Svobodné firmy

Obživa funguje. Vloni, 2.10. jsem - vlastně jen o pár blogů níže - psal, že spouštíme registraci. V té době bylo všechno jenom na papíře a v několika hlavách. Pak jsme byli chvíli na cestách a když jsme se koncem května vrátili, Obživa byla na světě :-). Nefunguje zatím 100% tak, jak jsme jí plánovali v Kobylisích. Na tu je třeba minimálně 200 členů. Protože se zatím zaregistrovalo 108 lidí (aktuálně zde), rozjela se zatím v menším, zkušebním formátu na Florenci. Aktuální sortiment je zde. 
Tento blog píšu proto, abych se podělil o radost, kterou z toho cítím a také, abych požádal o pomoc s rozkřiknutím, že tu takový projekt existuje. Proč? Abychom propojili další lidi, kteří potřebují jídlo s těmi, kteří umí jídlo obstarat. A pak taky proto, abychom se co nejdříve dostali na potřebných 200 lidí a mohli se do toho opřít naplno ve Dvoře v Kobylisích (nebo spíše 250 v případě, že bychom pokračovali i na Florenci).  

číst více

V tomto blogu najdete moje vyprávění o tom, co mě letos bezkonkurenčně nejvíc rozhodilo - jak do smutku, tak do radosti. Pohled na život mi to změnilo jako máloco.
Zkraje roku jsme strávil zhruba týden v Dobrém Pastierovi, v kterém jsem objevil nejlepší laboratoř všeho, co je s dnešním světem špatně, ale zároveň to pro mě byla fascinující exkurze do světa, který stojí na úplně jiných principech než ten náš dnešní. Je to svět, který je násobně radostnější, užitečnější a udržitelnější než je většina z nás zvyklá. Co moje hlava nepobírá je to, že tento svět budují lidé "bez budoucnosti" - lidé z ulice, z polepšoven, dětských domovů, z věznic, se závislostmi a s nepřebernou škálou dalších hendikepů.

číst více

Už je to nějaký pátek, co jsem si poprvé všiml, že naše první firma je pro většinu z nás rodina. Táta s mámou jsou naši první šéfové, sourozenci první kolegové nebo konkurence (podle toho, jak to kdo pojme). Tam se naučíme, zač je toho loket. Druhým kolem je pro většinu z nás škola. Ta tradiční funguje ještě dnes jako tuhá hierarchie 50. let minulého století.
Naštěstí se svět vzdělávání mění jako máloco. Minule jsem psal, co všechno se můžeme naučit od Montessori. Minulý týden jsem dával do školního blogu zprávu z mé návštěvy v jeruzalémské Sudbury předminulý čtvrtek. Nebudu to dávat zbytečně do dvou blogů, a tak se na to podívejte tam: Škola, kterou (spolu)řídí děti. 

číst více

Možná někdo víte, že moje dcera Valérie chodí do státní Montessori devítiletky, a že já tam jako dobrovolník s pár věcma pomáhám. Jak jde čas (Valča už je ve 4.třídě), dochází mi kolik bychom se toho mohli od Montessori ve světě byznysu naučit, a že vlastně právě tady bychom mohli nalézt jeden z receptů na to, jak budovat svobodnější organizace. Škola je totiž procesně to samé jako jakákoli firma. I oni mají svůj smyl, své cíle, hodnoty, kulturu, zaměstnance, procesy, zákazníky, dodavatele... A i oni mohou fungovat jako moderní byrokratická hierarchie (například většinová státní škola) nebo jako, na sdíleném smyslu a hodnotách postavená, komunita (tak, jak funguje třeba ZŠ Montessori Na Beránku).

číst více

Ricardo Semler: Tímhle člověkem to pro mě všechno začalo. On byl první, u koho jsem si všiml, že i (velká) výrobní firma může být uvnitř naprosto svobodná, lidé tam mohou být lidmi a žít i v práci tak jako žijí jinde.

číst více

Po první rozhovoru Keese Brouwera z projektu TegenLicht s Ricardem Semlerem - duchovním otcem svobody v práci - "O životě" je zde dalších pět krátkých částí. Dle mého ještě zajímavější než ta první část. Posuďte sami. Semlerův Podivín se nám vyprodal, máme posledních pár kusů, zítra odesíláme do tiskárny dotisk. Sedmidenního víkendu je ještě dost. Obě knihy k dispozivi ve zvýhodněném balíčku s názvem Semco. Ještě deset dní se můžete hlásit na Tvrdě, kamarádsky nebo jinak, aneb jak vést tak, aby fi

číst více

Napadlo mě vypsat balíček vět z Podivína a Sedmidenního víkendu, které mi otevřely oči. Třeba otevřou něco i vám.

číst více

Jestli nemáte program na víkend, podívejte se třeba na tenhle film. Jestli máte děti, podívejte se s nimi. Vidět to s naší Valérií a Valentýnou pro mě byl minulý týden obrovský zážitek. Chytlo je to tak moc, že nechtěly jít spát. Pořád se divily, jak to může fungovat. Nadchlo je, že a jak se dětem podařilo školu zachránit. A až půjdete v pondělí třeba pracovat, pobavte se s kolegy, zda se na to nepodívat spolu a nepobavit se, na základě toho, o svobodě, zodpovědnosti a skutečné demokracii, ať už v práci, rodině, ve společnosti či ve škole. A podělte se o dojmy, prosím.

číst více

Sraz byl před týdnem, v úterý ve 20.00 na konečné 139-ky v Komořanech. Čtyři lidi z Hanibalu a já. S sebou spacák a karimatku. Matouš, v dětství náčelník místního turistického oddílu, zná místní lesy jako svoje boty. Mávl tedy na nás a my se vydali za ním. Od zastávky ulicí Revoluce a pak doprava, směrem Točná/Břežany. Nešli jsme dlouho, možná dvacet minut. Já měl pocit, že ten les mám proběhaný křížem krážem, ale najednou koukám na ty srázy nade mnou a kolem sebe a dochází mi, že to tu vůbec neznám...

číst více

Osobně moc nevěřím na koncept "snů a jejich plnění" (á la Americký sen), ale minulý týden jsem si jich pár splnil. Přesněji řečeno, začalo se dít něco, co jsem si do té doby pouze představoval, plánoval, o čem jsem si dlouho pouze teoretizoval (např. můj projekt Kde domov můj?). Zažil jsem tři události, z kterých mám pocit, že začínám (po letech) žít ve společenství (komunitě) podobně smýšlejících lidí.

číst více