Jedno normální ráno na D1 před Prahou (35. díl seriálu o car-free životě)

18. 07. 2025, TOMÁŠ HAJZLER

Takhle vypadá každé běžné všední ráno na snad každé příjezdové komunikaci do Prahy a vlastně do každého většího a menšího města v Česku i jinde ve světě.

Přestože je to obraz naprosto absurdního chování našeho druhu, je to jeden z těch fenoménů, které jsou tak časté, že se to staly dokonale neviditelnými. 

Co je příčinou?
S dovolením nabídnu pět důvodů, které považuji za podstatné (samozřejmě, že existují další): 

1) Propaganda konzumu nám podsouvá, že "radovánky jsou radost", že "mít je být", že vše je třeba (soukromě) vlastnit, hromadit věci a zážitky. Výsledkem masívní propagandy (re-KLAM-y) je to, že toužíme po věcech, které nepotřebujeme. Čím víc toužíme, tím víc musíme nakupovat, tzn. nakonec na to vydělávat. Čím víc musíme vydělávat, tím víc odjíždíme z domova. Čím méně jsme doma, tím méně se známe se sousedy. Cizí lidé vám ale dítě nepohlídají a pro vajíčko si k nim nejspíš nepůjdete. Důsledkem je dokonalá past "krysího závodu", kdy každé ráno musíme odjet do práce, kterou nesnášíme, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme tak, abychom se vyrovnali lidem, které nemusíme (jak pravil nesmrtelně Tyler Durden ve filmu Klub rváčů).

Všudypřítomná re-KLAM-a nás nutí toužit po věcech, které nepotřebujeme. Čím víc toužíme, tím víc musíme nakupovat a tím víc musíme vydělávat. Čím víc musíme vydělávat, tím víc musíme odjíždět z domova. Čím méně jsme doma, tím více jsme obklopeni cizími lidmi a my jsme dokonale uvěznění v "krysím závodu".

2) Propaganda konzumu stojí na tvrzení, že nejsme Homo sapiens, tj. člověk spolupracující, solidární a pečující, ale H. economicus, tj. člověk sobecký, na sebe zaměřený a soutěživý. Je nám tvrzeno, že cílem našich životů je individuální štěstí, tj. každý sám za sebe & proti všem. A pak jsme přesvědčováni, že v lítém souboji o vzácné zdroje - kterých je (prý) trvalý nedostatek - máme svobodnou vůli, tj. rozhodujeme se nezávisle na svém okolí, své kultuře a všem ostatním. (Ani jedno z těchto tvrzení nemá nic společného s realitou).

3) Současná verze kapitalismu (tzv. laissez faire) šíří monokulturu soukromého vlastnictví, která je nadřazena všem ostatním formám správy věcí. Bydlení, automobil(y) a všechno ostatní je tak, podle této ideologie, třeba (soukromě) vlastnit. Čím dražší jsou naše věci, tím vyšší stupínek ve společenské hierarchii je nám společností přiřazen. Čím hodnotnější jsou naše věci, tím více peněz ale potřebujeme a tím víc musíme znovu a znovu sedat do aut a (každý sám za sebe je jezdit vydělávat.

Přestože jsou každodenní zácpy zaměstnanců dojíždějících sem a tam typickým obrazem naprosto absurdního chování našeho druhu, je to jeden z těch fenoménů, které jsou tak časté, že se to staly dokonale neviditelnými. 

4) Fenomén korporátní globalizace je velmi promyšlená spleť nad-národních smluv a institucí s cílem co nejvíce deregulovat mezinárodní obchod a finance a tím umožnit nadnárodnímu byznysu a bankám přesouvat kapitál a podnikání „na lusknutí prstu“ tam, kde je to pro maximalizaci zisku aktuálně nejvýhodnější. To v konečném důsledku vytváří neporovnatelně výhodnější podmínky pro velký byznys, v důsledku čehož malé místní podnikání trvale krachuje. Možnost pracovat a nakupovat v dochází vzdálenosti od svého domova je tak stále vzácnější. A naopak: Nakupovat, vydělávat a cokoli jiného... je třeba jezdit do stále větších dálek. 

K tomuto tématu jsem už doporučoval tento skvělý rozhovor s Helenou-Norberg Hodge:  

5) Masová podpora individuální dopravy, specificky automobilismu a rozsáhlá demontáž veřejné dopravy po roce 1989. O tom ostatně píšu detailně v tomto seriálu (O car-free životě).

Naše past se prohlubuje. 

Když je něco časté, naše mysl to považuje za normální. Normální je neviditelné. Nedivíme se tomu, jen nadáváme na ostatní nebo své utrpení tiše snášíme. 

Jak se z krysího závodu vymanit a vybudovat si, ve stínu konzumní společnosti, dobrý život čtete v knize: "Dobrý život ve stínu konzumní společnosti".

__________________