Výstřižky z knihy Sláma v botách 2: Začátky - o smyslu života, o boji proti chemii a o tom, co je bio a proč jsem o tom všem musela začít psát

25. 03. 2020, TOMÁŠ HAJZLER

Epidemie koronaviru ukazuje mnohým z nás, že soběstačnost a vzájemná výpomoc jsou kvality, které v sobě musíme znovu-objevit. Vidíme, že spoléhat se ve všem výhradně na korporace a stát, je slepá cesta. Dovednosti se předávají nejlépe člověk člověku žitým příkladem. Jedním ze znovu-objevovatelů soběstačnosti v naší zemi je Veronika Kyčera Kučerová alias Sláma v botách. Zde jsem psal o tom, Proč číst Slámu v botách: Soběstačnost, zdravé jídlo, komunita, vztahy a řádná dávka humoru k tomu.
Kromě toho, že mnozí z nás jsou nyní povinně zavření doma, se klube jaro a s ním i obrovská příležitost, abychom se ve velkém vrátili k soběstačnosti potravinové. Veronika s ní léta experimentuje a umí o ní strhujícím způsobem psát. Pro vás, kdo jste ještě nečetl její knihu Sláma v botách 2 Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!, jsem si dal tu práci a vybral pár odstavečků z úvodu, které mi přijdou něčím trefné, vtipné či objevné. I když, kdo znáte Veroničino psaní, víte, jak těžké je vybrat malý kousek, neboť ono to je celé trefné, vtipné a objevné :-). Obzvlášť ten její humor je v dnešní době milá, ale velmi důležitá třešínka na dortu. 

O smyslu života
A pokud jde o ten slavný smysl života, který nejpozději po třicítce každý hledá, vůbec jsem nevěděla, proč bych za něj měla považovat to, že všechnu energii, čas a nadání věnuju piplání dalšího konzumenta a spotřebitele planety. (Nic proti tobě, Liduško.)
Nejspíš jsem se dostala na hranici, kdy singles odjíždějí hledat odpovědi do indických ašramů, zachraňovat sirotky v Barmě, orangutany na Borneu, stavět školy v Africe nebo se aspoň nazí přivážou k vratům nějaké drůbežárny. A ti, co už mají závazky jako já? Pro ty tu jsou antidepresiva. S těmi jsem si ale z ekodůvodů nemohla začínat. (str. 11)

O boji proti chemii a o tom, co je bio
Ano, tohle byla na mateřské moje nejnovější posedlost. Boj proti chemii ve všech jejích podobách. Vyhlášení války všemu umělému a nepřirozenému, co neporodila matka příroda osobně (a nejlíp, aby na to rovnou dala nálepku se zelenou zebřičkou). Časopisy, pro které jsem dál příležitostně psala o zdraví, byly právě útoků proti chemii plné. Polovina národa se najednou rozplývala, jak domácí rajče chutná úplně jinak než to pesticidové ze španělského fóliáku, celá Praha chtěla pít mléko už jen od nevystresovaných krav a na svatého Martina péct husu z farmářského tržiště. Najednou byl všude samý Pohlreich, foodbloger a nutriční terapeut. Takže jsem se vlastně vůbec nedivila, že druhé půlce národa začala být ta zelená vlna naopak k smíchu. Ba co hůř, začala bio nesnášet. Považovat ho za snobárnu. A šťastné slepice za výmysl pražských hipsterů.
Pro mě se ale bio stalo pravdou pravdoucí. Něčím, o čem jsem vůbec neměla důvod pochybovat. Já totiž na těch šťastných vejcích vyrostla.
U nás doma byl vždycky karton vajec od babičky, vepřové od dědy a od mámy jídlo plné zeleniny, kterou vypěstoval táta. A tak je asi jasné, že když jsem ve třiceti konečně měla to své první dítě a v hlavě guláš informací o éčkách, velkochovech, GMO a chemickém koktejlu od kosmetiky po hrušky, fakt jsem pro dcerušku nechtěla květák z Holandska ochuzený o laskavou péči toho, kdo ho pěstoval. Chtěla jsem Lídě dopřát zrovínka to, čemu vděčím za svůj pevný kořínek: jídlo, které vidělo hlínu, slunce a lidské ruce. (str. 12)

Proč jsem začala psát blog?
Proto jsem se o své štěstí prostě musela rozdělit s okolím. Ale pochlubit se jen přátelům z fejsu mi nestačilo. Chtěla jsem, aby celý internet věděl, jak uspokojující je zasít špenát a těšit se, jestli opravdu začne růst. Proto jsem si založila zahradnický blog. Byla jsem rozhodnutá podat o svém propojování s úrodnou Matkou Zemí patřičně barvité svědectví. Stát se blonďatým nástrojem zelené propagandy, hlásnou troubou lidiček, kteří ukončili bloumání po planetě opečováváním vlastního kusu rodné hroudy. (str. 13)

Stát se blonďatým nástrojem zelené propagandy, hlásnou troubou lidiček, kteří ukončili bloumání po planetě opečováváním vlastního kusu rodné hroudy.

O zahradní tragikomedii
Zatímco jsem trávila léto s ohnutými zády a potem na zátylku, začínala jsem pomaličku chápat, co zahrádkáři mají furt s těmi herbicidy, cereritem nebo granulkami proti slimákům. V určitých hodně těžkých chvílích jsem po nich totiž sama začala pokukovat. A každopádně přestala odsuzovat tátu za postřiky na rajčata a na květák. Jen skutečnost, že bych se pak musela přiznat čtenářům na blogu, mě zastavila v použití nejdrastičtějších metod, jimiž bych aspoň část své úrody a důstojnosti zachránila. Z chlubení na internetu nebylo nic. Zato jsem se stala hlavní postavou zahradní tragikomedie s nejistým pokračováním a důsledky pro vlastní manželství. (str. 14)

O ekorealizaci mimo zahradu: v lesích a na loukách
Byla jsem v depresi, vyčerpaná a zralá na kolaps. Na zahradě mě nic nebavilo. Zachraňovala mě jen příroda kolem, lesy plné borůvek a louky s pampeliškami. Tak jsem se na ně víc zaměřila. Mimo záhony totiž i navzdory suchu panovala hojnost a otevíraly se nejrůznější možnosti ekorealizace. Naučila jsem se třeba vařit pampeliškový med nebo jsem v lese objevila místo, kde rostou celý červen supersladké jahody. Kamarádi na Valašsku mě naučili pít mízu z břízy, propadla jsem medvědímu česneku, sedmikráskám na chlebu a bezové limonádě a přihlásila jsem se dokonce do botanického online kurzu, díky němuž jsem poprvé poznala a zkonzumovala bršlici kozí nohu. Zakusila jsem krásu meditace pod ořešákem plným ptačího zpěvu a začala se učit ty ptáky rozeznávat. Ze všeho nejlepší na tom všem ale bylo, že jsem v Lounech objevila kamarády pro společné experimentování. (str. 15)

Naučila jsem se třeba vařit pampeliškový med nebo jsem v lese objevila místo, kde rostou celý červen supersladké jahody.

O životě v paneláku
Jenomže jedna věc je být spokojenou obyvatelkou panelákového hnízda přes zimu a jiná v létě, když vím, že mi dvacet kiláků odtud schne na zahradě všechna zelenina, v okolním lese zahálejí borůvky a až do setmění by se dalo sedět u ohně, zatímco já kysnu ve čtvrtém patře rozhicovaného baráku a poslouchám pokyny, kdy a jak větrat, aby v bytě nebylo ještě hůř. (str. 21)

O hledání usedlosti pro svou rodinu
„Dovedeš si představit, že tady budeme chovat slepice?“ snažím se manželovi vysvětlit, jak se na sousedění s katalogovými domečky dívám já a proč se podle mě nehodí postavit sousedům s bazénem za zeď výběh s králíky. Vůbec bychom do takového prostředí nezapadli. A já rozhodně nechci být rušivý element. „V lepším případě si budou sousedi klepat na čelo, v horším stěžovat. A radši si nechci představovat, jak jim půjde pod nos, až si na jaře založím v sudech kopřivový zákvas,“ děsím se dopředu konfliktů, o které v budoucím bioráji rozhodně nestojím. Navíc svádím vnitřní boj i s tím, že bychom dům zbudovali na vzácné ornici, nalili na ni beton a navždy tu úrodnou půdu znehodnotili. (str. 23)

Pro mě se ale bio stalo pravdou pravdoucí. Něčím, o čem jsem vůbec neměla důvod pochybovat. Já totiž na těch šťastných vejcích vyrostla.

O roundupu
„No já sleduju, jak ta vaše zahrada pěkně prokoukla,“ vítá muže soused u dveří. „Já mám se svým pozemkem taky plány, nahoře to chci pořádně proklestit, jenomže to víte, na jednom konci rokle začnu řezat a na druhém už mi to zase zarůstá,“ svěřuje se rezignovaně. „Ať na ty keře liju jakékoli množství roundupu, stejně to chroští na jaře znovu vyraší,“ zanadává si soused na nezdolnou přírodu.
„Verun, je mi to líto,“ utěšuje mě muž, když mi to pak doma všechno vypráví. Ani kdyby na zahradě vykopal mrtvolu, nemohl se vrátit s horší zprávou. Dobře to ví. „Takže roundup. To je poslední, co ještě chybělo,“ zhroutí se můj sen o ideálním domově cihla po cihle. I sousedka se slunečnicemi se mi přece svěřila, že kopřivy před svým domem hubila touhle zabijáckou chemií. Proč mi to vadí, když ji očividně používá na zahradě kde kdo? Jsou jí plné hobby-markety i zahradnický krámek u nás ve městě a muž dokonce tvrdí, že roundup se úplně běžně lije na celé parcely, když se zakládají domky a zahrady na zelené louce. Vylije se do země, všechno živé v ní zlikviduje a pak se teprve začíná budovat rodinné hnízdečko. (str. 29).

Knihu si můžete pořídit v cenově zvýhodněném balíčku s názvem Soběstačnost společně s knihami Kapitoly z dospělé ekonomie a Jak se žije u Wohlebbenů. A na závěr Veroničino desatero šťastného života: 

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš Hajzler: LinkTree, FB, IG, Li, YT, Zprávy ze života, Knihy 
Moje nová kniha: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti