Svobodná práce

Už je to tu zase. Nejdřív od Waynerchucka, pak s Petrem Márou a včera na Silných stránkách – téma toho, jak vydělat peníze děláním něčeho, co člověka baví. Zdá se mi, že je to jeden z otazníků, které letos vylézají stále častěji. Je určeno především těm, kteří se odváží do (zdánlivě) nejistých vod podnikání a lidem, kteří vedou firmy a týmy. Včera jsme si udělali takový mini–workshop a sestavili seznam čtrnácti nejdůležitějších zásad či principů, kterých se při snaze „zmonetizovat“ vášeň, držet.

Co se týče práce, můžeme si v životě (zcela černobíle) vybrat jednu ze tří cest. Buď se rozhodneme vydělávat peníze, ať už na živobytí nebo na to, abychom si koupili „postavení“ ve společnosti. Můžeme se také rozhodnout nedělat nic, pokud nás okolí nechá :–). A můžeme také zkusit hledat svá vrozená nadání a vášně. Normální, tj. většinové je samozřejmě vydělávat peníze, budovat kariéru, soutěžit, umisťovat se v roztodivných žebříčcích a všelijak se to snažit „daleko dotáhnout“. Po více než deseti letech bedlivého zkoumání mám potřebu znovu upozornit na to, že tato cesta je spíše scestím. Jak jinak si interpretovat například fakt, že pět z deseti nejčastějších chorob západního světa je psychického původu? Nebo to, že lidé v naší části světa jsou od sedmdesátých let stále bohatší a přitom stále méně šťastní? (zdroj: např.

Když jsme finišovali obálku Podivína padla věta, že „na grafiku je dnes každý expert“. Zaujalo mě to. Mám k tématu profesionalismu a odbornosti jednu, dvě myšlenky. S dovolením zkusím popsat.

Setkání s Františkou Garlíkovou na loňském TEDx v Praze patřilo k mým velkým radostem. Po její přednášce jsem si přišel jako v kině po dojímavém filmu, kde předčasně rozsvítili. Dojal jsem se. Ta paní mě nadchla svojí odvahou a nadhledem, jiskrou a vášní, schopností formulovat myšlenku i krásným jazykem… a v konečném důsledku tím, že v devadesáti letech stojí na pódiu a dokáže rozesmát i rozplakat (můj případ) lidi často až o tři generace mladší…

Jako děti děláme pouze to, co nás baví. Narodíme se ovšem do prostředí, které tu jednu hromádku činností rozděluje na dvě – na práci a na zábavu. My záhy uvěříme, že práce je něco, co se musí. A že teprve potom, co ji uděláme, se můžeme zase bavit. A protože od zhruba šesti let věku je práce v našem životě více než čehokoli jiného, začneme se těšit nejprve na víkend, později na prázdniny, pak na dovolenou a nakonec na penzi. Osm z deseti z nás (!) tak stráví nejpodstatnější část života doslovným těšením se na penzi. Já už ale pár let vím, že to jde i jinak. Že je možné vyskočit z krysího závodu a opět se bavit tím, co děláme. Podobně jako když jsme byli malé děti. A to je podstata mého poslání. Toho, co dělám. A byla to i esence toho, co jsem se snažil říct na loňském TEDxu v kině Vzlet v Praz

Soused mi strčil do okna drát a já mám tak do čtvrtka internet (viz Pár postřehů z Mexika) a tak sem ještě před březnem (prázdniny, neprázdniny), chci dát dvě věci. Nejprve tuhle přednášku, která tu už jednou byla, ale nefungovala a já ji proto tehdy smázl. A pozítří (snad) oznámení, z kterýho mám velkou radost.

Je to právě týden, co je venku video z přednášky z letošního Webexpa. Pro mě je to v tomhle století poprvé, co jsem měl možnost se zahlédnout na videu a mraky věcí mi na tom došly…

Včera jsem udělal experiment. Poprvé jsem vzal naši osmiměsíční Valentýnu s sebou do práce a byl z toho jeden z nejobjevnějších dní tohoto roku. A tak se nemůžu nepodělit o pár dojmů.

číst více

Většina lidí má nějakou svoji vášeň, koníček, něco při čem zapomínají na čas, co jim spolehlivě rozbuší srdce, rozzáří tvář a co má kolikrát povzbudivější účinky než to nejlepší espresso ze Starbucks.