Hlavní úlohou nás běžných lidí je pochopit rozdíl mezi skutečností a mezi příběhy, které jsou nám vyprávěny.

Včera jsem udělal experiment. Poprvé jsem vzal naši osmiměsíční Valentýnu s sebou do práce a byl z toho jeden z nejobjevnějších dní tohoto roku. A tak se nemůžu nepodělit o pár dojmů.

číst více

Většina lidí má nějakou svoji vášeň, koníček, něco při čem zapomínají na čas, co jim spolehlivě rozbuší srdce, rozzáří tvář a co má kolikrát povzbudivější účinky než to nejlepší espresso ze Starbucks.

Jako malé dítě jsem prý neměl problém stoupnout si před lidi a vyprávět jim jakýkoli příběh. Pak jsem prošel českým vzdělávacím systémem a moje sebevědomí se z horních pater přestěhovalo do sklepa a z mluvení před lidmi se stala velká noční můra. Už prezentace na vysoké škole znamenaly dopředu zpravidla bezesnou noc a následně výčitky svědomí. V prvním zaměstnání mě párkrát vystrčili před asi stovku obchodních zástupců a pokaždé to byla katastrofa. Ani nevím, jak jsem do tenkrát dokoktal. 

Zkusil jsem pro jednu firmu popsat myšlenku svobody v práci. Je to psaný pro lidi tímto přístupem neposkvrněné. Ale protože je to poprvé, co se v tomto blogu snažím tohle téma uceleně popsat, bylo by mi líto to nedat i sem, přestože píšu o věcech, o kterých jsem tu už opakovaně mluvil.

Existuje vůbec nějaká častější výmluva proč něco nedělat než, že „nemám čas“? Možná ano, ale tahle je minimálně neuvěřitelně funkční. „Nemít čas“ je společensky široce tolerovaný fakt. I proto působí jako takové malé kouzlo. V mnoha případech stačí totiž prohlásit, že nemáte čas, ostatní jen soucitně kývnou hlavou a je vyřešeno. Už vás nepřemlouvají ani jinak netlačí. To, že „nemáme čas“ bere většina z nás jako fakt doby. Prostě to tak je. Nepozastavujeme se nad tím.

S lidmi, kteří nám lžou je to těžké. Nikdy nevíte, jak moc se můžete spolehnout na to, co říkají, jaká informace platí a jaká je smyšlená. A abychom se mohli rozhodnout, potřebujeme právě informace. Pokud se rozhodneme blbě, zaplatíme za to. A když se nerozhodneme, zpravidla za nás rozhodne někdo jiný. Zdá se, že tak už to v životě chodí. Obzvláště nebezpečné je lhaní sobě samému. Nebezpečné právě v tom, že každá lež zkresluje informace a rozhodování je pak mimořádně obtížné. Psychologická terminologie označuje toto sebeklamání nejčastěji jako ego–obranné mechanismy. Michaela Peterková z www.psychotesty.psyx.cz na toto téma napsala moc pěkný článek, který zde s jejím svolením zveřejňuji.

Kdo tu nejste poprvé, možná víte, že se nám v únoru narodila druhá dcera Valentýna. A já mám tak podruhé příležitost sledovat lidský život od samého počátku, chápat tak lépe podstatu lidské svobody a obrovsky se na tom učit. Dnes mám jedno téma, které už léta zkoumám. Intenzivně se mi mele hlavou už pár týdnů, od chvíle co jsme na pražském Vyšehradě vystupovali z auta a potkali jednu starší paní…

S Liborem sdílíme v mnohém pohled na svět. Oba rádi píšeme. Zde je jeden z jeho nedávných článků na téma, které je pro svobodný život v práci naprosto zásadní… (pozn. Tomáš Hajzler).

Děti od dospělých odlišuje jedna zásadní věc. Děti se nebojí. Nebojí se zkoušet nové věci. Nebojí se chyb ani toho, co si o nich pomyslí ostatní. A právě proto nejsme my dospělí kreativní tak, jak bychom chtěli.

Je to jen pár týdnů, co jsem zase potkal dva skvělý lidi. Pavana – Inda, který se věnuje ayurvédské astrologii – a Františka, který vede zajímavou, svobodě v práci nakloněnou účetní firmu a kromě toho učí na vysoké škole, provozuje nadaci a do toho se věnuje desítkám dalších aktivit. Ti dva se neznají, ale řekli mi dva konce jedné věci, které se mi v hlavě spojily v jedno velký „AHA“. Na první pohled nic světoborného, ale na druhý – život měnící úhel pohledu.