Musíš to daleko dotáhnout! (18. díl seriálu "Škola základ života")

09. 06. 2024, TOMÁŠ HAJZLER

18.díl seriálu Škola základ života pokračuje 7.mýtem (z deseti popsaných) naší kultury. Tyto mýty jsou tím, co učíme naše děti o světě okolo nás. "Buď normální, hodný a nezlob!" se věnuje tématu tlaku na konformitu, potlačení opravdovosti a celkové ochočení dítěte. Celý seriál najdete zde. Na fotce jsem já s bráchou. Vychovávali nás jako hodné kluky, co nemají zlobit. 

___________________

Tento seriál vzniká proto, že žijeme v období, kdy čelíme několika existenčním krizím najednou. Pokud chceme změnit systém, který námi manipuluje do toho, abychom se stávali poslušnými konzumenty, dělníky a vojáky, systém, který nás rozděluje, ožebračuje, vyvolává války a devastuje přírodu, potřebujeme na prvním místě změnit to, jak vychováváme a vzděláváme naše děti. Tento seriál mapuje to, jak dnes k výchově a vzdělávání přistupujeme a ukazuje alternativy, které dnes již existují. 
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.
___________________

Další mýtus zodpovídá otázku ohledně smyslu života, otázku, o co v životě jde a jakou v něm máme úlohu. Čím důsledněji dětem předáváme odkaz Josefa Švejka a přijímáme pouze část jejich osobnosti, tím dříve uvěří, že nám nejsou rovny. Pochopí, že my jsme někdo a ony (zatím) nikdo. Tradiční rodič o tom ví své a má na to strategii. Začne svého potomka povzbuzovat, aby to v životě daleko dotáhl a stal se také někým, protože teprve pak si budou rovni, a to je to, oč v životě běží. Zde je několik příkladů povzbudivých rad a ponaučení, kterými děti motivujeme, nikoliv aby naplno žily svůj vlastní život, ale aby cosi kamsi táhly:

Musíš si udělat vysokou školu!
Je třeba se učit, ať to daleko dotáhneš!
Uč se, ať neskončíš jako popelář nebo jako táta.
Kdo si myslíš, že seš?
Ještě si nic nedokázal.
Ještě jsi to nikam nedotáhl, tak si nevyskakuj.
Až si budeš vydělávat, potom přijď!

I tento mýtus pokřiví naše sebehodnocení a sebedůvěru. Změní naše vnímání světa zhruba takto: začneme si myslet, že sami o sobě nejsme nic, pokud to někam nedotáhneme, tj. budeme dobří jen natolik, kolik sesbíráme úspěchů a kolik majetku nahromadíme. Vlastnit bude nové být. Vzpomínáte?

Začneme si myslet, že sami o sobě nejsme nic, pokud to někam nedotáhneme, tj. budeme dobří jen natolik, kolik sesbíráme úspěchů a kolik majetku nahromadíme. Vlastnit bude nové být. 

Dobrá a špatná práce

V jednom rozhlasovém pořadu jsem zaslechl: „... hrajeme písničku na přání všem uklí- zečkám, zaměstnancům veřejných toalet, pracovníkům ostrahy, kopáčům a všem těm podřadným povoláním.“ Moderátorka se pak na moment odmlčela, zakuckala a jako by se zalekla toho, co vlastně řekla, rychle dodala: „... ale bez kterých by naše společnost nemohla fungovat.“

Jde o jedno z hluboce zakořeněných paradigmat naší společnosti. Práci dělíme na dobrou a špatnou. Na jedné straně škály tak stojí například lékař, vědec či vrcholový sportovec. Na opačné straně potom třeba jmenovaná podceňovaná povolání. Víme, že úspěch je v naší společnosti především finanční veličinou, a proto dobrou prací bývá nezřídka práce dobře placená, případně práce, které společnost historicky přisuzuje vyšší prestiž. Tato definice je univerzální a má tedy pramálo společného s nadáním a zájmy jednotlivých lidí a užitkem jejich práce pro ostatní. Přestože svět se dal do pohybu, recept na úspěch je většině lidí jasný a pro všechny víceméně stejný. Nadání nenadání. Užitek neužitek.   

My a naše práce jedno jsme

Sigmund Freud si po léta pečlivě zapisoval, proč si tolik lidí chodí do jeho ordinace dobrovolně lehnout na pohovku, a zjistil, že důvody jsou v zásadě dva. Lieben und Arbeiten neboli rozbité vztahy a mizerná práce. Aristoteles už dávno před ním tvrdil, že jsme tím, co opakovaně děláme.

Práce má zásadní vliv na to, jaký život prožijeme, a má nad námi neuvěřitelnou moc. Jako by se už ve velmi raném věku stávala námi a my jí. Jako by v dnešním světě nahradila církev, sousedskou komunitu, naše občanské role nebo rodinu jako hlavní zdroj naší identity.

Jednou z prvních otázek na večírku bývá: „Co děláš?“ ve smyslu práce. Všimli jste si, jak často na otázku „Co děláš?“ odpovídáme „Jsem...“? „Jsem lékař, právník, manažer, učitel“ – jako bychom my a naše práce byli jedno a totéž. Vybavte si, jaké to je, když se vás někdo zeptá, co děláte. Cítíte se hrdě, nebo spíš trapně? Zamumláte svoji odpověď a snažíte se to nějak vysvětlit a omluvit: „Já jsem zatím jenom..., protože...,“ nebo se naopak cítíte nadřazeně? Říkáte pravdu? Nebo si své postavení přikrášlujete a všelijak vylepšujete? A co vy ve vztahu k druhým lidem? Hodnotíte své bývalé spolužáky, sou- sedy či známé podle toho, „kam to dotáhli“, v jakých autech jezdí, jak to vypadá u nich doma nebo kde byli na dovolené?

Ať se nám to líbí nebo ne, jsme zvyklí lidem přisuzovat hodnotu především právě podle toho, jakou práci ve smyslu obživy dělají. Hlavní zdrojem identity našich předků byla sousedská komunita. S jejím rozpadem se zaměstnání stalo tím, s čím se dnes iden- tifikujeme. Devět let se na ni připravujeme na základní škole. Pokud přidáme i střední a vysokou, dělá to v průměru nějakých sedmnáct či osmnáct let přípravy na profesní život. Po škole následuje zhruba 40 hodin týdně v práci a obrovské množství neviditelného času na dojíždění, oblékání se do „uniforem“, občasné večery a víkendy vyplňované snahou vyčistit si hlavu od práce, dovolená na zotavenou, návštěvy u lékařů kvůli následkům pra- covního stresu, čas věnovaný plánování kariéry, psaní životopisu, chození na pohovory, pracovní školení či teambuildingy ve volném čase. A jako by to ještě nestačilo, když nejsme zaměstnanci, jsme zákazníky. Kupujeme si věci za účelem ukázat sobě i druhým, kam v pracovním světě patříme – bydlení, auto, dovolená, kluby, oblečení nebo školy našich dětí. I to souvisí neoddělitelně s prací. Jsme prací a práce je námi.

Proč musíme brzy ráno vstávat a nemůžeme být doma?

Pokud existuje práce dobrá a špatná a práce rovná se my, je logické, že se většina lidí snaží udělat maximum pro to, aby měli práci dobrou. Prioritou naprosté většiny rodičů je tudíž právě přání, aby to jejich dítě dotáhlo daleko ve smyslu vysoce honorovaného zaměstnání a mělo tak pohodlný život plný radovánek.

Představy o tom, jak se to dělá, byly donedávna vzácně jednotné – viz následující rozmluva chlapečka s maminkou na cestě ze školky:

Chlapeček: „Mami, proč musíme ráno vstávat tak brzo a nemůžeme být doma?“ maminka odpovídá: „Protože já s tatínkem musíme do práce a tvoje práce je zase chodit do školky. Tak proto musíme tak brzo ráno vstávat.“
„A jak dlouho budu muset chodit do té školky?“           
„No, víš, teď jsou ti čtyři, tak do šesti let, pak půjdeš do školy.“
„Aha. A jak dlouho budu muset chodit do té školy, od těch šesti let?“
„Víš, napřed bude devět let základní škola, potom čtyři roky střední škola, a když budeš šikovný, tak ještě pět let vysoká škola, a to je všechno, to je celé studium.“
„A potom už budu moct ráno spát a nebudu muset vstávat?“
„Ne, pak začneš chodit do práce, tak jako teď my s tatínkem.“
„A jak dlouho?“
„No, asi 40 let.“
„A pak už nebudu muset brzo vstávat?“
„Potom už si budeš moct dělat, co budeš chtít. I spát budeš moct tak dlouho, jak budeš chtít. Takový je život.“

Jak víme, důkazem o absolvování cesty ze světa nikoho do světa někoho je nejlépe nějaký papír – diplom, certifikát, vysvědčení či osvědčení. V konečném důsledku je to potom ideálně několik písmenek, která je možné si napsat před, případně za jméno. Ta nazýváme souhrnně slovem titul. V zaměstnání se pak objevují další písmenka, zkratky, případně celá slova, která se píšou nejčastěji pod jméno. Možná si vybavíte, že ve svém posledním zaměstnání jsem si mohl dozdobit jméno těmito písmeny a slovy:

Ing. Tomáš Hajzler, MBA Integration Manager GE Capital

Podobné tituly a popisy pozic kolem našich jmen, často v kombinaci s umístěním v různých žebříčcích, pak do značné míry vyjadřují, kam ve společenské hierarchii patříme. Uvěříme-li mýtu o potřebě to daleko dotáhnout, pak nejspíše klademe mezi své akademické tituly, názvy pozic a umístění v žebříčcích a své jméno sloveso být. Školu jsme tedy pouze neabsolvovali, svou práci pouze nevykonáváme, v žebříčku jsme se pouze neumís­ tili. My jsme se stali svými tituly, svojí prací, případně jsme jedničkou, dvojkou v... Už se nepředstavujeme jako Tomáš nebo Tomáš Hajzler, ale jako inženýr Hajzler a na otázku „kdo jsme?“ odpovídáme inženýr, manažer, ředitel nebo vlastník. Pokud navíc pracujeme v nějaké renomované společnosti, potom můžeme samozřejmě přidat i její jméno, a tím ještě zvýšit vlastní důležitost. Písmenka a slova kolem našeho jména se pak v mnoha případech stávají mnohem důležitějšími, než je naše občanské jméno. V realitě je pak na vizitce pozice, případě titul mnohonásobně větší než jméno. Je to, oč kráčí. Stáváme se titulem, případně pozicí. 

Ing. Tomáš Hajzler, MBA Integration Manager GE Capital

Naše tradiční společnost se tedy rozhodla považovat za velmi významné ty lidi, kteří získali akademické tituly, zastávají „důležité“ funkce, dosáhli sportovních nebo kultur- ních úspěchů či nakumulovali velké bohatství. Pro většinu z nás však tato cesta znamená stát se někým jiným, než přirozeně jsme, a tudíž nebýt sám sebou. Tento proces nás stojí mnoho sil. Nejspíše proto se pro snahu uspět vžilo právě ono označení „dotáhnout to“. Vůbec se nedivím, že jsme z veškeré té snahy o úspěch často tak utahaní a nevrlí.

Uvěříme-li mýtu o potřebě to daleko dotáhnout, pak nejspíše klademe mezi své akademické tituly, názvy pozic a umístění v žebříčcích a své jméno sloveso být. Školu jsme tedy pouze neabsolvovali, svou práci pouze nevykonáváme, v žebříčku jsme se pouze neumís­ tili. My jsme se stali svými tituly, svojí prací, případně jsme jedničkou, dvojkou v...

P.S.: Gabor Maté trefně vysvětluje (zde), že v případě, že se to snažíme daleko dotáhnout, být bohatí, slavní, důležití, krásní, chytří, vzdělaní, sečtělí, pracovití, nápomocní, ... , že to všechno jsou projevy traumatu, tj. našich vnitřních zranění, našeho pocitu nedostatečnosti, odpojení od našeho já. Pokud nás ostatní přijímají pro naše pozice, tituly, známosti, krásu, věhlas a další jmenované vlastnosti a ne pro to, kdo opravdu jsme, toto jejich přijímání může být vysoce návykové. Tento návyk se pak stává pastí. Znovu-objevení naší zranitelnosti, naší schopnosti se před ostatními ztrapnit, naší schopnosti vyjádřit upřímně, co cítíme, říct NE tomu, co nám ubližuje,... to je cesta z této pasti ven. Cesta k sobě. 

Foto v úvodu: Z mých promocí na MBA.

____________
Všechny díly najdete zde: Škola základ života.
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

Výchovu dětí nezměníme, pokud se současně nezačneme uzdravovat z generačních traumat, které si předáváme z generace na generaci. Obrovskou nadějí je pro mě to, že se to již děje - alespoň soudě podle toho, že našimi nejprodávanějšími tituly jsou Respektovat a být respektován (téma výchovy) a všechny knihy od Gabora Matého (téma traumatu). 

Kromě výše jmenovaných šíříme k tématu tohoto seriálu, přes Peoplecomm, další knihy: Vůdce smečky: Láskyplné vedení v rodině, Důkaz, že sebeřízené vzdělávání funguje, Jak děti získávají "akademické" dovednosti bez formálního vyučování, Summerhill a další. 

Podobně, jako vzniká tento seriál věnovaný prvním letům života, vznikl i seriál o tom, jak jak funguje firma, jak jsme se v podnikání dostali tam, kde jsme dnes a v čem všem ovlivňuje byznys naše životy. Jmenuje se Byznys 101 a má 69 dílů. Co je mi známo, je to nejkomplexněji zpracované téma fungování byznysu v naší mateřštině. 

__________________
Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.

V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky.