Tři dospělí na jedno dítě (3. díl seriálu "Škola základ života")

Zdravím s 3. dílem seriálu Škola základ života, který vzniká úpravou dvou kapitol z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti
Seriál vzniká proto, že žijeme v období, kdy čelíme několika existenčním krizím najednou. Pokud chceme změnit systém, který námi manipuluje tak, abychom se stávali poslušnými konzumenty, dělníky a vojáky, systém, který nás rozděluje, ožebračuje, vyvolává války a devastuje přírodu, potřebujeme na prvním místě změnit to, jak vychováváme a vzděláváme naše děti. Tento seriál mapuje, jak dnes k výchově a vzdělávání přistupujeme a ukazuje alternativy.   

Stále menší rodina obklopená neznámými lidmi (viz 2.díl) patří k největším výzvám doby, s potenciálně největším negativním dopadem na zdravý rozvoj dítěte i zdraví rodičů. Nutno hned zkraje konstatovat, že v dnešním západním světě nejrozšířenější forma tzv. nukleární rodiny, tj. otec, matka a dítě či děti – patří k historické anomálii. Až do počátku 19. století, před masivním přílivem lidí do měst, byla základní rodinnou jednotkou tzv. širší rodina (otec, matka, prarodiče, tety, strýcové, sestřenice, bratranci). Zhruba od tohoto období do 90. let 20. století se začíná hovořit o tzv. nukleární rodině, kdy se děti stěhují pryč od rodičů a zakládají své rodiny zpravidla tam, kde si najdou práci. Americká móda stěhování se za zaměstnáním přišla v 90. letech i k nám. Zhruba od té doby se rozpadá i nukleární rodina a prudce přibývá jednočlenných domácností, tzv. singles.

Na rozdíl od minulosti považujeme dnes za normální i to, že jeden nebo oba rodiče jsou zaměstnaní mimo domov. Trend zmenšování rodin a nepřítomnosti jednoho nebo obou rodičů je v příkrém rozporu s tím, co říká Papa, tedy že na výchovu dítěte je třeba celá vesnice. Gabor Maté poukazuje na fakt, že na výchovu zdravého dítěte je třeba 2,75 dospělých, kteří se mu mohou střídavě plně věnovat. S nástupem volnotržního/neoliberálního ekonomického systému začala být tato podmínka pro stále větší počet rodin prakticky nesplnitelná. Důraz na individualismus, komercializace života, tlak na konzum a výkon nejsou s potřebami dětí a jejich rodičů kompatibilní. Zvládnout klíčové první dva tři roky života dítěte v klidu je tak pro většinu dnešních rodičů téměř utopií.

Na výchovu zdravého dítěte je třeba 2,75 dospělých, kteří se mu mohou střídavě plně věnovat. Gabor Maté

Česko patří k zemím s velmi moudře stanovenou délkou mateřské či rodičovské dovolené, která v době psaní této knihy trvá tři roky. Jedním z nezdravých trendů doby je ale návrat matek do zaměstnání ve „francouzském“ stylu, tj. dlouho před uplynutím zákonem stanovené mateřské dovolené. Péči o dítě tak přebírá „hlídací služba“. U movitějších je to chůva, u chudších jesle, následně školky a školy. Alarmujícím faktem, který zásadně ovlivňuje psychické i fyzické zdraví dítěte, je materiální nouze. Okolo sedmi procent českých předškolních dětí vyrůstá v chudobě a okolo třetiny v domácnostech, které si nemohou dovolit nenadálé výdaje.

Čím je dítě mladší, tím citlivěji reaguje na fyzickou i psychickou nepřítomnost rodiče a na kohokoliv, ke komu nemá vytvořenou vazbu. Jakýkoliv stres pečujícího dospělého je pro dítě traumatem. Dítě vnímá zhruba první tři roky svého života (včetně prenatálního období) matku či jiného primárního pečovatele jako součást sebe sama. Pokud je matka ve stresu nebo není fyzicky či psychicky přítomná, není u dítěte uspokojena základní potřeba pouta, což přispívá k tomu, že se mozek dítěte nevyvine tak, aby mohl v dospělosti daný jedinec fungovat samostatně bez berliček závislostí. Vystresovaná, vyčerpaná a ustaraná matka na mateřské dovolené (nebo protloukající se po azylových domech), nepřítomný a unavený otec, širší rodina daleko nebo rozhádaná, kolem dokola cizí, „podezřelí“ sousedé, později ve školce a škole střídající se „cizí“ tety a učitelky – to je prostředí, které generaci za generací plodí lidi traumatizované, závislé a chronicky nemocné. 

Již zmiňovaný Gabor Maté, který se narodil 6. ledna 1944 do židovské rodiny v Budapešti, často vypráví, jak se jeho maminka krátce po porodu ptala lékaře, co má dělat s malým Gaborem, který nepřestával plakat. „Všechny mé židovské děti pláčou,“ odpověděl tenkrát mamince doktor. Gabor Maté na tomto příkladu vysvětluje svou celo- životní osobní a velmi hlubokou zkušenost se závislostmi a ADHD, které vznikají jako důsledek stresu nebo nepřítomnosti rodičů během těhotenství a prvních let života dítěte. Židovské děti narozené za druhé světové války by o tom mohly psát knihy a některé – jako například Maté – je ku prospěchu nás ostatních také píší. Válka je samozřejmě mimořádným zdrojem stresu. Maté ovšem vypráví i o tom, jak měla jeho maminka od lékaře nařízeno, aby ho krmila v přesně stanovených intervalech, ne podle toho, kdy měl hlad (a plakal), a když plakal, měla ho nechat být. V žádném případě nechovat (např. zde). Stejné věci radila dětská lékařka mojí mamince, a to žádná válka nebyla. Každá doba má svoje zdroje stresu a dětských traumat, které jsou v dospělosti příčinou závislostí a závažných civilizačních nemocí. 

Vystresovaná, vyčerpaná a ustaraná matka na mateřské dovolené (nebo protloukající se po azylových domech), nepřítomný a unavený otec, širší rodina daleko nebo rozhádaná, kolem dokola cizí, „podezřelí“ sousedé, později ve školce a škole střídající se „cizí“ tety a učitelky – to je prostředí, které generaci za generací plodí lidi traumatizované, závislé a chronicky nemocné. 

Jak už jsem psal v 2. dílu seriálu, Papova rodina v malijském městečku Kayes na západě země, kousek od hranic se Senegalem, nebo Kisina rodina na východní straně samojského ostrova Savai’i tohle neznají. Žijí společně se všemi tetami, strýci, sestřenicemi, bratranci a dalšími příbuznými a blízkými sousedy. I ostatní sousedé, kteří nejsou s Papovou nebo Kisinou rodinou pokrevně spříznění, jsou pro jejich děti tety a strejdové. To, že někdo své sousedy ani nezná, jim hlava jednoduše nebere. Prostě to nedokážou pochopit. Potřeba třech dospělých na jedno dítě je tady tak více než bohatě naplněná. Vesnice nebo čtvrť vychovává své děti společně. 

A ještě dvě podstatné věci chci u Papy připomenout. A sice že lidské dítě patří mezi tzv. nošence, jak naši potřebu nazval můj kamarád dětský psycholog Milan Studnička. Člověk totiž patří k živočišným druhům, které ke svému zdravému vývoji potřebují v prvních letech života intenzivní tělesný kontakt s matkou (na rozdíl třeba od přežvýkavců, ptáků nebo ryb), případně s dalšími pečujícími dospělými. Proto se také mluví o výchově, od slova chovat. V Africe a v mnoha dalších částech planety na tento fakt ještě nezapomněli, a tak dítě nosí na sobě – chovají ho prakticky neustále. Představa africké maminky s kočárkem by byla úsměvná. Už při mé první návštěvě Afriky mě překvapilo, že malá miminka na zádech afrických maminek prakticky nepláčou, prdíkům a zoubkům navzdory. 

Kromě nošenců jsme ovšem hlavně savci a savci potřebují sát, a to nejen na hlad nebo na žízeň. Děti je samozřejmě možné ošálit dudlíkem (kterému se třeba v americké angličtině říká pacifier – zklidňovač, zmírňovač), ale v případě nejistoty, nervozity je prs v kombinaci s matčinou náručí utěší nejlépe. Mimochodem prs se latinsky řekne mam­ma. Když voláme mámu, voláme po prsu. To může být částečně i odpověď na otázku mnoha matek, zda kojit či nekojit, případně jak dlouho. Kojit, a co nejdéle. Vzpomeňte si na to, až nebude vaše dítě v kočárku nebo v postýlce možné utišit. Možná už budete vědět, proč tomu tak je. 

Gábor Maté v knize Mýtus normálnosti zmiňuje čtyři podmínky výchovy netraumatizovaného dítěte: 1) klidné těhotenství bez stresu, 2) přirozený porod (tam, kde je to jen trochu možné), 3) tři - pět let chování, doteků, blízkosti, 4) v průměru čtyři roky kojení. 

Prs se latinsky řekne mam­ma. Když voláme mámu, voláme po prsu.

A proč říkám, že bychom si zkušenosti od Papy mohli připomenout? Protože to není tak dávno, co jsme to i u nás dělali stejně. Také u nás vychovávala děti celá ulice a také u nás jsme děti nosili. Já jsem ulici ještě zažil. Kromě toho, že většina rodiny žila poblíž, i rodiče mých kamarádů byli strejdové a tety. Je mojí velkou nadějí, že se dnes stále větší část dnešních rodičů k těmto generacemi ověřeným zvyklostem znovu vrací. 

Důraz na individualismus, komercializace života, tlak na konzum a výkon nejsou s potřebami dětí a jejich rodičů kompatibilní. Zvládnout klíčové první dva tři roky života dítěte v klidu je tak pro většinu dnešních rodičů téměř utopií.

Příští víkend se těšte na díl, který popisuje to, jak proměna rodiny proměnila celou společnost. Pro zájemce, zde jsou dva články o tom, jak potřeby dětí naplnit i moderním kapitalistickém kontextu - příklad z Ekovesnice Ithaca, o které jsem zde na blogu už také psal (zde, zde): 

Seriál vzniká úpravou dvou kapitol z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti

____________

Výchovu dětí nezměníme, pokud se současně nezačneme uzdravovat z generačních traumat, které si předáváme z generace na generaci. Obrovskou nadějí je pro mě to, že se to již děje - alespoň soudě podle toho, že našimi nejprodávanějšími tituly jsou Respektovat a být respektován (téma výchovy) a všechny knihy od Gabora Matého (téma traumatu). 

Kromě výše jmenovaných šíříme k tématu tohoto seriálu, přes Peoplecomm, další knihy: Vůdce smečky: Láskyplné vedení v rodiněDůkaz, že sebeřízené vzdělávání fungujeJak děti získávají "akademické" dovednosti bez formálního vyučováníSummerhill a další. 

Podobně, jako vzniká tento seriál věnovaný prvním letům života, vznikl i seriál o tom, jak jak funguje firma, jak jsme se v podnikání dostali tam, kde jsme dnes a v čem všem ovlivňuje byznys naše životy. Jmenuje se Byznys 101 a má 69 dílů. Co je mi známo, je to nejkomplexněji zpracované téma fungování byznysu v naší mateřštině. 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.