Sedmidenní víkend
25. 03. 2009, TOMÁŠ HAJZLER
Foto: Freehandsketching
Ricardo Semler tak nazval svou druhou knihu a název doplnil podtitulkem: „Chytřejší způsob, jak pracovat v 21. století.“ Myslím si, že tak parádně vystihl podstatu těch z nás, kteří si svůj základní výrobní prostředek nosíme v hlavě.
Fakt je ten, že technologie nám umožnily pracovat v podstatě odkudkoli na této planetě. Já například píšu tyto řádky nad hrnkem kafe ve Starbucks ve floridském městečku Ormond Beach. Stejně tak jsem třeba před dvěma lety fungoval dva měsíce z Havaje. Kromě místa je lhostejné, jestli je devět ráno nebo tři večer. Pokud máme laptop, mobil a připojení k internetu, mnoho z nás může pracovat opravdu kdykoli a odkudkoli.
Většina z nás nemá problém odpovídat na maily v neděli odpoledne. Ovšem neznám moc lidí, kteří s lehkým srdcem zajdou v pondělí po obědě do kina.
„Super!“ chtělo by se člověku vykřiknout a možná by se u toho i zajíknul ze vší té svobody, kterou tím získal. Mnoha lidem už ale dochází, že tou svobodou o svobodu spíše přišli. Předinternetová doba totiž dávala našim životům pevné hranice. Člověk byl nucen docházet do firmy, kam se zpravidla chodilo od pondělí do pátku – v kanceláři od devíti do pěti, v továrně od sedmi (nebo i dřív) do tří (nebo i později).
Jako mávnutím kouzelného proutku však můžeme číst maily, a přitom sedět na záchodě nebo surfovat po internetu, zatímco čekáme na partnera, než sjede sjezdovku. Většina z nás začala tyto možnosti využívat na 150 procent. Kolik lidí jenom na našich zájezdech tráví každou přestávku tím, že kontrolují maily na svém „BlackBerry“ nebo „iPhonu“. Nemáme problém odpovídat na maily v neděli odpoledne. Ovšem neznám moc lidí, kteří s lehkým srdcem zajdou v pondělí po obědě do kina (geniální Semlerův příměr!). Nedávno jsme zašli s naší Valérií do kina ve Slovanském domě na Madagaskar 2. Bylo úterý 12.30 a my byli v kině naprosto sami.
Začínáme chápat, že když se o svůj čas nepostaráme sami, vždy přijde někdo, kdo nám ho zorganizuje.
Ze dne na den jsme přišli o hranice, které nám dříve stanovovala firma, stát, církev nebo zvyklosti rodiny. Dnes je to do velké míry na nás. Je tak nutné vzít svých 24 hodin krát sedm dní a rozdělit je třeba do tří chlívků: firemní čas, osobní čas a nicnedělání. A v těch chlívcích se pak naučit pečlivě o svůj čas starat. Přece jenom, nejsme tady napořád (Kolik máte času?)!
Více a více lidí začíná chápat, že když se o svůj čas nepostarají, vždy přijde někdo, kdo jim ho zorganizuje. A proto také není divu, že je obrovským boomem posledních let GTD a jiné formy organizace života.
Buď jak buď, řekněte sami, proč by člověk nemohl jít s klidným srdcem v úterý dopoledne s dětmi do kina, když v neděli odpoledne připravoval firemní prezentaci?! Obrovskou roli v tom může sehrát právě firma, která lidem pomůže, aby se sami naučili stanovit a držet hranice. Stejně tak každý z nás může vzít větší díl zodpovědnosti za obsah našich kalendářů.