Mytologie moderní společnosti III - Past pokroku

15. 01. 2022, TOMÁŠ HAJZLER

Po mýtu svobodné vůle a oddělenosti tu mám dnes další základní mýtus starého příběhu, kterým je "past pokroku". V knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti, z které čerpám, najdete - kromě těchto tří - celkem deset základních mýtů, na kterých naše moderní společnost stojí. Máme-li mít naději na žitelnou budoucnost, jsou to právě mýty, které je nutné převyprávět. 

Víra v AŽ

Další věcí, které moderní člověk dlouho věřil a většina z nás stále ještě věří, je to, že zítra bude lepší než dnes. Až něco, tak něco. Zkuste se zaposlouchat třeba jenom do mluvy typických rodičů – dětí ještě nenarozených, malých, velkých nebo třeba dávno dospělých: AŽ se to dítě narodí, AŽ se poprvé usměje, AŽ bude konečně spát celou noc, AŽ bude lézt, AŽ bude chodit, AŽ půjde do školky, AŽ půjde do školy, AŽ si najde kluka, AŽ udělá maturitu, AŽ si udělá doktorát, AŽ si najde práci, AŽ si bude sama vydělávat, AŽ ji povýší...

Slůvko „až“ zkrátka milujeme. Jako by se – s tím, jak naše společnost konvertovala od křesťanství ke konzumu – cukr věčného života v ráji našich předků změnil v cukr lepšího zítřka. Změnila se podoba ráje, ovšem AŽ přežilo. Jako děti jsme měli jasno v tom, že život je to, co se děje tady a teď. Jenomže naše okolí nás záhy přesvědčilo o tom, že zítřek je důležitější...

Naše společnost konvertovala od křesťanství ke konzumu – cukr věčného života v ráji našich předků změnil v cukr lepšího zítřka.

Víra v AŽ znamená víru v pokrok. Věříme v to, že musíme jít stále dál, ať už v bohatnutí, prodlužování života, podrobování si přírody nebo dobývání vesmíru. Na život nahlížíme jako na jízdu na kole, na kterém se musí šlapat, aby jelo. K hlavním cílům mytologie pokroku patří eliminace dřiny a maximalizace pohodlí. Kolo má proto nahradit motorka, pak auto, po něm samořiditelné auto a nakonec něco, co samo létá, ideálně rychlostí světla. 

Víra v pokrok je především vírou v technologie. Věří se, že stroje, přístroje a další technologické vynálezy jsou tím, co vyřeší všechny naše problémy. Myslíme si, že lidský život se bude donekonečna prodlužovat, že vyřešení každého zdravotního neduhu je pouze otázkou času, a že člověk nakonec porazí i samu smrt. Zastánci této mytologie věří, že přírodu a všechno živé si lze nejenom podmanit, ale “to” i řídit (předpokladem tohoto mýtu je víra v to, že člověk je od přírody a ostatního života oddělený). Klimatická krize, případný nedostatek vody, potravin nebo čehokoli dalšího, co dnes člověk ze Země těží, není důvod ke starostem - technologie jakékoliv rozmary nebo limity přírody hravě zkrotí (viz vize technooptimismu). A pokud by se náhodou zjistilo, že už to není možné (nebo se to “nevyplatí”), přemístíme se (přesněji řečeno ti, kteří přežijí) do kolonií na Marsu či na měsíci, což je i hlavní důvod boomu kosmických programů dnešních miliardářů.

Věří se, že stroje, přístroje a další technologické vynálezy jsou tím, co vyřeší všechny naše problémy. Myslíme si, že lidský život se bude donekonečna prodlužovat, že vyřešení každého zdravotního neduhu je pouze otázkou času, a že člověk nakonec porazí i samu smrt. 

Naši předci pracovali na zjednodušování svých životů odnepaměti bez toho, že by to považovali za pokrok. Milníkem v technologickém vývoji byl začátek používání kamene. K tomu došlo před více než 3 miliony let. Pak se lidé začali stěhovat od rovníku do chladnějších oblastí, což přineslo nutnost zpracování kůží zvířat na oděvy. Zhruba před milionem let ovládli naši předci oheň, čímž dokázali udržet teplotu, zpracovat potravu a lépe se ochránit proti vetřelcům. Před 50 - 150 tisíci lety vznikl jazyk a s ním schopnost vyprávět příběhy, která náš druh nakonec katapultovala na trůn “pánů tvorstva”. 10 - 12 tisíc let zpět, když naposledy ustoupily ledovce, si člověk začal postupně pěstovat jídlo a chovat zvířata. Z jeskyň a dočasných přístřešků se přestěhoval do stabilnějších obydlí, z odlehlých komunit do vesnic a měst, od vody v tůňkách přešel k rezervoárům a zavlažovacím systémům, z loveckých cestiček ke zpevněným cestám, od jídla, které vydrželo pár dní k potravinám, které bylo možné skladovat měsíce, od zvířecích kůží k módním robám,… atd. 

Víra v AŽ znamená víru v pokrok. Věříme v to, že musíme jít stále dál, ať už v bohatnutí, prodlužování života, podrobování si přírody nebo dobývání vesmíru. 

Skutečnou revolucí se stalo zemědělství. To totiž vyžadovalo bydlet v blízkosti půdy, což odstartovalo rozmach venkovských komunit, měst a nakonec i velkoměst. Se vznikem přebytku a v důsledku koncentrace lidí na jednom místě se začaly objevovat první mocenské hierarchie (o tom i zde), vládnoucí elity, duchovenstvo a armády. To znamenalo i to, že “kmenové hašteření” bylo poprvé v lidské historii nahrazeno organizovaným zabíjením ve velkém. 

Sumerské memento

Změny, které urychlilo a v mnohém i odstartovalo zemědělství, dnes nazýváme pokrokem. Ve větším měřítku k nim poprvé začalo docházet v oblasti tzv. úrodného půlměsíce na území dnešního Izraele, Libanonu, Sýrie, jižního Turecka, Iráku a západního Iránu. Sumerové tu - v oblasti mezi řekami Eufrat a Tigris - vybudovali jednu z prvních civilizací. Osídlovat ji začali v 6. tisíciletí před Kristem, do čtvrtého dosáhli vrcholu a v 2. tisíciletí zkolabovali. Během tohoto období vytvořili systémy správy měst, písmo, budovali chrámy, monumenty a také Eridu, jedno z prvních “velkoměst” na světě. Sumerové vymysleli soustavu měr a vah, početní soustavu založenou na šedesátkovém počtu, den rozdělili na 24 hodin, hodinu na šedesát minut. Ve městech budovali dlážděné ulice a kanalizační systémy. Jako první používali bronz a vynalezli nástroje jako pily, kladiva, hřebíky, meče, sekery,… V zemědělství vymysleli pluh nebo zavlažovací kanály, jako první vyráběli sklo a vařili i pivo,. … Všechny tyto vynálezy, které dnes považujeme za samozřejmost, vznikly ve čtvrtém tisíciletí před Kristem.

Změny, které urychlilo a v mnohém i odstartovalo zemědělství, dnes nazýváme pokrokem.

Místo v úrodném údolí mezi dvěma řekami se zprvu jevilo jako ideální pro pěstování plodin a růst populace. Počty lidí se nadějně rozrůstaly a jak jim pak začalo být mezi řekami těsno, stěhovali se postupně i dál od řek. Civilizace se tak jako celek rozrůstala a s ní i dopad na okolní křehký ekosystém. Rostla také moc elit a s objemem majetku a moci privilegovaných vrstev se objevily i války o moc. Vzrůstala i extravagance privilegovaných vrstev, včetně jejich uctívání. Na jihu Mezopotámie, v místech, kde se kdysi rozkládal Uru, mocný městský stát sumerské říše, nalezli archeologové, v hrobě nazvaném „velká jáma smrti“ ostatky 64 žen ve stejném slavnostním oděvu zdobeném perlovou výšivkou, zlatem a stříbrem, v symetricky vyrovnaných řadách. Usuzuje se, že při pohřbu krále doprovodilo i jeho služebnictvo.

Jared Diamond analyzuje ve své knize Kolaps příčiny konce civilizací a uvádí osm základních příčin: 1) odlesnění, 2) problémy s půdou (eroze, zasolování, úrodnost), 3) nakládání s vodou, 4) vylovení zvířat, 5) vylovení ryb, 6) dopady nově vysazených druhů na ty původní, 7) přelidnění, 8) zvýšený dopad lidí na přírodu na hlavu. Příčinou kolapsu Sumeru byla na prvním místě voda v kombinaci s přelidněním (body 1,2,3,7,8). Léta tu byla dlouhá a horká, srážek minimálně. Jedinou možností, jak pěstovat jídlo dál od koryt řek bylo zavlažování. To ale zasolovalo půdu a tím klesala její úrodnost. Konec urychlilo hromadění majetku elitami, jejich rostoucí extravagance, s tím plynoucí plýtvání a války. 

Sumerové jsou první civilizací, o jejímž zániku existují písemné záznamy. Sumerští básníci napsali jedny z nejdojemnějších „nářků“ nad zkázou civilizace, jaké kdy byly napsány. V porovnání s námi neměli možnost poučit se z historie.

Sumerové jsou první civilizací, o jejímž zániku existují písemné záznamy. Sumerští básníci napsali jedny z nejdojemnějších „nářků“ nad zkázou civilizace, jaké kdy byly napsány. V porovnání s námi neměli možnost poučit se z historie. Stejně jako my dnes v globálním měřítku, byli i oni “v malém” průkopníci víry v pokrok, kteří nerespektovali přírodní limity a zažili tak jako první to, čemu se dnes říká “overshoot”, čili přestřelení limitů planety. 

To, čím si prošli a pro nás ostatní zdokumentovali Sumeřané, zažili po nich i mnohé další civilizace. Mezi ty nejznámnější případy patří Mayové, Olmekové, Anasaziové nebo civilizace Velikonočního ostrova. Naše globální konzumní civilizace je dnes ve stejné pasti pokroku jako byli svého času Sumeřané. Naší výhodou je, že existuje nespočet historických poučení. Nevýhodou potom to, že poprvé v novodobé historii se není před zkázou moc kam přestěhovat. 

Naše globální konzumní civilizace je dnes ve stejné pasti pokroku jako byli svého času Sumeřané. Naší výhodou je, že existuje nespočet historických poučení. Nevýhodou potom to, že poprvé v novodobé historii se není před zkázou moc kam přestěhovat. 

Aby mi bylo rozumět, neagituji za návrat do jeskyní. Ani náhodou. Vědecké objevy a technologický vývoj je nutný. Snažím se pouze říct, že naše historie je plná příkladů toho, kdy slepá víra v technologický vývoj narazila na limity planety. Sumerové si mysleli, že budou mít vždy dostatek jídla a pití. Jenomže půda přestala plodit a voda došla. Víme, že nerespektování ekosystémů Země, extravagance a uctívání elit, plýtvání, přelidnění, války o moc, slepé upínání se k technologiím jako k záchraně,... byla a je slepá ulice. 

A to je náš dnešní velký problém: Velká část dnešního technologické pokroku se odehrává v důsledku nutnosti ekonomického růstu, který nutí firmy do "inovací pro inovace". Člověku, který byl v dnešním systému přetvořen v "konzumenta", je pak non-stop pod-prahově podsouváno, že potřebuje stále nové a nové věci, které ho zabaví, rozveselí, naplní,... a ještě víc zpohodlní jeho život. Každá nově vyrobená věc však vždy spotřebovává vzácné neobnovitelné zdroje, produkuje škodliviny, které ničí planetu, život a klima. Sumerové jsou tak pro nás "laboratoří v malém" toho, jak tento přístup končí. 

Podtrženo, sečteno: Historie je v tomto ohledu velmi výmluvná: Máme-li přežít, technologický vývoj musí řešit skutečné problémy skutečných lidí a při tom ale vždy respektovat limity planety. Pokud to tak není, přijde zkáza. 

Velká část dnešního technologické pokroku se odehrává v důsledku nutnosti ekonomického růstu, který nutí firmy do "inovací pro inovace". Člověku, který byl v dnešním systému přetvořen v "konzumenta", je pak non-stop pod-prahově podsouváno, že potřebuje stále nové a nové věci, které ho zabaví, rozveselí, naplní,... a ještě víc zpohodlní jeho život. Každá nově vyrobená věc však vždy spotřebovává vzácné neobnovitelné zdroje, produkuje škodliviny, které ničí planetu, život a klima. Historie je v tomto ohledu velmi výmluvná: Máme-li přežít, technologický vývoj musí řešit skutečné problémy skutečných lidí a při tom ale vždy respektovat limity planety. Pokud to tak není, přijde zkáza.

Baserská dystopie aneb závod ke dnu (text vznikl v létě 2018)

Moderním obrazem konce sumerské civiliazce je pro mě dnes Basra, 1,5 milionové irácké velkoměsto, které leží v oblasti, kde Sumoverové dávno předtím zbudovali svá největší velkoměsta. Podle legendy právě tady býval Ráj, v kterém žili Adam s Evou. Oblasti se přezdívalo „Benátky Orientu“ a bylo to právě tady, odkud vzešlo i povstání proti Sadámovi. Pro mě je to místo, kam se v opravdu horkých letních dnech dívám na počasí. Je to totiž část planety, kde je v létě na severní polokouli nejvyšší teplota: 50°C ve stínu je tu normou. 

Je fascinující se s moderní situací města seznámit...

„Naše budoucnost? Jaká bodoucnost?„, ptá se Sallwany Emad, obyvatel Basry v reportáži televizního kanálu Arte. „Není tu žádná práce, žádné školy. Jako s občany se s námi nepočítá. Dary od Boha jako je ropa, nejsou naše. Jen se díváme, nejsme nikdo. Nemůžeme pracovat v nalezištích ropy„. Ve městě není elektřina, za to je to ráj pašeráků a výrobců metamfetaminu. V okolí města jsou milióny nášlapných min. Ve městě se množí nepokoje zdecimovaných obyvatel. 

V Iráku jsou 4. největší naleziště ropy na světě a jedny z největších jsou právě v okolí Basry. Z oblasti Basry jde 80% irácké ropy a ropa tvoří 95% iráckých příjmů. Přes terminál v Basře dokonce prochází veškerá irácká ropa. Město je tak kolem dokola obehnané hořícími ropnými věžemi a přes město nonstop projíždějí kamióny s obřími cisternami s ropou. Kromě otráveného vzduchu, mají v Basře logicky otrávenou i vodu, která navíc pomalu dochází. A jako by to nestačilo, v době, kdy píšu tyto řádky je v Basře ve stínu 51 °C. Když se v noci "ochladí" na 36 °C, místní se radují. 

„Třetina obyvatel je nemocná. Nikdy tu nebylo tolik případů rakoviny!“ rozčiluje se Nadjam Abdoullah, řidič taxíku. „Od doby, co padnul Sadám, jsme bez elektřiny.“ Nejbohatší město v Íráku nemá elektřinu. Městem protéká řeka Šatt al-Arab, která bývala rezervoárem pitné vody, dnes je to toxická stoka. Do řeky se vlévají řeky Eufrat a Tigris, které pramení v Turecku, které ale na nich postavilo přehrady a tím snížilo průtok o 75 %. Do řeky se dostává ropa, toxické látky z průmyslu a ze zemědělství. V řece je tak málo vody, že se do ní dostává slaná mořská voda. Obyvatelé tak už od 80. let mohou kohoutkovku použít pouze na mytí. Voda je slaná, v létě horká a kontaminovaná. 

V létě 2018, kdy píšu tyto řádky, bylo 118 000 lidí (to je víc než, kolik žije lidí v Liberci) hospitalizováno se symptomy v důsledku pití kontaminované vody (vyrážky, bolesti břicha, zvracení, průjem). Slanou a jinak kontaminovou vodou nelze zalévat zeleninu, ovoce, palmy, není jí možné dávat zvířatům. Městská elektrárna tak nemá dost vody na výrobu elektřiny. Pocit dystopie umocňují vraky potopených lodí v řece. 

Není divu, že Basra je největší náborovou základnou šítských milicí, které tyranizují místní lidi. Mladí nemají ani vzdělání ani práci, a tak se přidají k vojsku, které jim zajistí jak práci, tak i ochranu. Tyto milice jsou jakýmsi státem ve státě a staly se bezkonkurenčně největším zaměstnavatelem v regionu. 75% šítských bojovníků proti ISISu jsou z Basry. Basra exportuje 4 miliony barelů denně. V oblasti působí okolo 740 olejářských a plynařských firem, které si nadiktovaly podmínky, když se po válce privatizoval majetek. Dnes tu v místním petrolejářském průmyslu pracuje na 22 tisíc lidí. Iráčané tvoří ale jen asi deset procent zaměstnanců, a to těch nejméně kvalifikovaných. Přestože v Basře jsou jedny z posledních (a stále mimořádně bohatých) nalezišť tzv. jednoduché ropy "easy oil”, nevyžadující ultrahluboké vrtání a pochází odsud 80 % pětadevadesáti procent příjmů Iráku, místní obyvatelé žijí v naprosté chudobě, nezdravém a nebezpečném prostředí bez vyhlídek na zlepšení.

Před válkou zásobovala Basra Irák, Irán a Kuvajt rybami. Dnes tu leží většina rybářských lodí opuštěná. Tisíce rybářů přišli o práci. Jak už bylo řečeno, voda je toxická. Rybáři si stěžují, že z jedné strany je Írán, z druhé Kuvajt, ze třetí ropný terminál a americká kontrolní stanice. Rybáři mají zákaz vyjíždět na otevřené moře. Ti, kteří zákaz poruší, končí v iránských, kuvajtských nebo iráckých věznicích. „Život za Sadáma byl lepší. Rybáři měli víc respektu než lékaři. Moře bylo plné ryb. Dnes máme svobodu, ale nedokážeme se uživit,“ konstatuje Kadem Mohhamed, kapitán jedné z rybářských lodí.

V Basře se setkává hned několik jevů najednou: post-totalitní režim, třicet let válčení, šoková terapie předepsaná Iráku Prozatímní koaliční správou, kdy americké a další nadnárodní korporace ze spojeneckého tábora si rozebrali velkou část infrastruktury a správy a společně se změnou klimatu se tak podepsali pod dnešní bezprecedentní mírou toxicity a ekologické degradace, zhroucení lokální ekonomiky a tedy chudoby, zhoršení zdraví, omezení svobody, nárustu kriminality, nebezpečí, nárůst závislostí. Celá situace Basry je o to absurdnější v tom, že za jejími humny těží ty největší a nejbohatší světové korporace ropu za miliony dolarů denně. 

O Baserské dystopii vzniká řada dokumentů. Toto je jeden z nich: 

____________

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Nebo, moc prosím, podpořte Slušnou firmu na misi za svobodné, zodpovědné a místní podnikání proti dnešní hegemonii green a dobrowashingu ZDE. Díky!

Tomáš Hajzler: LinkTree, FB, IG, Li, YT, Zprávy ze života, Knihy 
Moje knihy: zde