Pozdrav z Důlku aneb ztracenost jako dnes normální stav

Vracím se z "Důlku"..., což je tří-denní, intenzivní, organizovaný, organický chaos na chatě ve východočeských Sudetech, ve skupině cca 20 lidí, kteří se tu od "nevidim do nevidim" věnují tématu nové práce a dobrého života.

Na Důlku je cílem rozbít zažité mýty o práci jako o temné, zničující povinnosti, která je nutnou podmínkou přežití , tj. zaplacení složenek a ukázat cesty a postupy, jak přistupovat k práci jako k cestě k sebe-vyjádření, smysluplnosti, užitku pro ostatní a uzdravení sebe sama, ostatních i Země. Důlek existuje už snad 15 let. Forma se pár let vyvíjela, termín "Důlek" se objevil poprvé až v knize Peníze, nebo život? v roce 2012. Dnes je jeho podoba víceméně stabilní. Přesto je ale každý Důlek jiný - "je tak fajn, jak fajn jsou lidé, kteří tam přijedou". Absolventů jsou dnes už stovky, ale "alumni klub" ještě nemáme.

Cílem Důlku je rozbít zažité mýty o práci jako o temné, zničující povinnosti, která je nutnou podmínkou přežití , tj. zaplacení složenek a ukázat cesty a postupy, jak přistoupit k práci jako k cestě k sebe-vyjádření, smysluplnosti, užitku pro ostatní a uzdravení sebe sama, ostatních i Země. 

Jaké má Důlek dopady, tak zmapováno nemám. Jen střípky. 

Je to už několik let jediný kurz pro veřejnost, který jsem si nechal, a to proto, že mě fyzicky bolí fakt, že jen 13% lidí těší jejich práce. Když vidím každé ráno zácpu aut plnou "robotů", kteří jedou někam do "roboty" vyhákovat pár korun na věci, které nepotřebují, aby se vyrovnali lidem, které nemusí, neboť takhle nás vyškolil tradiční školní systém,... je mi ouzko. Nemůžu si pomoct. To, jak pracujeme ničí naše zdraví, duše i planetu. Pomáhá to sice bohatnout ultra-bohatým, ale většinu z nás dnešní náhled (500 - 700 let starý) na práci ničí. Proto zůstává práce mým úhlavním tématem. A proto také miluju pozorovat "lidi v důlku". To patří k mým velkým potěšením a nadějím. 

Fyzicky mě bolí fakt, že jen 13% lidí těší jejich práce. Když vidím každé ráno zácpu aut plnou "robotů", kteří jedou někam do "roboty" vyhákovat pár korun na věci, které nepotřebují, aby se vyrovnali lidem, které nemusí, neboť takhle nás vyškolil tradiční školní systém, je mi zle. 

K Důlku je třeba říct, že na něj jezdí lidé, kteří si všimli, že se v životě ztratili. Je cílem našeho systému nás zmást natolik, abychom se od sebe odpojili a zabloudili. Jedině tak jsme ochotní vykonávat práci, kterou nesnášíme, abychom si koupili, co nepotřebujeme. Jedině tak je možné nás zmanipulovat k tomu, abychom opakovaně volili psychopaty, kteří nás pokaždé ošálí svými billborady a koblihami. Jedině tak je nám možné vsugerovat, že existují nepřátelé, proti kterým je třeba bojovat, tak abychom podporovali moderní války, invaze a jiné formy zabíjení.

Určitá míra zmatení a ztracenosti je proto endemická, všudypřítomná. Trpíme jí všichni. 

Ztracená duše ale pláče, nezřídka doslova křičí. Ozývá se krizí středního věku, porodem, přítomností smrti,... 
Evoluce našeho druhu se zrychluje, a tak krizí středního věku už netrpí třicátníci, ale přichází dřív. Ignorované potřeby duše se ozývají přes emoce - úzkosti, strach, nejistotu,... emoce k nám pak promlouvají přes tělo - břicho, pot, slzy,...

Do systémového matení zasahuje navíc ještě společenská krize epických rozměrů, do které se stále hlouběji propadáme. Začíná být zjevné, že král je nahý. Není a nebude to snadné období, co nás čeká. Ale holt žijeme v něm. 
Naštěstí i dary naší doby jsou též očividné. 

Je cílem našeho systému nás zmást natolik, abychom se od sebe odpojili a zabloudili. Jedině tak jsme ochotní vykonávat práci, kterou nesnášíme, abychom si koupili to, co nepotřebujeme. Jedině tak je možné nás zmanipulovat k tomu, abychom opakovaně volili psychopaty, kteří nás pokaždé ošálí svými billborady a koblihami.

Pokud se člověk chce znou-napojit na své skutečné já, považuji pocity zmatenosti, nejistoty, rozbitosti se všemi emočními projevy za dar do té míry, dokud nám nějak douhodobě neublíží. Na Důlku tyto přirozené procesy zpravidla akcelerují, něco se otevírá, často to zabolí. 

Každý důlek je mimo-řádný. Tento byl tímto: 

- Mám dojem, že nikdy nepřijelo tolik dvacátníků (většinou jezdí spíše třicátníci).
- Více lidí si přijelo dopilovat už promyšlený "podnik"; Míra “ztracených duší” - tj. lidí s komplet pocitem ztracenosti, byla nižší než obvykle. 
- Mnoho životů, s kterými jsem se tam měl možnot seznámit, mi byly velkou inspirací (tak to většinou je vždy) - odvážím si aha a nové obzory.
- Jídlo bylo tradičně velko-lepé (skutečné, ne-průmyslové). Dokonce se pekly chleby, mazance, štrůdly (stravujeme se svépomocí).
- Čaje se připravovaly ze zahradního "plevele".
- Přijeli za námi dva absolventi na večerní - pro mě super-poučnou - besedu.
- První dvě rána jsme začínali protahovacími cvičeními, poslední ráno hodinovou Osho meditací - vedené účastníky.  
- Zažili jsme dokonce večerní kytarový koncert. 
- Zažili jsme hodně slz, objetí a dalších doteků.
- Skvělá kávička a kávové rituály (tradičně).
- Na kurzu byla i žena, Češka, žijící v Kyjevě. Evakuovali jí. Jen s malým batůžkem. V batůžku byla i kniha Dobrý život. To mě dojalo.
- Někteří z nás jeli na Důlek vlakem a uvízli v Ústí nad Orlicí, neboť na zpožděné ČD nepočkal poslední spoj Leo expres - získal jsem tak unikátní podklady pro další díl mého blogo-seriálu o životě bez automobilu a stavu CZ veřejné dopravy: Co se stane, když vám ujede poslední spoj aneb tragédie české veřejné dopravy na pokračování (13. díl seriálu o car-free životě)

Podívejte se na pár fotek. 
Za kresby děkuji Mýce, za některé fotky Markétě. 

Další Důlek se koná 25.-28.9.2022. Info a přihlášky najdete zde

Jak jsem psal, další Důlek se koná 25.-28.9.2022. Info a přihlášky najdete zde.

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Všechny moje články: Linktree 
Peoplecomm: Zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.
Slušná firma: Zde - Propojte nás s podobně smýšlejícími firmami. Díky.