Nemocní domů. Zdraví do práce.

Před třemi lety se mi ženil holandský kamarád Marco. Svatbu mu tehdy organizoval starší brácha Rudi, kterému bylo v té době 37 let. Dva měsíce po svatbě otevírám jednoho rána mail a mezi došlou poštou svítí mail od Marca. „Asi popisuje svatební cestu do Brazílie…“ blesklo mi hlavou. Otevřel jsem ho a spadl na zadek: „Rudi umřel. Přechodil chřipku,“ napsal tehdy Marco. Mě dlouho nic tak nedostalo. (Rudi je ten s červenou kravatou na fotce)

Před pár týdny se kamarádka Gábina vrátila z pohřbu své známé. Když jsem se ptal, na co že známá zemřela (bylo jí pouhých třicet let), stejně jako v Rudiho případě jsem si sedl na zadek. Prý také na chřipku.

Já jsem strávil své dětství po nemocnicích snahou zbavit se následků v té době rozšířené dětské choroby s názvem revmatická horečka. Následkem těch asi osmi let léčby je to, že dnes s jakoukoli i menší virózou zalézám do postele. I když mám někde vystoupení nebo to zrovna padne na termín nějakého našeho zájezdu, raději vše zruším. A když slyším o případech Rudiho nebo Gábininy známé, přijde mi, že chovám vcelku moudře.

Firemní klimatizace se postará o to, že každý dostane férovou dávku virů či bacilů, kterou tam přinesli nemocní lidé. V zimním období je tak téměř jisté, že do práce přijdu zdravý a odejdu z ní nemocný.

Bohužel si v tomto směru přijdu naprosto osamělý. Chodit do práce s chřipkou je naprosto běžné. Posílat děti do školky nebo školy s rýmou, kašlem i horečkou je samozřejmostí. Když se těch lidí (mezi nimi je i řada mých kamarádů) ptám, obvykle dostávám podrážděné odpovědi, kterým většinou příliš nerozumím:

  • Protože se nemoc se u nás v práci netoleruje.
  • Nemám už dovolenou, kterou bych si vzal, a za nemocenskou nevyžiji.
  • Protože se na mě šéf bude dívat jako na ulejváka.
  • Aby mě někdo nepředhonil v krysím závodě a já třeba nepřišel o místo.
  • Protože je to moderní a za nemoc v práci získám pomyslné „body“.
  • Už jsem letos byl jednou nemocný, už si to nemůžu dovolit.
  • Co kdybych o něco přišel…

Myslím, že nám většinou nedochází, že všechno souvisí se vším. Syndrom nemocných budov a firemní klimatizace obzvlášť se postarají o to, že každý dostane férovou dávku virů či bacilů, kterou tam přinesli lidé, pro které jsou peníze, povinnosti nebo přijetí smečkou důležitější než zdraví. Stejně tak pobyt v MHD nebo na poradě je skoro jistota, že do práce přijdu zdravý, ale odejdu z ní nemocný.

Navíc nevím, jak vám, ale mně není příjemné pozorovat nudle odkapávající od nosu a třikrát se ptát na to, co chtěl ten nemocný člověk vlastně říct, protože huhlá a já mu nerozumím. Revolucí by myslím bylo postarat se o to, že nemocné přimějeme k tomu, aby chodili do práce dál sami. Chorobu ať nechají doma. Všem by bylo lépe.