Blog o nové práci a dobrém životě

Foto: nirrimi

„Stop kicking the dead horse!“ – přestaň kopat do mrtvého koně, říkal mi často můj kamarád Patrick, Amík žijící léta v Praze. Já mu tenkrát moc nerozuměl. Až jsem někde na internetu narazil na údajné moudro severoamerických indiánů (snad Dakotů), kteří říkají: „Když zjistíte, že jedete na mrtvém koni, je třeba sesednout!“

číst více

Foto: Silvia de Luque

Většinou si neuvědomujeme, že první firma, ve které jsme pracovali, byla naše rodina. Rodiče byli našimi prvními šéfy. Sourozenci prvními kolegy. A to, jak nás rodiče vedli, určilo pro většinu lidí to, jak oni povedou další lidi, ať už doma nebo v práci.

číst více

Šel jsem do Hypernovy koupit sušák na prádlo. Měli celkem sympatický za 1390,- (po slevě). Nad kasami svítil nápis: „Žádné velké fronty, když jste ve frontě 4, otevíráme pro vás druhou kasu“. To mě potěšilo, protože na mě venku čekala rodina. Po chvíli hledání jsem však nechytil lepší než dvanácté místo u jedné z několika málo otevřených kas. Atmosféra byla logicky napjatá. Většina postávajících brblala něco o bordelu a o tom, že se na to můžou „vyprdnout“. Ale přesto stáli. I já stál. Asi po půlhodině, mezitím, což jsem to už málem několikrát vzdal, na mě přišla řada.

číst více

Foto: Orion

Představte si, že máte dvě malé děti a kromě nich také tchýni s mnoha roztodivnými zvyky. Ta například vždy při setkání s dětmi vytáhne lízátko a povídá: „Řekni, koho máš nejraději!“ Správná odpověď zní: „Babičku!“. Děti se rychle učí, a tak jim dojde, že za „babičku“ dostanou lízátko. Babička je šťastná, i děti jsou spokojené. Alespoň v danou chvíli.

číst více

Když pozoruji děti, vidím, že snad nejpřirozenějším způsobem učení se je nápodoba. A zdá se, že ani v dospělosti se to příliš nemění. Snad proto tolik potřebujeme příklady, které můžeme pozorovat a od nichž se můžeme učit.

číst více

K dispozici je i český překlad tohoto fascinujícího projevu.

číst více

Foto: majordomo

Když jsme byli malí a učili se mateřskému jazyku, rodiče nás vychovávali pokyny typu: „To se říká!“, „To se neříká!“, „Co se říká?“, atp. Tak jsme se postupně naučili nejdříve podstatným jménům, potom slovesům, přídavným jménům a následně i dalším slovům. Jinak řečeno, převzali jsme od svého okolí to, jak věci nazýváme nebo jak pojmenováváme dění okolo nás.

číst více

Foto: Dunechaser

Představte si, že jdete na návštěvu ke známým. Zazvoníte na zvonek, chvíli čekáte, než se ozve: „Ano?“ Vy se představíte a sdělíte, že jdete na návštěvu. „Čtvrtý patro,“ ozve se. Jdete tedy dál a když dorazíte do čtvrtého poschodí, místo člověka, na kterého se těšíte, vám cestu zastoupí chlápek v mundůru s nápisem ochranka, který po vás chce občanku. Že prý se máte zapsat do knihy návštěv. Jste trochu v šoku, ale na tuhle návštěvu jste se dlouho těšili. A tak vyndáte občanku a zapíšete se.

číst více

Foto: Jiri Zavadil

Vsadím se, že máme jednu věc společnou! Všichni jsme byli zamilovaní. Někteří i víckrát. Někteří právě jsou. Mnozí ještě budou. Jestli ano, vybavte si, jaké to bylo. Pravděpodobně si vzpomenete, že váš partner byl dokonalý. Přitahoval vás a vy jste udělali vše, co jste mu na očích viděli. S lehkostí jste probděli noc. Sami jste zírali, co ve vás je. Překonávali jste se. Nepotřebovali jste spát ani jíst. Neměli jste pojem o čase. Cítili jste, že jste. Nic nebyl problém.

číst více

Foto: Freehandsketching

Ricardo Semler tak nazval svou druhou knihu a název doplnil podtitulkem: „Chytřejší způsob, jak pracovat v 21. století.“ Myslím si, že tak parádně vystihl podstatu těch z nás, kteří si svůj základní výrobní prostředek nosíme v hlavě.

číst více