Zprávy ze života #81: Tři oči-otevírající a jeden božský zážitek z lázní v Tbilisi

27. 11. 2023, TOMÁŠ HAJZLER

Ahoj přátelé, 

Uklidil jsem se na měsíc do Gruzie/Arménie, abych měl klid na psaní nové knihy. Dnes zdravím z Tbilisi, kde jsme na pár dní. 
Včera jsem tu zažil něco natolik silného a oči-otevírajícího, že se z toho potřebuji vypsat, neboť vyspat se mi nestačilo. Zašel jsem do jedněch t těch vyhlášených místních sirných lázní a omdlel jsem tam. No a co následovalo, byla doslova "božská" zkušenost. 
Myslím, že v dnešní době bychom se o podobné zkušenosti měli dělit, neboť nás učí, kdo ve skutečnosti jsme a co všechno dokážeme, když se spojíme. 

Pro kontext - Tbilisské sirné lázně jsou obřím labyrintem zhruba tuctu historických lázní zbudovaných v podzemí uprostřed jedné z nejstarších čtvrtí města "Abanotubani". "Tbilisi" znamená "teplé místo" - tyto prameny tedy daly městu jméno.

Než jsem přišel o vědomí, žasl jsem tam nad několika věcmi najednou. Ze všeho nejvíc nad tím, že:

příroda je obří lékárna

Přemýšlel jsem o tom, jak úžasné je, co "léků" v přírodě máme. Sirné prameny pomáhají s kožními problémy, bolestmi kloubů, svalů, nespavostí a s řadou dalších neduhů. Myslím, že fakt "přírody jako lékárny" bychom si měli připomínat vždy, když se chystáme koupit produkt farmaceutické firmy v nějakém lékárenském supermarketu (většina lékáren jsou dnes supermarkety). A protože příroda je volno-tržním kapitalismem stále rychlejším tempem ničena, měli bychom se více a více propojovat na její ochranu. Ochrana přírody je totiž ochranou nás samých, neboť my nejsme nic jiného než příroda. 

krása a trvanlivost byly dvě hodnoty stavitelů minulosti

Stejně úžasné mi přišlo, jak tento prastarý labyrint podzemních chodeb, místností, bazénů a bazénků dodnes slouží. První zmínky o těchto lázních naleznete už v 2. polovině 5. století. V podobných místech mě nepřestává fascinovat, jak trvanlivě a též krásně naši předci stavěli. Včera, když jsem tam pozoroval ta zákoutí, mozaiky, mramorová lůžka,.. přišlo mi, že kontrast s výsledky práce dnešních developerských a stavebních firem nemůže být větší - viz např. dům našich sousedů, který se po deseti letech rozpadl a bylo ho třeba kompletně zrekonstruovat - . A pak je tu krása, oblé tvary, umělecké prvky,.. a další zásady, podle kterých se dříve stavělo vs. dnešní holá funkce a častá odpudivost. 

veřejná služba prospívá životu

Asi nejvíc mě nadchlo, že část těchto nádherných, léčivých lázní, je dodnes veřejnou službou. Samozřejmě, ve zglobalizovaném světě už část zasáhl volný trh - tj. jsou zprivatizované a drahé natolik, že se pro místní staly nepřístupnými. Vstup do "lázní číslo 5", v kterých jsem byl já přišel na 10 lari (80 Kč). 

V myšlenkách jsem se tam včera několikrát vrátil do japonských Onsenů, což je  síť veřejných lázní, kde jsme za vstup platili v průměru 200 jenů (30 Kč) a uvnitř to bylo, v mnoha ohledech, velmi podobné jako včera v Tbilisi. 

Vzpomněl jsem si na kamaráda Evžena (Ahoj, Evžene!), s kterým jsme chodívali do Sauny Vltava (než tam zvedli ceny), kde se za vstup platí min. 390 Kč. Právě Evžen mě upozornil na to, čeho jsem si všiml i včera. A to, že v zemích, kde je sauna (koupaliště, sportoviště či cokoli jiného) veřejnou službou, potkáte celé spektrum lidí, tj. i věkově - od starců až po děti. V místech, kde je sauna byznys/produkt, potkáte v 95% věkovou kategorii 25-45 let, tj. do velké míry ekonomicky úspěšné lidi, kteří si to mohou dovolit. Staří lidé, kteří by lázně či saunu potřebovali zdravotně nejvíc, si ji nemohou dovolit. 

Tyto "zkomodifikované" služby, které už nejsou službami v původním smyslu slova, ale produkty, jsou tak jen dalším obrazem monokultury, v které dnes žijeme. 

Včera, v "lázních č. 5" byli především staří lidé, ale třeba i tatínek s asi pěti letým chlapečkem. Myslím, že pro děti je to důležitá příležitost předávání tradic a učení. 

jsme homo sapiens 

No a pak to přišlo. Nejdříve jsem seděl po hlavu v sirné lázni a na to jsem si dal ještě saunu. V celém prostoru nebyl žádný studený bazén ani sprcha se studenou vodou, všude jen horká voda. V sauně jsem tak vydržel jen chvíli... začal jsem cítit, že mi chybí kyslík a motala se mi hlava. Přesunul jsem se proto raději do převlíkací části a sedl si tam na lavičku. Tam se mi ale začal zvedat žaludek,  brněly mi ruce a nohy. 

Víc už si nepamatuju. 

Najednou ležím na zemi, nade mnou 5-6 chlapů, všichni "jak nás pánbůh stvořil". Jeden mi zvedá nohy, druhý na mě leje vědra ledový vody, další mi radí, ať "dejchám - nosem do břicha, pusou ven". Chvíli mi trvalo než jsem pochopil, co se stalo... 

Být věřící tak si myslím, že jsem v nebi. 

"Ty si seděl v bazénu, že jo?", ptá se mě jeden. 
Kývnu hlavou. 
"Áááá! Tak to nejsi ani první ani poslední. To se stává, když to přeženeš. Lež a dýchej."
Jeden mi dal pod hlavu ručník a kontroloval mě, jestli mě někde neteče krev. 
"Odkud jsi?", ptá se další. "Z Prahy", řeknu. 
"Já z Ukrajiny.", odpoví mi on. Další byl Rus, pak Armén a tři Gruzíni. Takhle jsme se představili :-).

Vytryskly mi z toho slzy do očí. 

V době, kdy se politikům daří stále lépe stavět lidi proti sobě, kdy je nám ze všech stran tlačeno do hlav, že existují lidé, kteří jsou "zlem, temnem, lidskými zvířaty,.." proti kterým je třeba bojovat, které je nutné eliminovat, a že my jsme ti dobří... tak já tu ležím na podlaze a všemi částmi svého těla cítím, že je to lež jak ta věž. 

Vím, že neexistuje dobro bojující se zlem, vím, že je jen "jedno", a že jedna skupina lidí zabíjející skupinu druhou je jako by jedna ruka řezala druhou. 
Vím též, že nejsme sobecký, na sebe zaměřený druh, jehož smyslem života je urvat si od ostatních co nejvíc... jak nám, skrz média, nalhávají dokola ekonomové, re-klam-a, politici a další (traumatizovaní) muži v rolích našich vůdců.

Naopak, jsme Homo Sapiens a Homo Sapiens je vysoce společenský druh, k jehož nejhlubším potřebám patří solidarita. Není moc věcí, které by nás naplňovaly tolik jako pomoc ostatním (vzpomeňte počátek covidu nebo války na Ukrajině). Zde je můj, podobně silný, podobně oči-otevírající zážitek z jednoho z půlmaratonů, které jsem dříve běhával: Homo economicus vs. Homo Sapiens aneb Kdo vlastně jsme?. 

Jak jsem tak ležel na té podlaze, nade mnou Ukrajinec, Rus, Gruzín, Armén, vzpomněl jsem si na film Štastné a veselé - pro mě nejsilnější protiválečný film ever. Pokud jste neviděli, podívejte se a šiřte ho. Je to jeden z filmů, který mění svět. 

Tolik ke včerejšku. 

Snad to sdílení někdo oceníte. Já dnes cítím obouchanou hlavu, kyčli a koleno, ale vzpomínám na to s velkou vděčností. Myslím, že jsem tuhle lekci humanity potřeboval.  

________

Jinak my se dnes přesunujeme nočním vlakem do Jerevanu. Co se týče knihy, konečně jsem se pustil do "brožury" o tom, jak si vytvořit smysluplnou, radostnou práci, která prospívá okolí a člověka i uživí. Za základ jsem vzal svou první knihu Peníze, nebo život? z roku 2012, které z jedné třetiny toto téma obsahuje. Aktualizací této části jsem začal. Baví mě to neuvěřitelně. Jako každé jiné psaní knihy je to ultra-objevný proces. Těším se na co ještě přijdu. 

Jinak do Gruzie jsem přijel proto, že je to jedno z míst, které "volný trh" ještě nezničil a kde ještě zažijete dobrý místní život. Korporace tu teprve vystrkují růžky, a tak je tu možné narazit na zcela funkční místní ekonomiku, pospolitost, dobré místní jídlo, funkční veřejnou dopravu a nezničenou přírodu. Každý den mi tu servíruje hromadu studijního materiálu. Snažím se soustředit na knihu, a tak nic nezpracovávám. Výjimkou byly pekárny v Batumi, to jsem musel: Pekárny v gruzínském Batumi vs. pekárny v českých městech - šest věcí, o které přicházíme oligarchizací a korporatizací Česka.

Pustil jsem se do nového seriálu Škola základ života, který vzniká úpravou dvou kapitol z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti (Rodina, Škola). Seriál vychází každý víkend a venku jsou zatím dva díly. 

Zde jeden nový rozhovor: „Uvědomil jsem si, že to není skutečný život“ 

A2Alarm spustil novou crowdfundingovou kampaň. Můžete-li, prosím o podporu, neboť žijeme v době, kdy se každý "Alarm" počítá. Dává totiž hlas nám běžným lidem, které v dnešní české společnosti nikdo nezastupuje a které tedy normálně nejsou slyšet.  

Pravý domácí časopis (PDČ), kterému já osobně vděčím za mnohé, spustil předplatné na rok 2024. O PDČ platí to, co jsem řekl o Alarmu a navíc s tím, že se věnují podstatě dobrého života a propojují lidi. 

Tento týden vážeme naše dvě nového knihy - Budoucnost je nerůst - průvodce na cestu do světa po kapitalismu a 3. vydání Summerhillu - příběhu první demokratické školy na světě. Skládat je máme 11.12. Jak to bude, hned napíšu. 

Zde jedna z nových recenzí na Mýtus normálnosti.

Zde na Držte si své děti

Objevil jsem "Modrého jelena" - pokud neznáte, doporučuji. Myslím, že v naší mateřštině koná velmi záslužnou činnost, neboť vysvětluje, jak fungují média a politici. Mrkněte třeba na tento díl, kde se reportér České televize nevědomky prořekl o tom, že Česká televize nevysílá "zpravodajství" (v původním smyslu slova), ale cílenou propagandu, která pomáhá vytvářet obraz zadaný vládnoucí elitou. Může to být objevné. 

Toť vše, mějte se krásně! 
Odpusťte chyby. 

Tomáš

Všechna čísla Zpráv ze života naleznete zde. 
Pokud víte o někom, koho by potěšily, k objednání jsou zde.