Evoluce rodiny (2. díl seriálu "Škola základ života")

26. 11. 2023, TOMÁŠ HAJZLER

Zde je 2. díl nového seriálu Škola základ života, který vzniká úpravou dvou kapitol z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. Seriál vzniká proto, že žijeme v období, kdy čelíme několika existenčním krizím najednou. Pokud chceme změnit systém, který námi manipuluje tak, abychom se stávali poslušnými konzumenty, dělníky a vojáky, systém, který nás rozděluje, ožebračuje, vyvolává války a devastuje přírodu, potřebujeme na prvním místě změnit to, jak vychováváme a vzděláváme naše děti*. 

Díl druhý - Evoluce rodiny

Stáli jsme jednou s mým malijským kamarádem Papou ve frontě na jakousi atrakci na nějakém dětském festivalu v Praze. Většina rodičů i dětí ukázněně čekala, až na ně dojde řada. Najednou se vpředu objevil asi sedmiletý chlapeček. Pán, který stál za ním, se k němu vlídně sklonil, aby mu vysvětlil, že se musí postavit na konec fronty. To se ale viditelně dotklo tatínka toho chlapečka, který vystartoval odněkud zezadu a začal na pána hulákat, co že si to dovoluje jeho ratolesti něco vytýkat. 

Papa nad tím zakroutil hlavou a prohlásil: „V Africe by tohle nebylo možné. Tam se na výchově všichni shodneme a děti tak vychovává celá ulice, čtvrť nebo vesnice. Dospělí jsou dospělí, děti jsou děti. Úlohou dospělých je vychovat děti. Je to důležitý úkol, při kterém si musíme všichni pomáhat, protože děti se o nás jednou budou starat. V Evropě to máte těžké. Co rodič, to názor – ve výchově už nejste jednotní. A navíc – každý si své dítě hýčká a ochraňuje jako svůj soukromý majetek. Čím méně jste v přístupu k dětem jednotní, tím méně si můžete pomáhat, a pak se nedivte, že jste na to sami a často tak vyčerpaní a nevrlí.“ Taky mi vyprávěl, jak šel jednou doma po městě, bylo mu asi třináct a v ruce držel cigaretu. Najednou odněkud přilítla facka a nějaký neznámý muž mu začal nadávat, co si to dovoluje jako děcko kouřit a ať to okamžitě zahodí nebo se půjde za rodiči, a to pak prý Papa teprve uvidí. Papa na tenhle – u nás dnes nepředstavitelný – incident vzpomíná se studem, ale i vděčností jako na velkou životní výchovnou lekci. 

U Papy doma a všude jinde, kde se dodnes žije ve velkých rodinách, jsem si všiml toho, co bylo donedávna pravidlem i u nás. Tříletou holčičku tu běžně vidíte pečovat o sourozence v batolecím věku. Desetileté dívky doma vaří, děti pracují s rodiči na poli, na trhu nebo v obchodě, zapojují se do chodu domácnosti a zastávají zcela přirozeně jakékoliv úlohy, na které už stačí. Jsou to děti, kdo pomáhá rodičům, ne dospělí, kdo slouží dětem tak, jak je to dnes běžné u nás. Na Samoi, kde jsme nějaký čas žili s místní rodinou a pomáhali jim na farmě, mě nejvíc překvapila právě tato „převrácená pyramida“. Přestože se doma snažíme všichni čtyři o práci dělit, děti jako bychom do toho museli neustále nutit. Po pobytu na Samoi se mi chvíli zdálo, že najednou i holkám přišlo sdílení domácích prací přirozenější... 

Český etnograf Karel Pavlištík říká totéž co Papa. Připomíná, na co si ti nejstarší z nás ještě pamatují ze svého dětství, totiž že se děti v minulosti zapojovaly do chodu domácnosti a hospodářství hned, jak dokázaly chodit, a dodává: „Pacholata chodila běžně pást husy, mladší holky na trávu, čtrnáctileté vařily a v osmnácti se kompletně dokázaly postarat o rodinu, domácnost a zastat práci na poli. Každý měl svou roli. Holka musela vařit, protože matka byla užitečnější na poli, tak ji dcera zastoupila u plotny. Dnes je všechno jinak. Děti sedí u počítače a matka doma vaří, uklízí. Děti se u sporáku maximálně popálí.“(zdroj)  

„Pacholata chodila běžně pást husy, mladší holky na trávu, čtrnáctileté vařily a v osmnácti se kompletně dokázaly postarat o rodinu, domácnost a zastat práci na poli. Každý měl svou roli. Holka musela vařit, protože matka byla užitečnější na poli, tak ji dcera zastoupila u plotny. Dnes je všechno jinak. Děti sedí u počítače a matka doma vaří, uklízí. Děti se u sporáku maximálně popálí.“ etnograf Karel Pavlištík o naší nedávné minulosti

Mezitím se ovšem z nás, mnohých rodičů, stali osobní asistenti, často až sluhové, kteří děti rozvážejí denně do škol a na kroužky, o večerech a o víkendech jim vymýšlejí zábavu a ochraňují je před domnělým zlým vnějším světem i před nimi samotnými. Sám na sobě i na svém okolí jsem si všiml, jak jsme z toho nervózní a vyčerpaní, zatímco moji afričtí nebo samojští přátelé jsou rozesmátí a zrelaxovaní. Nejsmutnější mi připadá, že i naše děti jsou podobně nervózní jako my, zatímco ty africké nebo polynéské jsou v klidu a radostné. 

Kulisáci nebo architekti vědí, že „kulisy utvářejí do velké míry to, jaké se v nich hraje divadlo“ – proto velmi podstatnou roli hraje uspořádání domácností v tradičních společnostech. Pro zajímavost: na Samoi jsme pobývali v domě, kde s námi žila zhruba sedmdesátiletá babička, její dvě asi čtyřicetileté dcery TemuKisa a SuluSamoa a jejich dohromady šest dětí ve věku deset až patnáct let. Hned vedle našeho domu stál dům babiččina syna. Jeho manželka Sulu vařila v naší kuchyni pro oba domy a jejich čtyři děti byly u nás víc než doma. O pár metrů dál byl dům dalšího strýce a o kousek dál další. V každém hromada dětí, které přebíhaly z domu do domu, a člověk si nemohl nevšimnout, že všechna ta obydlí tvořila jeden velký společný domov. V našem domě nás bylo většinu času okolo patnácti - viz foto v úvodu, na které se sešla větší část naší samojské rodiny.  

Na Samoi se bydlelo a stále do velké míry bydlí v tzv. fale, což je vlastně střecha na kůlech – v horkém a vlhkém klimatu velmi praktický vynález. Všichni tu ovšem bydlí v jednom prostoru. Minimum soukromí. Kromě fale si dnes Samoané stavějí stále častěji i uzavřené domy v západním stylu, které nicméně většinou kopírují fale v tom, že uvnitř je jedna rozlehlá společná místnost a těch, které by bylo možné zavřít dveřmi, je minimum. Lidé jsou tady vlastně většinu času spolu. Pro děti a staré lidi na první pohled ráj. Nevýhodou je, že tu není prakticky žádné soukromí a ticho. Představa, že byste si někam zalezli třeba s knížkou nebo počítačem, je dost nereálná. Naše samojská známá Perel nám vyprávěla, že se jako děti ptaly babičky, jak jejich rodiče dělají děti: „Děti se dělají na plantáži,“ odpověděla prý babička. 

Na Samoe se bydlí v tzv. fale, což je střecha na kůlech. Nevýhodou je, že tu není prakticky žádné soukromí a ticho. Když se děti ptaly babičky, jak jejich rodiče dělají děti: „Děti se dělají na plantáži,“ odpověděla babička. 

Vraťme se ale zpátky k našemu pojetí rodičovství, které mnoho lidí chápe jako „konec svobody“, kdy už není možné naplno budovat kariéru a užívat si radovánek. Mnozí proto početí dítěte odsouvají do co nejpozdějšího věku, někdy až tak, že už je velmi obtížné nebo přirozenou cestou nemožné. O děti se tak víc bojíme, a protože jsme na jejich výchovu sami, rodičovství je synonymem nevyspání, stresu a únavy. 

Samozřejmě, že všechno je v pohybu. Jak jedinec, tak i rodina procházejí stále rychlejším vývojem. Z pohledu integrální teorie se většina rodin v západním světě nacházela do konce 80. let minulého století v tradiční, žluté (a zde) fázi – tj. relativně striktní mocenská hierarchie rodiče vs. děti, s důrazem na poslušnost a s výchovou postavenou na cukru a biči. Tak je tomu dnes stále ještě v Papově Mali i jinde v tradičních kulturách. Všichni se shodli na tom, že děti jsou pod-řízeny dospělým a jako takové mají poslouchat a učit se od starších, tj. zkušenějších. Díky tomu mohou všichni dospělí vychovávat všechny děti tak, jak o tom mluví Papa. 

Od 90. let se v industrializovaném světě začíná objevovat stále více modernistického, oranžového myšlení, které se vyznačuje vyšší mírou demokracie, ale také individualismu s apelem na úspěch a materiální bohatství. S dětmi se začíná diskutovat a mají větší možnost ovlivnit dění v rodině. S příchodem 21. století se objevuje stále častěji i zelený
model přístupu k rodině, kdy rodiče nahlížejí na děti jako na sobě rovné, hledá se konsenzus, staví se na dohodách a postupně se objevuje i celostnější, tyrkysový model, který jde ve vývoji ještě dál. Rozšířený je však i onen ochraňovatelský přístup zmiňovaný o pár odstavců výše, kdy se dítě stává jakýmsi vyzdvihovaným a ochraňovaným polobohem. Příkladem může být Čína s její „politikou jednoho dítě“, kde je výchova dětí jako malých císařů velmi rozšířená. Pro příklad z našich končin si vzpomeňte, jak dřív bylo při problémech ve škole vždy jasné, že za to mohly děti. Dnes je to často úplně naopak. Jsou to učitelé, kdo je hnán k odpovědnosti, zatímco děti jsou úzkostlivě chráněny. Z jednoho extrému jsme přeskočili do druhého. 

Hlavním problémem dneška je však to, o čem mluvil Papa: nikdy v historii neexistovalo tolik přístupů k výchově. Možná to znáte i ze své rodiny. Jestli se vám nelíbí, jak se vaši rodiče nebo sousedi chovají k dětem, pak si zřejmě nebudete přát, aby vám mluvili do výchovy a zasahovali do ní. Jenže to společně s dalšími rysy našeho operačního systému způsobilo, že jsme na výchovu sami – s důsledky, o kterých ještě bude řeč. 

Nikdy v historii neexistovalo tolik přístupů k výchově jako dnes. Čím méně se dokážeme na přístupu k výchově shodnout, tím více jsme na to sami. Čím více jsme sami, tím více unavení a nevrlí jsme. Důsledky pro vývoj dítěte a naše zdraví jsou zásadní. 

Rodina na rozcestí 

Situace se nám prostě zkomplikovala. Zatímco u Papy doma je většina lidí ještě jednotná, u nás najdete minimálně čtyři rozdílné způsoby, jak se k dětem chovat (jaké to jsou, si popíšeme v dalších dílech seriálu). A jako by to nestačilo, existuje nespočet dalších jevů, které rodičovství v dnešní době v naší části světa dále komplikují. Původně rozsáhlé rodinné klany se rozpadly a většina rodičů je tak dnes na výchovu sama. Bezmála dvě stě tisíc českých domácností doslova. V roce 2010 bylo v Česku kolem 164 200 neúplných rodin, v nichž žil jen rodič s potomky. V roce 2013 statistici evidovali 165 700 takových domácností. V roce 2015 to bylo asi 175 700 rodin. Zhruba tři pětiny neúplných rodin tvoří matka či otec  s jedním dítětem, 30 % se dvěma dětmi, zbytek pak se třemi a více potomky (zdroj: ČSÚ). 

Je všeobecně známý fakt, že méně dětí znamená také to, že o ně máme větší strach. Vzpomínám si, jak mě překvapilo, když mi Papa před lety poprvé vyprávěl, že u nich je naprosto běžné, že z deseti dětí dvě i víc zemřou nebo jedno dvě „darují“ rodiče bezdětným příbuzným. Vždy se mi zdálo, že místní to berou jako sice bolestivý, ale přesto do jisté míry normální fakt života. 

Že se o děti (tak moc) bojíme, přispívá i tomu, že většina jich už dnes nezažívá pro zdravý rozvoj tolik potřebné dětství venku ve smečce s ostatními, kde by mohly svobodně zkoumat svět a zdravě riskovat. Místo toho tráví čas doma, velmi často u mobilu či jiné obrazovky. Do toho se stále větší počet rodin dostává do ekonomického tlaku, což ještě dál zvyšuje všeobecnou míru stresu. 

Že se o děti bojíme, přispívá i tomu, že většina jich už dnes nezažívá pro zdravý rozvoj tolik potřebné dětství venku ve smečce s ostatními, kde by mohly svobodně zkoumat svět a zdravě riskovat. 

Být rodičem v zemích globálního Severu zkraje 21. století patří mezi psychicky i fyzicky nejnáročnější povolání. Úlevou nám může být konstatování, že v každé době bylo něco, a také to, že ty dnešní trable jsou jen čajíčkem vedle problémů minulosti – jen namátkou: úmrtnost žen při porodech nebo úmrtnost dětí do pěti let, nástrahy přírody, války a ozbrojené konflikty, epidemie nebo chudoba. Dnešní doba je stále ještě relativně krásná. Problémy, které onu krásu kalí nebo ohrožují, jsou však nemalé. Vědět o nich znamená mít možnost se jim vyhnout, snáze se s nimi vyrovnat či nejlépe spojit síly a nevyhovující změnit. 

Na třetí díl s názvem "Tři dospělí na jedno dítě" se můžete těšit zase příští víkend. 

Seriál vzniká úpravou dvou kapitol z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. 

____________

Výchovu dětí nezměníme, pokud se současně nezačneme uzdravovat z generačních traumat, které si předáváme z generace na generaci. Obrovskou nadějí je pro mě to, že se to již děje - alespoň soudě podle toho, že našimi nejprodávanějšími tituly jsou Respektovat a být respektován (téma výchovy) a všechny knihy od Gabora Matého (téma traumatu). 

Kromě výše jmenovaných šíříme k tématu tohoto seriálu, přes Peoplecomm, další knihy: Vůdce smečky: Láskyplné vedení v rodině, Důkaz, že sebeřízené vzdělávání funguje, Jak děti získávají "akademické" dovednosti bez formálního vyučování, Summerhill a další. 

Podobně, jako vzniká tento seriál věnovaný prvním letům života, vznikl i seriál o tom, jak jak funguje firma, jak jsme se v podnikání dostali tam, kde jsme dnes a v čem všem ovlivňuje byznys naše životy. Jmenuje se Byznys 101 a má 69 dílů. Co je mi známo, je to nejkomplexněji zpracované téma fungování byznysu v naší mateřštině. 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.