O italském pivu, ekonomické globalizaci a závodu ke dnu
28. 12. 2021, TOMÁŠ HAJZLER
Chtěli jsme si v malém jiho-italském městě v jenom z místních krámků komupit nějaké místní (nebo alespoň italské) pivo. Toto mělo být zaručeně italské. A Peroni (níže) prý také - to má dokonce na etiketě nápis "neoddiskutovatelně italské, produkt Bari, Říma a Padovy). Když jsme pak přišli domů, zjistili jsme, že ta větší je Asahi, předtím Anheuser-Busch, SAB Miller a to malé - které mělo být zaručeně italské, je Heinken - dohromady ty největší pivovarnické firmy.
Toto zkupování malých velkými je jedním z viditelných rysů systému mezinárodních smluv a institucí, které zajistily těm největším korporacím naprosto naprosto famózní podmínky ve formě dotací, subvencí, nulových daní, infrastruktury zdarma, uprávy regalatorního prostředí tak, aby vyhovělo komerčním zájmům velkých firem. Pro tento fenomén se vžil název ekonomická globalizace a je důvodem, proč ti největší non-stop rostou a posilují, zatímco malí, místní živoří a krachují. V tomto blogu se podívejme na to, o co se jedná, neboť o čem víte, můžete kontrolovat (a měnit), zatímco o čem nevíte, kontroluje (a mění) vás.
Mimochodem fenomén ekonomické globalizace je též jednou z hlavních příčin toho, že jsme jako společnost stále rozdělenější, že stoupají nerovnosti, že klesá důvěra a roste extremismus nebo, že má většina lidí stále hlouběji do kapsy. Chceme-li se postavit krizím, které se na nás valí ze všech stran, pochopit fenomén ekonomické globalizace je jednoduše jednou z prvních věcí, které je třeba udělat.
Začněme definicí:
Když se řekne globalizace, většině lidí v dnešním světě naskočí mezinárodní spolupráce, kterou řadíme mezi základní pilíře moderní společnosti. Bez ní by (technologický) pokrok a řada jiných věcí, které dnes považujeme za samozřejmost, nebyly možné.
Jak je to možné? Jako to, že jsou realita a naše vnímání na hony vzdálené? Takové zadání dostaly příslušné PR agentury.
Jak už jsem naznačil v úvodu, ve skutečnosti je Ekonomická globalizace systém nadnárodních smluv a institucí s cílem deregulovat mezinárodní obchod a finance a tím umožit firmám a bankám přesouvat kapitál a byznys “na lusknutí prstu” tam, kde je to pro maximalizaci zisku nejvýhodnější. O tom, co je to ekonomická globalizace se můžeme dozvědět, kdykoli se někde v médiích oznamuje další nová "investice" nebo naopak stěhování byznysu jinam, kde je to aktuálně výhodnější. Oba jevy jsou dvěma stranami jedné mince.
S ustavením Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Světové obchodní organizace (WTO) a návazných smluv o tzv. volném obchodu, to vše posílené legalizací daňových rájů a dalších podobných strategií, začaly - pod taktovkou tandemu Reagan-Tchatcherová - nadnárodní firmy nabírat na síle. Tak jak zabíraly trh za trhem, místní firmy a s nimi i jejich pracovní místa začaly kolabovat. Vlády na všech úrovních (od místních, přes národní až po ty kontinentální - v našem případě EU) usilují ze všeho nejvíc právě o to, aby pro své občany zajistili možnosti obživy. Minimálně tak je to deklarováno. Tak, jak mizí možnosti uživit se v místě domova, úředníci na všech úrtovních samosprávy se upínají k lákání nadnárodních i národních korporátních molochů k tomu, aby tzv. investovali do místní ekonomiky a tím nabídly pracovní místa. Zaposlouchejte se někdy nějakého oznámení o další nové investici: prakticky vždy zazní, že investice přinese XY pracovních míst.
Tak, jak mizí možnosti uživit se v místě domova, úředníci na všech úrtovních samosprávy se upínají k lákání nadnárodních i národních korporátních molochů k tomu, aby tzv. investovali do místní ekonomiky a tím nabídly pracovní místa.
Tak, jak hegemonie velkého centralizovaného byznysu sílí, snahy světových vlád jsou stále zoufalejší a plejáda podbízení stále kreativnější: daňové úlevy, nulové daně nebo stále častěji i přímé uplácení ve formě dotací/subvencí. Samozřejmostí je zábor místní půdy, darování budov, ložisk nerostných zdrojů a další infrastruktury zdarma. Města lákají tyto vzývané “investory/zaměstnavatele” často i tím, že jim postaví silnice, železnice, plavební kanály,... Samozřejmostí je zajištění kompetentní, ale předně levné pracovní síly, tj. v případě, že není dostatek té místní, tak "migrantů". Do nabídky podbídek patří nezřídka i úprava legislativy tak, aby vyhověla komerčním zájmům - tj. rušení cel a jiných omezení, snížení ochrany lidí a přírody (limity pro hluk, prach, toxické látky, zjednodušování schalovacích procesů, tj. aby do komerčních zájmu ideálně nikdo nemluvil).
Člověk nemusí být génius aby si všiml, že každá taková úlitba posiluje dominanci korporací na úkor místních podniků a s nimi i místních možností obživy. Čím méně je ale místní ekonomiky, tím hlubší je past, do které se dnešní vlády zakopaly. S každým dalším zrušeným tržištěm, s každou další zavřenou pekárnou, elektrou, domácími potřebami, místních zemědělců a podnikatelů, roste jejich vyjednávací moc. Vlády se tak staly loutkami velkých centralizovaných firem ve hře, pro kterou se vžil přiléhavý název “závod ke dnu”. Málokdo si uvědomuje, že tato hra nemá vítěze: Všechny země přicházejí v konečném důsledku o pracovní místa, o daňové výnosy a legislativní rámce nezbytné k normálnímu, mírovému fungování ekonomiky. Je to hra, která je nastavená tak, aby v ní vyhráli ti největší z největších. Místním podnikům, místním občanům a pracujícím je v této hře předurčeno prohrát. V historii mělo takto nespravedlivé nastavení ekonomického systému vždy jediné východisko: válku.
S každým dalším zrušeným tržištěm, s každou další zavřenou pekárnou, elektrou, domácími potřebami, místních zemědělců a podnikatelů, roste vyjednávací moc těch největších firem. Vlády se tak staly jejich loutkami ve hře, pro kterou se vžil přiléhavý název “závod ke dnu”.
Podstatné je pochopit mechaniku závodu ke dnu. Pokud byste chtěli této hře opravdu porozumět, zahrajte si s kamarády hru, které jsme v dětství říkali „obíhaná“. Určitě si vzpomente. Hraje se tak, že se vezmou židle a rozestaví se do kruhu. Židlí musí být vždy o jednu méně, než je účastníků hry. Pak se pustí hudba a hráči začnou chodit, běhat nebo třeba i tančit kolem dokola židlí. V momentě, kdy se hudba vypne, mají účastníci za úkol se posadit. Musí se to udělat bleskurychle, neboť, jak bylo řečeno, židlí je vždy o jednu méně, a kdo nese- dí na židli, ten vypadává ze hry. Než hudba znovu spustí, jedna židle se dá pryč. A jak to jde dál, ubývá židlí i lidí. Boj sílí. Bez ostrých loktů to nejde. Základem úspěchu je bleskurychlé, bezohledné rozhodování. Jakékoliv ohlížení se na druhé, snaha o empatii, naslouchání a spolupráci totiž zvyšuje pravděpodobnost, že vypadnete z kola ven.
Obíhaná v nás podněcuje agresi, sobeckost, loktaření. Ti, kteří ze hry už vypadli nebo “melou z posledního”, pociťují nespravedlnost a zášť. To vše posiluje to, že žijeme v době, kdy král je nahý: Dozvídáme se, že chudoba je strukturální problém a rozdělení světa na chudý a bohatý bylo v historii cíleně načrtnuto a má hluboké systémové příčiny. O ekonomické globalizaci, jejích dopadech na nás všechny a hlavně o ekonomické lokalizaci jako hlavní elaternativě se dočtete v knize Naše budoucnost je lokální:
O tématu mluvím i v této mé přednášce:
____________
Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.
V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky!