Dva druhy času

25. 06. 2009, TOMÁŠ HAJZLER

Vyrůstal jsem bez telefonu. Lidi se diví, když jim řeknu, že jsem poprvé telefonoval až v osmnácti. Jenomže život bez telefonu měl své kouzlo. Když jsme se chtěli s někým domluvit, tak jsme psali dopisy nebo častěji koresponďáky. Vzpomínáte na ně? Takový ten kus tvrdého papíru s předtištěnou známkou? Navíc jsme s rodinou i s kamarády žili blíž, a tak často nebylo nutné ani nic psát. Člověk prostě přišel nebo přijel ke dveřím. Zazvonil nebo zabušil. A bylo.

Dnes? Dnes se třeba se svým kamarádem Robertem domlouvám na desetkrát. Zavolám a on to nezvedne. Pak zavolá on, já to nezvednu. Potom zavolám a on to zvedne, aby mi řekl, že nemůže. Že třeba zavolá večer. Jenomže na to na to pak někdy zapomene. Tak mu pošlu maila. Načež on zavolá. Já u sebe zrovna nemám diář, tak zavolám později,… až se nám konečně podaří (a zatím to vždy vyšlo!) zavolat si v moment, kdy máme oba diáře. Začneme v nich usilovně listovat a hledat termín, kdy bychom se mohli sejít. Někdy máme štěstí a je to dříve než za měsíc.

Ale já si říkám: „Do prčic! Chci ho vidět teď a musím čekat měsíc.“ Stejně tak mi nevyhovuje to nahánění se po telefonu a pátrání v kalendářích. Robert a já jsme extrém. Jsou lidi, se kterými to mám snazší. Ale tak jako tak se neubráním tomu, abych nostalgicky zavzpomínal na minulé století, kdy stačilo zabušit na kamaráda od vedle a šlo se…

V našem dětství se nicnedělání považovalo za trestnou činnost. Moderní výzkumy však ukazují, že má více než blahodárný vliv na psychické i fyzické zdraví.

Hodně lidí mi nadává do snílků, ale já chci některý věci z minulýho století zpátky. Hlavně proto chci bydlet v komunitě (viz. Kde domov můj?). A také proto jsme se minulý měsíc přestěhovali do Křenice u Říčan (to je taková mezistanice mezi Vyšehradem a cohousingem). Abychom byli blíže přírodě a hlavně blízkým lidem. V našem domě bydlí Petřina (manželčina) ségra, o ulici dál žije náš kamarád. Další žijí v okolních vesnicích. Prostě – co by kamenem dohodil a zbytek dojel na kole. Navíc spousta z nich má děti ve věku Valérky a já se tak těšil na kupu dětí–

Ale ouha! Není to zdaleka tak snadný, jak by se zdálky mohlo zdát. Napsal jsem například kamarádce ze sousední vsi, že už jsme vybalili a že bychom mohli dorazit. Kdykoliv. Jako v minulým století. Bože, jak já se na to těšil! Jenomže jsem trochu zajel do židle, když jsem si četl její odpověď:

Ahoj Tomasi,

koukam, ze na diare uz nefungujes :-) Ja uz muj osobní nemam několik let, ale na jeho místo se drsne nacpal rodinny kalendar, který eviduje vsechno, co nas ceka... a ja jsem pochopitelne jeho spravce :-) Jak jsem tedy psala o nasem programu minule, vidis, ze moc doma ted nejsme. Spolehat na to, ze si rano zavolame a sejdeme se odpoledne, to s nami moc nejde, program na vikendy obvykle pripravujeme dopredu. Ze zkusenosti s nekterymi kamarady vim, ze co si nedomluvime predem, to se vlece a odsouva do nekonecna (to si neber osobne – nejste v tom sami :-) ). Ale abych te nenutila k dlouhodobemu planovani, zkusme kompromis – zavolat si kolem 8–9/6 a zkusit domluvit něco na vikend 13–14. Muze byt?

Další střet s realitou nastal při snahách navštívit sousedy o ulici dál. Je to k nim pěkná projížďka na koloběžce, a tak jsme na ně už párkrát cestou kolem zazvonili. Ale bez úspěchu. Pak se nám to jednou podařilo, ale zjistili jsme, že náš kamarád – otec rodiny je zpravidla mezi osmou ranní a osmou večerní v kanclu v Praze a holčička je ve školce, po které jde buď na balet, na hodinu zpěvu, nebo jezdit na koni. O víkendu, kdy se všichni tři sejdou, jezdí zpravidla pryč. Sakra!

Trochu mi to připomnělo Valérčiny snahy kamarádit se s naší bývalou sousedkou Matylkou. Přestože jsme tři roky bydleli v domě na jednom patře, s Valérkou si hrály tak jednou za tři měsíce (čtyřikrát ročně!). Kdykoliv jsme k nim totiž přišli, měli právě nějaký program, plán, něco zorganizovaného…

Ve své podstatě máme dva druhy času – jeden zorganizovaný a druhý spontánní. Poslední dobou se nám však toho spontánního přestává dostávat.

A já si prostě nemůžu pomoct. Vzpomínám na své dětství, na to, jak jsem zabouchal na Péťu, který bydlel o patro níž, a šli jsme jezdit na kole nebo si hrát na vojáky. Říkám si, proč máme dnes takovou potřebu organizovat a plánovat čas nejenom sobě, ale i našim dětem? Proč je nenecháme jen tak prožít jejich dětství? Proč je ženeme z kroužku na kroužek, stejně jako sebe necháme hnát ze schůzky na schůzku nebo z prezentace na prezentaci? Proč jim prostě nenecháme jejich nenaplánované, nezorganizované dětství? A proč stejně tak sobě nedovolíme jen tak být? Chvíli neplánovat, neorganizovat, nelistovat těmi diáři?

Nevím, zda o tom někdo takhle uvažujete. O tom, že máme v podstatě dva druhy času – jeden zorganizovaný a druhý spontánní. V minulém století jsme měli moře toho nezorganizovaného. Pak se nám zachtělo „uspět“, nakoupili jsme diáře a začali jsme plánovat. A když už jsme se to tak parádně naučili, proč to tedy nenaplánovat i našim dětem?! Ať si zvykají, ne?!

Je mi z toho trochu těžko. Zjistil jsem, že zdravá míra spontánnosti je naprosto nezbytná pro pocit vyrovnanosti, pohody a štěstí. Myslím, že mnohým z nás by prospělo nejenom méně plánovat, ale i méně dělat a více být. Jen tak. Prostě tzv. „nicnedělat“. A když už to dovolíme sobě, proč to nedovolit i našim dětem?

__________________
Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.

V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky.