměňují na suroviny. Byl jsem toho tehdy plný. Nafotil jsem to, sepsal k tomu článek a navrch ještě natočil video. Nemělo to žádnou odezvu.
Ledy se pohly až ve chvíli, když se parta kamarádů rozhodla v květnu 2015 v Praze otevřít první krámek s jídlem bez jednorázových obalů s názvem “Bezobalu”. Mnoha lidem to tehdy připadalo podobné, jako když si někdo v zimě vyrazí ven bos. Byli to jedním slovem “podivíni”. Pustili se do toho na koleni, jen se svými úsporami, s nulovými zkušenostmi a obchod navíc otevřeli v tom nejzastrčenějším dvoře, jaký si dovedete představit.
Ledy se pohly až ve chvíli, když se parta kamarádů rozhodla v květnu 2015 v Praze otevřít první krámek s jídlem bez jednorázových obalů s názvem “Bezobalu”. Mnoha lidem to tehdy připadalo podobné, jako když si někdo v zimě vyrazí ven bos. Byli to jedním slovem “podivíni”.
Jak asi víte, tenhle jejich odvážný krok u nás strhl revoluci. Tu globálně vykopla francouzka Bea Johnsonová svojí knihou Domácnost bez odpadu (2013), kterou nás kamarádi z Bezobalu “přinutili” v roce 2016 vydat i v češtině a která se obratem stala naším bestselerem. Po celém světě začaly na téma bezodpadovosti či - jak říká Bea - “zerowaste” vznikat blogy, pořádaly se setkání, vyhlašovaly se “odpadkové výzvy”, kdy si lidi vážili a fotili svoje odpadky. Hnutí vzniklo nadšenecky, zezdola, “na koleně”, a tak není zdokumentováno, co se kde přesně dělo. Podle ohlasů ale víme, že Česko patřilo (a v době, kdy píšu tyto řádky stále patří) ke světové špičce. Málokde vzniklo tolik bezobalových obchodů jako právě u nás. Důvod je prozaický: Mnozí z nás “v tom” vyrostli. Skoro v každé rodině byla zahrádka, kompost a domácí zvířata. Organické odpadky se tak daly zvířatům nebo na kompost, jednorázových plastovů bylo minimum, existovaly vratné lahve, papír se vykupoval. Když o tom vyprávím kamarádům v Holandsku nebo USA, nechápavě kroutí hlavou.
Podle ohlasů ale víme, že Česko patřilo a stále patří ke světové špičce. Málokde vzniklo tolik bezobalových obchodů jako právě u nás.
Jenomže pak udeřil covid, s ním lockdowny, strach z lidí, rostoucí ceny, posilování supermarketů a raketový nástup eshopů á la Rohlík.cz, Košík.cz a spol. Naťukat nákup do internetu z pohodlí obýváku nám bylo prezentováno jako ideál toho, jak si zajistit jídlo. Byla (a stále je) to divná doba: Báli jsme se o své blízké, o živobytí, o svobodu. Měli jsme zkrátka jiné starosti. Všechno bylo zpět v jednorázovém plastu a nikomu to nevadilo. Ani povinnosti začít nosit plast na tváři se skoro nikdo nepostavil. Jako bychom se vrátili o 20 let zpět a ještě zrychlili. Začalo se šuškat, že bezobaly mají problémy. V létě zavřel Kohoutek ve dvoře Zuzky Miškufové. To byl můj budíček. V září se pak na blogu wastemanka.cz objevil článek s alarmující otázkou “Zabalí to bezobaly?”, kde to poprvé zaznělo naplno: Česká bezobalová revoluce je v troskách. Řada bezobalových obchodů buď už zavřela nebo je před krachem. V listopadu se zástupci “posledních mohykánů” sjeli do Prahy, aby vysdíleli, jak se komu daří a co dál.
Rozmach donáškového kapitalismu - u nás služeb jako Rohlík.cz, Košík.cz, Damejidlo.cz, Alza.cz, Mall.cz,... byl v covidu tím hlavním, co zasadilo místním obchodníkům citelnou ránu. Každý podobný box či rozvážkové auto znamená několik dalších zavřených místních obchodů. Zajímavé je, že podnikatelské soutěže tomuto zmaru tleskají. Stejně tak ho oceňují třeba i zakladatelé Avastu.
Byl jsem na tom setkání s bezobalovými obchodníky a byl to pro mě dokonalý pelmel pocitů. Seděl jsem v místnosti napěchované mými hrdiny, kterým jsem tolik vděčný za to, do čeho a s jakou vervou se u sebe doma pustili. Jenomže mnozí byli najednou smutní a unavení. Došlo mi, že jsme na křižovatce, že musíme spojit síly a pro jejich záchranu něco udělat. Abych řekl ve zkratce co, musím krátce do historie, pak do ekonomie, pak do “intrik velkého byznysu” a pak teprve k tomu, co je třeba udělat. Pojďte se mnou.
Fenomén místního hokynáře
Začněme okénkem do historie podnikání, přesněji malo-obchodu. V naší části světa byl koloniál nebo hokynářství jako nejtypičtější forma místního krámku dlouho na každém kroku. Z hodin dějepisu víme, že situace se změnila v roce 1939, kdy jsme začali přicházet o židovské, v roce 1945 o všechny německé a po roce 1948 nakonec o české živnostníky. Následovalo čtyřicet let hegemonie zhora řízených socialistických podniků. V roce 1990 nastalo obrození: potraviny a všehochuť obchůdků s čímkoli byly v každé kočárkárně a garáži. Uběhlo ale pár let a většina těchto dobových průkopníků postupně uvolnila místo supermarketům.
Skutečně místní hokynář je krámek provozovaný sousedem primárně pro sousedy s převážně místním, poctivým sortimentem.
Fenomén místního hokynáře, tj. krámku provozovaného sousedem primárně pro sousedy s převážně místním, poctivým sortimentem má (společně s místními tržnicemi) přitom zcela zásadní dopad na kvalitu života v obci. Kromě toho, že propojují místní výrobce a pěstitele se zákazníky, se v nich setkávají sousedé a vzniká tzv. sociální kapitál. Ten je pak základní ingrediencí pocitu bezpečí a důvěry, na čemž stojí každá funkční místní ekonomika, šťastné dětství, radostné stáří, prostě domov. Kdo jste někdy žili v nějakém městečku “na jihu”, víte o čem mluvím. P.S.: Na příklad toho, jak to vypadá ve městě, kde místní hokynáři chybí, se podívejte zde.
Bezobalové obchody/místní hokynáři propojují místní výrobce a pěstitele se zákazníky, se v nich setkávají sousedé a vzniká tzv. sociální kapitál. Ten je pak základní ingrediencí pocitu bezpečí a důvěry, na čemž stojí každá funkční místní ekonomika, šťastné dětství, radostné stáří, prostě domov.
Tolik krátce k historii.
Pojďme k ekonomii.
Vidle ekonomické globalizace
Dlouho jsem si myslel, že ti úspěšní dělají něco dobře zatímco ti, co krachují, se jednoduše nesnaží dost. Až jsem pochopil, že existuje neveřejný (a tedy většině z nás utajený) systém, který zvýhodňuje ty velké a znevýhodňuje malé, místní. Jedná se o tzv. ekonomickou globalizaci, která je propletencem nadnárodních smluv a institucí s cílem deregulovat mezinárodní obchod a tím umožnit velkým firmám přesouvat byznys tam, kde je to nejvýhodnější. Čím větší firma, tím více daňových úlev, dotací, půdy, budov, nerostných zdrojů, infrastruktury zdarma a samozřejmě i moci vylobovat si změnu legislativy tak, aby vyhověla ještě víc komerčním zájmům. Co se potom děje je jednoduché: Čím více sílí řetězce, tím rychleji krachují ti místní a s nimi i pracovní místa, která vytvářejí. Vlády pak už nemají jinou možnost, jak zajistit obživu pro své občany jinak než se ještě víc ohnout před velkým byznysem (jak tím domácím, tak především mezinárodním) v naději, že někde “zainvestují”, otevřou pobočku a vytvoří pár pracovních pozic. Vlády se tak stávají loutkami těchto, stále mocnějších hráčů ve hře, pro kterou se vžil přiléhavý název “závod ke dnu”. Je to hra, která nemá vítěze: Všechny země přicházejí o pracovní místa, daňové výnosy a legislativu nezbytnou k normálnímu, mírovému fungování společnosti. Je to systémový (a tedy většině neviditelný) důvod, proč ti malí místní, nezávislí krachují, zatímco ti největší non-stop posilují. O ekonomické globalizaci si přečtěte v článku: O italském pivu, ekonomické globalizaci a závodu ke dnu.
Dlouho jsem si myslel, že ti úspěšní dělají něco dobře zatímco ti, co krachují, se jednoduše nesnaží dost. Až jsem pochopil, že existuje neveřejný (a tedy většině z nás utajený) systém, který zvýhodňuje ty velké a znevýhodňuje malé, místní.
Bouda s názvem Eko-Kom
Jako by ty nerovné podmínky a covid nestačily, bezobalové obchody musí čelit ještě jedné “hře”, která je podobně skrytá a zákeřná jako zmiňované globalizační smlouvy. Jde o to, na co jsem se v létě 2012 ptal na Dunaji, a to: Kdo za tu plastovou patálii vlastně může? Firmy nebo my občané?
Jak jste si asi všimli, většina z nás dnes věří, že si za své odpadky můžeme sami. Z hromady odpadů neviníme firmy, které obaly vyrábějí, ale nás, kteří je kupujeme. Standardem moderní domácnosti se stalo, že máme doma několik košů, s kterými pravidelně navštěvujeme barevné popelnice, kde recyklujeme. Většina z nás toto třídění odpadků považuje za řešení odpadového problému. Zůstává nám utajeno, že velká část obsahu recyklačních popelnic končí na skládkách, ve spalovnách a v kontejnerových lodích, které naše odpadky převážejí k likvidaci do Asie. Patří též k dobře utajovaným tajemstvím, že velký byznys vyprodukuje až 18x víc odpadu než domácnosti, místní firmy a místní instituce dohromady. To, že nestávkujeme před centrálami největších obalářských, potravinářských nebo drogistických korporací, že je neženeme k zodpovědnosti, a že dnes necháváme bezobalové obchody svému osudu, je do velké míry výsledkem mnohamiliardových marketingových rozpočtů systému EKO-KOM, který byl založen největšími producenty odpadů proto, abychom zodpovědnost za hory odpadků převzali na sebe. Zbaštili jsme jim to i s navijákem. Z odpadu se stal multimilardový byznys, v kterém dominují obrovské firmy, jejichž lobovací síla nad naší vládou nebyla nikdy větší. O tom, jak jsme uvěřili tomu, že si za své odpadky můžeme sami si přečtěte v dvoudílném seriálu díl první a díl druhý.
Z hromady odpadů dnes neviníme firmy, které obaly vyrábějí, ale nás, kteří je kupujeme. Tak tomu ale nebylo vždy. Historie přenesení zodpovědnosti z firem na nás občany patří k (dobře utajovaným) mastrštykům PR a reklamy.
O co přijdeme, když bezobaly zkrachují
Shrňme si to: Rozbitá infrastruktura místních podniků od roku 1939, ekonomická globalizace, rozmach donáškového kapitalismu, EKO-KOM a covid. Bezobalové obchody byly poprvé od roku 1990 naší druhou nadějí na obrození místní infrastruktury. O co přijdeme, když je necháme zkrachovat? To popisuje ta notoricky známá tabule níže: “Když nakupujete u místního obchodníka, velká část vašich peněz zůstává doma, kde přispívá ke zlepšování života a prosperitě lidí u vás v obci. Penězmi utracenými v korporacích platíte generálnímu řediteli 3. chatu a velká část vašich peněz končí nejspíše někde v daňových rájích.”
Nakupovat u místních znamená to, že bohatnou místní a my s nimi.
Nakupovat u místních znamená to, že bohatnou místní a my s nimi. Většina z nás totiž někam patříme - když se daří naším podnikům, daří se i nám. To platí i naopak. Když posilují řetězce, my chudneme. Kromě ekonomické chudoby roste vždy ale i chudoba vztahová. Oslabuje sociální kapitál. Posilováním ekonomické moci těch největších roste jejich lobbovací síla , to oslabuje demokracii a tedy sílu hlasu každého z nás. Tam kde se daří drobným místním podnikům, tam se daří i místním lidem. Bezobalové obchody tak přispívají nejenom k našemu (materiálnímu i vztahovému) bohatnutí ale už ze své podstaty nám pomáhají předcházet odpadům, propojují nás s místními producenty jídla, tím zkracují cestu jídla z pole na talíř a snižují tak dopad na přírodu.
Bezobalové obchody nás vrací k jídlu a k lidem:
Co s tím?
A co teda máme dělat? Jako zákazníci utrácejme peníze u svých místních podniků jak to jen půjde. Zajímejme se, jak jim pomoct. Tam, kde nejsou, zakládejme je. Jako občané diskutujme o systémových příčinách a tlačme na naše politiky, aby se za ty naše malé postavili. I beozbaloví obchodníci můžou udělat řadu věcí: Především se ještě víc “lokalizovat”, tj. stát se sousedem a fungovat ještě víc jako komunitní centrum, které propojuje sousedy s místními producenty. Některé obchody přecházejí na spolkovou formu známou z pražské Obživy nebo tišnovské Hojnosti a zdá se, že je to funkční cesta.
Toto je kniha - Naše budoucnost je lokální - kde je to všechno polopitacky vysvětlené:
Chcete-li, toto je nedávný rozhovor s mým kamarádem z dětství, celoživotním restauratérem o tom, jak těžko se mu v dnešní době žije:
____________
Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.
V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky!