Škola: Přípravka poslušných zaměstnanců, konzumentů a vojáků (25. díl seriálu "Škola základ života")

21. 11. 2024, TOMÁŠ HAJZLER

V 25.dílu seriálu Škola základ života začíná téma školy. Popisuji v něm, jak jsme zjistili, že dobrá škola pro naše děti  znamená dobrý život pro celou naší rodinu. V úvodu je krátký film, který jsme natočili s režisérkou Andreou Culkovou o tom, jak jsme školu hledali. Všechny díly seriálu najdete zde. 

Devět a více let tradičního školství nás zformuje víc, než dokážeme domyslet. Úlohou zbytku tohoto seriálu je vysvětlit v čem a ukázat, jak se škola musí změnit, aby vyhověla novému kontextu 21. století. Škola, především ta základní, je po rodině druhým nejdůležitějším ekosystémem, které utvářejí náš pohled na svět. Na rozdíl od (typické) rodiny zde – až na čestné výjimky – namísto bezpodmínečné lásky panují jen povinnosti, řád a pravidla, na jejichž nastavení máme minimální vliv a kterým je třeba se podřídit. Když to zvládneme, dostaneme za odměnu „pěknou známku“ a povolení postupu do dalšího ročníku. Pravda, najdeme si tady i kamarády, pokud se ovšem nestaneme cílem šikany, která je na školách poměrně rozšířená.

Navzdory všem změnám je dnešní běžná škola stále ještě na prvním místě přípravkou pro klasický zaměstnanecký svět, jehož základním principem je vykonávání povinností (předepsaných někým „shora“) bez vyššího smyslu, výměnou za peníze a případné povýšení. Devět let povinného školního drilu většinu z nás odpojí od vlastních emocí,
odnaučí nás dělat, co dělat opravdu chceme, a přetvoří nás v jakési „robůtky“ ochotné dělat prakticky cokoliv, za co dostanou zaplaceno. Přestože to již mnohde přestává platit, příslibem většinové školy je stále toto: Pokud se budeš dobře učit, budeš dobře žít (rozu­měj – najdeš si dobře placené zaměstnání) a stát se o tebe a o tvé děti dobře postará.

Navzdory všem změnám je dnešní běžná škola stále ještě na prvním místě přípravkou pro klasický zaměstnanecký svět, jehož základním principem je vykonávání povinností (předepsaných někým „shora“) bez vyššího smyslu, výměnou za peníze a případné povýšení. 

Obdobím turbulentních změn však prochází také škola, a to ještě netušíme, co teprve přijde s nástupem umělé inteligence. Objevuje se nespočet alternativ, na vzestupu je domácí a komunitní vzdělávání. Model tradiční, podle integrální teorie žluté, hierarchické organizace ovšem ve školství zatím přetrvává a převažuje. Podívejme se, jak to dnes ve většinové škole funguje, a – stejně jako v předchozích dílech – zaměříme se při tom na "pana Hyda", tj. na stín. V závěru této části si opět načrtneme, co by se dalo udělat pro to, aby vzdělání bylo smysluplnější, aby děti těšilo, a hlavně aby je připravovalo na život, jaký mají před sebou. Jako obvykle však začneme osobněji.

P. S.: Z globálního pohledu platí, že přinutit děti chodit do školy je nejrychlejší způsob, jak změnit jakoukoliv kulturu. Pro evropské vlády v 18. a 19. století to byl nástroj, jak zajistit pro armádu a průmysl dostatek lidských zdrojů. Vlády USA nebo Kanady zavíraly v 19. století děti původních obyvatel do internátních škol. V zemích globálního Severu se dodnes věří, že stavět školy v „chudých zemích“ je nejlepší forma pomoci.

Dobrá škol(k)a, dobrý život

Když byly Valérii tři roky, začali jsme ji vozit do školky. Přestěhovali jsme se tehdy z centra Prahy do Křenice u Říčan, do jedné z velkých satelitních oblastí, které od 90. let začaly měnit okolí našich velkých měst. Úspěšní městští japíci se tehdy po tisících stěhovali za vzduchem, za prostorem, a především za snem o vlastním bydlení, který dodnes patří k hlavním životním hybatelům mnoha lidí. Sehnat pro dítě místo ve školce bylo v mnoha přelidněných satelitech podobně obtížné jako za komunistů sehnat mandarinky. I my jsme měli co dělat. Nakonec jsme zakotvili v jedné z těch nově vznikajících soukromých. Ta naše se zaměřovala na zdravé jídlo a vybudovali ji dva manželé, s nimiž jsme se časem spřátelili.

Každé ráno tak začínal příběh, který jsme zpětně vyhodnotili jako další důležitou životní lekci. Hned první den si Valča postavila hlavu, že v té školce rozhodně nezůstane. V psychologii se tomu říká separační úzkost a někteří psychologové (pravda, ne všichni) v podobných situacích radí tvrdost a neústupnost. Musím říct, že mi aplikace téhle rady málem utrhla srdce. Místo, abychom důvěřovali svému dítěti a vlastní intuici, dali jsme na psychology a neznámé lidi ve školce. Vyděšenou Vali jsme předali do náručí vychovatelek a snažili se ji ujistit, že si pro ni za dvě hodiny přijedeme. Jenomže Valérie vůbec netušila, co jsou dvě hodiny, a o nějakou cizí náruč nestála ani za mák. Nikdy předtím ani potom jsem v jejím obličeji neviděl tolik paniky, úzkosti a bolesti jako tenkrát, když jsme od prosklených dveří, za kterými se po nás natahovala, pospíchali do auta. Následující dny se to opakovalo, ale postupně to sláblo, až jsme ji „ochočili“ a zvykla si. S jakými důsledky, těžko vědět.

Nechci ani pomyslet, že by ta naše tehdejší dobře míněná neústupnost mohla být pro Val jedním z těch dětských traumat, která nás odstřihávají od našich emocí, později v dospělosti se promítají do neschopnosti být sám (sebou), podporují rozvoj závislostí, oslabují imunitní systém a přispívají k vážným civilizačním nemocem. Nejabsurdnější mi na tom všem připadalo, že se historie v naší rodině vlastně zopakovala. Moje maminka – povinně zaměstnaná socialistická žena – mě dala do jesliček ještě dřív, než mi byl rok. O pocitech prázdnoty, opuštěnosti, o neschopnosti být v dospělosti sám (sebou), o poutání se na druhé a o závislostech bych mohl psát knihy, a proto je taky vlastně píšu i vydávám (o kořenech mých traumat zde). Totéž jsem nyní udělal svému vlastnímu dítěti. Když je něco časté, stane se to pro nás normálním, a tedy neviditelným. Tohle je jeden z jejích učebnicových případů.

Nedošlo mi tehdy ani to, že ačkoliv se školka profilovala jako „zdravá“, byla to vlastně přípravka těch nejmenších krysích závodníčků. 

Nedošlo mi tehdy ani to, že ačkoliv se školka profilovala jako „zdravá“, byla to vlastně přípravka těch nejmenších krysích závodníčků. Většina rodičů tam své děti přivážela denně svými luxusními SUVéčky, aby se tam učily anglicky, hrát tenis, golf a další dovednosti, které se jim budou hodit v budoucí cestě za úspěchem. Byla za tím mylná laická představa, že čím dřív začneme dítě něco učit, tím větší mu to zajistí náskok před ostatními. Tolik důležitá volná hra věkově různorodých dětí v přírodě tu mezi priority nepatřila. Zato byly naším každodenním chlebem stres z nuceného odloučení, každodenní nutnost transportu autem, zácpy na silnicích, ve školce přetlak strukturovaných aktivit a patnáct tisíc korun měsíčně jako poplatek za školku k tomu. Dnes vím, že to byla především drahá hlídací služba, jejímž cílem bylo zabavit děti. Kromě získání traumatu z nepřítomnosti rodičů se tu tak děti bezděky odnaučovaly bavit se samy. Jak už jsem psal, netrvalo dlouho a Val doma prohlásila: „Já se nudím,“ přičemž čekala, že odteď ji budeme bavit my.

To už jsme věděli, že tohle není naše cesta.

Mezitím otevřeli přes pole od našeho domu novou waldorfskou školku a nějakým zázrakem přijali i Valérii. Náš život se změnil. Do školky jsme najednou chodili buď pěšky nebo jezdili na kole a mně každé ráno i odpoledne připadalo, že vstupuji do tajemné Zahrady Břetislava Pojara z kultovní pohádky mého dětství. Děti tu byly věkově smíchané. Kdo znáte waldorfské školství, víte, že klade velký důraz na komunitu, dětem dává na jedné straně pevnou strukturu, ale na druhé také velkou volnost. Nenajdete zde běžné hračky a děti si nehrají proto, aby se zabavily. Nehrají si na život, ony tady život prostě žijí. Důraz se klade na tradice a soulad s přírodou. Děti tu pracují (rukama – např. pečou chleba, tkají koberce nebo pečují o zvířata), zpívají a pak prostě mají volno a „jen tak“ si hrají. Obří zahrada se spoustou zvířat a krásných starých stromů společně s partou kamarádů je ideálním prostorem pro hry všeho druhu... ovšem hry, které děti hrají samy – bez nutnosti, aby je nějaký dospělý vymýšlel nebo řídil.

Poměrně brzy jsme si všimli, že waldorfská školka nebo škola je především komunita, kam kromě dětí a učitelů patří i rodiče a všechny spojuje vize radostného dětství. Docela přirozeně tu vznikaly blízké vztahy. I když ta přirozenost byla podmíněna tím, že se zde neustále dělo něco, co lidi svádělo dohromady – jarní jarmark, podzimní jarmark, vítání zimy, vynášení zimy... Každá podobná událost byla v první řadě příležitostí sblížit se víc s ostatními rodiči a dětmi. To samozřejmě kladlo nároky jak na učitele, tak i na rodiče, neboť práce s přípravou každé takové akce bylo vždy „jako na kostele“.

Poměrně brzy jsme si všimli, že waldorfská školka nebo škola je především komunita, kam kromě dětí a učitelů patří i rodiče a všechny spojuje vize radostného dětství.

Brzy jsme zpozorovali zajímavou věc: Valča a ostatní děti odmítaly chodit domů. Žádné požadavky na odchody „po o“, které Val v první školce vznášela denně. Naopak! Školku jsme opouštěli, až když ji učitelé už potřebovali zamknout. Ne dřív než v pět. Jak jsme se jako rodiče navzájem poznávali, vlastně se nám z toho stával takový každoodpolední rituál. Vyloženě jsme se těšili, jak spolu ve školce všichni ještě chvíli pobudeme. Na zahradě jsme pak s ostatními rodiči probírali, jak jde život, zatímco naše děti si ještě spokojeně lítaly okolo. Na těch dvou odlišných školkových zkušenostech jsme si uvědomili jednu důležitou věc, a sice nakolik pohoda našeho dítěte ovlivňuje pohodu celé naší rodiny. V Křenici jsme žili sami uprostřed řepkových polí a nová školka tak pro nás znamenala doslova nový život. Kontrast té první a té druhé, waldorfské nemohl být větší. Luxusní hlídací služba, která se snaží děti zabavit, vs. místo, kde děti žijí život takový, jaký je, kde zákla- dem jsou mezilidské vztahy, smysluplná práce, soulad s přírodou, a hlavně kam můžeme chodit pěšky a kde vlastně mimoděk vzniká milá rodičovská komunita. Nezanedbatelný byl také rozdíl v měsíčních poplatcích: patnáct tisíc vs. cca tři tisíce.

Kdybych měl možnost poradit jednu věc svému mladšímu já, které se má co nevidět stát otcem, řekl bych mu: „Věnuj veškerý svůj um a energii tomu, abys vyhle­ dal ve svém bydlišti další lidi s dětmi, rodiny, které si uvědomují, jaký zásadní vliv pro zdravý vývoj dětí má pouto mezi dítětem a rodiči a zároveň široká síť dalších milujících lidí kolem. Společně se pak domluvte, že při výchově dětí spojíte síly a společně vytvoříte dětem i sobě prostředí podobné tomu v té Valčině waldorfské školce (v případě, že takovou školku nemáte za rohem).“

Ale zpátky do reality. Pár let ve školce uteklo jako voda, Valča povyrostla a přiblížil se strašák povinné školní docházky. Původně jsme si mysleli, že během našeho pobytu v Křenicích vybudujeme nejen náš nový domov, ale že tam také s podobně naladěnými lidmi založíme vlastní školu, jenomže to povážlivě vázlo. Po čtyřletém úsilí jsme stále neměli nejenom vlastní školu, ale ani síť lidí, se kterými bychom se mohli společně vrhnout do vzdělávání bez školy.

Na těch dvou odlišných školkových zkušenostech jsme si uvědomili jednu důležitou věc, a sice nakolik pohoda našeho dítěte ovlivňuje pohodu celé naší rodiny. 

Nadešel čas hodit ručník do ringu a začít hledat. Věděli jsme, že chceme takovou školu, odkud se nám nebude chtít domů, kam dojdeme pěšky nebo dojedeme na kole, a ideálně státní, tj. dostupnou všem, nejen dětem (finančně) úspěšných rodičů.

Po několika letech strávených uprostřed polí jsme také věděli, že chceme do nějakého městečka nebo i na okraj většího města, kde je dýchatelný vzduch, ale kromě toho také kavárna, nějaký ten krámek a další zázemí, které by umožňovalo setkávání místních lidí. Vzali jsme si mapu a náš pohled padl na pražské Modřany, kde byla v té době zajímavá koncentrace státních Montessori škol. Po chvilce přemýšlení bylo rozhodnuto. Příroda všude okolo, do města kousek, rodiče Péti půl hodiny jižně odtud. Sedli jsme si k internetu a začali proklikávat realitní portály. Po chvilce na nás vyskočil developerský projekt s poetickým názvem Modřanský háj. Budovali ho v Komořanech, přes les od nejbližší školy, takže vidina, že do školy to půjde na kole/pěšky, tu byla. Byty byly zatím jen na papíře, ale my jsme se hned po první schůzce rozhodli jednomu upsat. Termín dokončení byl léto 2012, tedy těsně před začátkem školy. Značka ideál.

Základnu jsme tedy měli. (Nedocházelo nám, že to jediné, co „máme“, je kus papíru). Co nám zatím chybělo, byla konkrétní škola, kde Valču přijmou. Aby byl příběh úplný, je nutné doplnit, že jako člověk od přírody pocitový, někdy až příliš intuitivní, si – často k neprospěchu věci – dlouho vystačím jen s prvním dojmem. S Modřanským hájem to byla čistá a z dnešního pohledu naivní (nulovou předchozí zkušeností podepřená) intuice. V případě školy jsem ovšem nechtěl nechat nic náhodě. Ubezpečil jsem Péťu, že si to beru za svůj úkol, a pečlivě jsem si vypsal všechny školy na Praze 12 (kam Modřany/Komořany spadají), které by slibovaly lidštější přístup. Jazykem integrální teorie jsem hledal zelený nebo ideálně tyrkysový. V rámci místních panelákových státních škol jsme našli tři Montessori programy a jednu školu, která praktikovala „Začít spolu“, což mělo být Montessori principům relativně podobné. V každé škole jsem si domluvil schůzku s ředitelem, neboť jak už jsem tehdy věděl, ryba smrdí od hlavy. Kromě toho jsme si šli s Val vždy sednout na hodinu tak, aby si vyzkoušela, kde se cítí nejlíp.

Rešerše modřanských škol byla další zkušenost, která mě poznamenala. Začalo to už venkovním dojmem – těmi odpudivými panelákovými budovami ze 70. let, všude na ulicích plno aut, ale lidi aby pohledal. Pokračovalo to prodejními automaty na slazené nápoje a spousty cukrovinek při vstupu do každé budovy. „Neseď jako guma!“ nebo „To bys už měl vědět!“ byly jen dva příklady vět, kterými častovala děti paní učitelka v první Montessori škole. V další jsem se snažil paní učitelky vyptat, jak fungují. „Vy na mě tlačíte a manipulujete mě,“ ohradila se hned po mé druhé otázce. Pochopil jsem, že i do Montessori světa dorazila re-klam-a – i tady viditelně platilo, že název je jedna věc a realita druhá.

Pochopil jsem, že i do Montessori světa dorazila re-klam-a – i tady viditelně platilo, že název je jedna věc a realita druhá.

Pak jsme přišli do školy, které se mezi místními říká familiárně „Angelka“ a která funguje podle zásad „Začít spolu“. Zvenku další nevábná paneláková škola, navíc za mříží, za kterou by se nemusela stydět nejedna věznice. Jenomže za vnější nevábnou slupkou jsme si ihned připadali jako v naší waldorfské školce. Energická a přátelská paní ředitelka, fungující spolek rodičů, komunitní centrum, funkční žákovský parlament, ve kterém si děti odhlasovaly třeba i to, že ve škole bude místo zvonění hrát hudba podle jejich výběru. Angelku bychom brali z fleku.

Nakonec jsme přišli na „Beránek“. Vedle Angelky poslední modřanská Montessori naděje. Navíc ta, která byla našemu papírovému domovu nejblíž, a my bychom tak mohli chodit pěšky, případně jezdit na kole. Po těch dvou předchozích zkušenostech jsme raději nic neočekávali. Zvenku modřanská/pražská klasika: nevzhledný panelák, před školou obří parkoviště a na něm každé ráno zácpa čmoudících automobilů přivážejících rato- lesti. Před vchodem do budovy pro 700 dětí bylo jen devět stojanů na kola. Prázdných. Hned za dveřmi prodejní automaty na cukrovinky, otrávený školník ve vrátnici, tisíce zářivek s centrálním vypínačem, které prý nelze zhasnout, a tak svítí od rána do večera i za nejjasnějšího dne. Trochu mě vylekala i parta starších dětí, které si zapalovaly cigaretu hned za branou. Ve dveřích jsem míjel skupinku malých dětí, které cestou ze školy upřeně zíraly do svých mobilů...

Jenže sotva jsme prošli kolem kouřících dětí, minuli prodejní automaty, děti přilepené k mobilům a nakonec i drsně se tvářícího, znuděného školníka se založenýma rukama, jako bychom se ocitli v jiném světě: učitelé na stejné vlně jako my, dětem září oči... jsou tu viditelně rády. Děti v Montessori (podobně jako ve waldorfské škole) pra- cují a tím se učí. Hned od šesti let mají v rámci stanovených mantinelů čtyři základní svobody: možnost spolurozhodovat o tom, co, kde, kdy a také s kým budou ve škole dělat. Když jsem slyšel, že Montessori program založili v této škole rodiče, že většina učitelů jsou zároveň i rodiče dětí ve škole a že i další rodiče se mohou zapojit, jak chtějí, byl jsem doma. Žádná hlídací služba, ale místo, kde děti mohou žít. Všiml jsem si, že září i Valča. Viditelně se jí tam líbilo. Bylo rozhodnuto. Tohle byla naše škola.

Jenže sotva jsme prošli kolem kouřících dětí, minuli prodejní automaty, děti přilepené k mobilům a nakonec i drsně se tvářícího, znuděného školníka se založenýma rukama, jako bychom se ocitli v jiném světě.

K zápisu jsme tedy šli na Beránek a pro jistotu i na Angelku, kdyby to na Beránku nevyšlo. Dobře jsme udělali. Na Beránku byl přetlak a na Valču se nedostalo. Oplakali jsme to a já se začal loučit s představou, že do školy budeme jezdit na kole a že se nám odtud nebude chtít domů. Pár dní před koncem prázdnin mi ale napsala Karin, učitelka z Beránku, že se uvolnilo jedno místo. Myslel jsem nejdřív, že špatně vidím, ale pak jsem vyskočil do stropu. A to jsem neměl ani ponětí, co všechno na Beránku ještě zažijeme.

Příběh hledání školy pro Valérii jsme později s českou režisérkou Andreou Culkovou zfilmovali (viz v úvodu).Podle ohlasů vím, že film přispěl k tomu, že na Beránek se postupně přistěhovala řada podobně smýšlejících rodičů, kteří škole fandí a napomáhají tomu, aby fungovala ještě lépe, a že se Beránek stal zdrojem inspirace a know-how pro desítky nebo možná už stovky alternativních škol v Česku i na Slovensku

___________________

Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti:

____________

Všechny díly najdete zde: Škola základ života.
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

Výchovu dětí nezměníme, pokud se současně nezačneme uzdravovat z generačních traumat, které si předáváme z generace na generaci. Obrovskou nadějí je pro mě to, že se to již děje - alespoň soudě podle toho, že našimi nejprodávanějšími tituly jsou Respektovat a být respektován (téma výchovy) a všechny knihy od Gabora Matého (téma traumatu). 

Kromě výše jmenovaných šíříme k tématu tohoto seriálu, přes Peoplecomm, další knihy: Vůdce smečky: Láskyplné vedení v rodině, Důkaz, že sebeřízené vzdělávání funguje, Jak děti získávají "akademické" dovednosti bez formálního vyučování, Summerhill a další. 

Podobně, jako vzniká tento seriál věnovaný prvním letům života, vznikl i seriál o tom, jak jak funguje firma, jak jsme se v podnikání dostali tam, kde jsme dnes a v čem všem ovlivňuje byznys naše životy. Jmenuje se Byznys 101 a má 69 dílů. Co je mi známo, je to nejkomplexněji zpracované téma fungování byznysu v naší mateřštině. 

__________________

Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.

V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky.