Blog o nové práci a dobrém životě

Hlavním motivátorem konvenčně řízené firmy je strach. Cítíte ho na sto honů. Mimo jiné je to právě strach, který zaměstnancům zakazuje hovořit s lidmi mimo firmu o tom, co se děje uvnitř. Dokonce je běžné, že jim do pracovních smluv propašovává výhrůžky, pokuty a jiné sankce pro případ, že by se třeba zaměstnanec ve slabé chvíli po milování s manželkou prořekl a prozradil, co měl v závodní jídelně k obědu. Ano, i takové absurdity se ve firemním světě běžně dějí…

číst více

Ze studia zemědělství si pamatuji, že mono–kultury jsou vždy náchylnější na změny počasí, útoky škůdců či chorob. Vzhledem k naší historii je mnoho našich firem silně mono–kulturních – lidi podobného pohlaví, podobného věku, podobného smýšlení i podobné barvy kůže…

číst více

Dvě třetiny britských domácností (česká realita bude velmi podobná) spolu nevečeří. Polovina zbývající třetiny sleduje u večeře televizi. Protože přes den je většina členů domácnosti v práci nebo ve škole, večeře je jedinou příležitostí být spolu a utužit vztahy. I to je jeden z důvodů rekordně vysoké rozvodovosti v Evropě či v Severní Americe.

číst více

Co je to vlastně firemní demokracie, kterou zmiňuje většina položek tohoto projektu? Velmi zjednodušeně, demokracie znamená stejná práva pro všechny. Každý člen skupiny má jeden hlas, a tedy možnost prosadit svůj názor. Rozhoduje konsensus, tedy shoda. Zaměstnanci sami rozhodují o tom kdy, kde, s kým a co budou dělat.

číst více

Před třemi lety se mi ženil holandský kamarád Marco. Svatbu mu tehdy organizoval starší brácha Rudi, kterému bylo v té době 37 let. Dva měsíce po svatbě otevírám jednoho rána mail a mezi došlou poštou svítí mail od Marca. „Asi popisuje svatební cestu do Brazílie…“ blesklo mi hlavou. Otevřel jsem ho a spadl na zadek: „Rudi umřel. Přechodil chřipku,“ napsal tehdy Marco. Mě dlouho nic tak nedostalo. (Rudi je ten s červenou kravatou na fotce)

číst více

Byl jsem workoholik. Možná ještě jsem. Každopádně jsem dal práci mnohem víc, než si zasloužila, a můj život to škaredě odnesl. A tak si říkám, možná má zkušenost může být pro někoho poučná.

číst více

Nedávno jsme si chtěli s partnerem udělat hezký večer. Vypravili jsme se do kina na film, který jsme si předem vybrali. U pokladny jsme přece jen trochu váhali, v nabídce bylo více filmů, které nás zaujaly, ale nakonec jsme se rozhodli pro původní volbu. Věděli jsme, že film má různorodé kritiky, byli jsme si vědomi rizika, že bude nižší úrovně, ale chtěli jsme si udělat vlastní názor. Usedli jsme do sálu, film začal a nic se nedělo. Vnímali jsme plni očekávání v každé následné minutě, že kritičtí kritikové měli asi pravdu. Zároveň v nás zněl hlas, že jsme neviděli dost, abychom mohli soudit celek.

číst více

číst více

Existují firmy, které mají kuřárny. Dokonce existují meditační místnosti! A tak člověka možná nepřekvapí, že některé firmy otevírají tzv. koutky nebo „místnosti smíchu“. Určitou logiku to má. Když může být zasedací místnost, proč by nemohla být místnost smíchu. Sezení je pro člověka stejně přirozené jako smích. I když smích je i nedobrovolná reakce na neočekávané. A neočekávané věci, ty my v práci máme velmi neradi. Naštěstí se objevují firmy, které smích vítají. Jak to obvykle vypadá?

číst více

Lawrence Peter napsal už v roce 1960 bestseller s názvem Peter Principle. Od těch dob se podle této knihy mluví o tzv. Peterově principu. Všiml si totiž, že člověk je ve firemní hierarchii povyšován tak dlouho, až narazí na strop svých schopností.

číst více