Dva druhy času

Dva druhy času

Vyrůstal jsem bez telefonu. Lidi se diví, když jim řeknu, že jsem poprvé telefonoval až v osmnácti. Jenomže život bez telefonu měl své kouzlo. Když jsme se chtěli s někým domluvit, tak jsme psali dopisy nebo častěji koresponďáky. Vzpomínáte na ně? Takový ten kus tvrdého papíru s předtištěnou známkou? Navíc jsme s rodinou i s kamarády žili blíž, a tak často nebylo nutné ani nic psát. Člověk prostě přišel nebo přijel ke dveřím. Zazvonil nebo zabušil. A bylo.

Dnes? Dnes se třeba se svým kamarádem Robertem domlouvám na desetkrát. Zavolám a on to nezvedne. Pak zavolá on, já to nezvednu. Potom zavolám a on to zvedne, aby mi řekl, že nemůže. Že třeba zavolá večer. Jenomže na to na to pak někdy zapomene. Tak mu pošlu maila. Načež on zavolá. Já u sebe zrovna nemám diář, tak zavolám později,… až se nám konečně podaří (a zatím to vždy vyšlo!) zavolat si v moment, kdy máme oba diáře. Začneme v nich usilovně listovat a hledat termín, kdy bychom se mohli sejít. Někdy máme štěstí a je to dříve než za měsíc.

Ale já si říkám: „Do prčic! Chci ho vidět teď a musím čekat měsíc.“ Stejně tak mi nevyhovuje to nahánění se po telefonu a pátrání v kalendářích. Robert a já jsme extrém. Jsou lidi, se kterými to mám snazší. Ale tak jako tak se neubráním tomu, abych nostalgicky zavzpomínal na minulé století, kdy stačilo zabušit na kamaráda od vedle a šlo se…

V našem dětství se nicnedělání považovalo za trestnou činnost. Moderní výzkumy však ukazují, že má více než blahodárný vliv na psychické i fyzické zdraví.

Hodně lidí mi nadává do snílků, ale já chci některý věci z minulýho století zpátky. Hlavně proto chci bydlet v komunitě (viz. Kde domov můj?). A také proto jsme se minulý měsíc přestěhovali do Křenice u Říčan (to je taková mezistanice mezi Vyšehradem a cohousingem). Abychom byli blíže přírodě a hlavně blízkým lidem. V našem domě bydlí Petřina (manželčina) ségra, o ulici dál žije náš kamarád. Další žijí v okolních vesnicích. Prostě – co by kamenem dohodil a zbytek dojel na kole. Navíc spousta z nich má děti ve věku Valérky a já se tak těšil na kupu dětí–

Ale ouha! Není to zdaleka tak snadný, jak by se zdálky mohlo zdát. Napsal jsem například kamarádce ze sousední vsi, že už jsme vybalili a že bychom mohli dorazit. Kdykoliv. Jako v minulým století. Bože, jak já se na to těšil! Jenomže jsem trochu zajel do židle, když jsem si četl její odpověď:

Ahoj Tomasi,

koukam, ze na diare uz nefungujes :-) Ja uz muj osobní nemam několik let, ale na jeho místo se drsne nacpal rodinny kalendar, který eviduje vsechno, co nas ceka... a ja jsem pochopitelne jeho spravce :-) Jak jsem tedy psala o nasem programu minule, vidis, ze moc doma ted nejsme. Spolehat na to, ze si rano zavolame a sejdeme se odpoledne, to s nami moc nejde, program na vikendy obvykle pripravujeme dopredu. Ze zkusenosti s nekterymi kamarady vim, ze co si nedomluvime predem, to se vlece a odsouva do nekonecna (to si neber osobne – nejste v tom sami :-) ). Ale abych te nenutila k dlouhodobemu planovani, zkusme kompromis – zavolat si kolem 89/6 a zkusit domluvit něco na vikend 1314. Muze byt?

Další střet s realitou nastal při snahách navštívit sousedy o ulici dál. Je to k nim pěkná projížďka na koloběžce, a tak jsme na ně už párkrát cestou kolem zazvonili. Ale bez úspěchu. Pak se nám to jednou podařilo, ale zjistili jsme, že náš kamarád otec rodiny je zpravidla mezi osmou ranní a osmou večerní v kanclu v Praze a holčička je ve školce, po které jde buď na balet, na hodinu zpěvu, nebo jezdit na koni. O víkendu, kdy se všichni tři sejdou, jezdí zpravidla pryč. Sakra!

Trochu mi to připomnělo Valérčiny snahy kamarádit se s naší bývalou sousedkou Matylkou. Přestože jsme tři roky bydleli v domě na jednom patře, s Valérkou si hrály tak jednou za tři měsíce (čtyřikrát ročně!). Kdykoliv jsme k nim totiž přišli, měli právě nějaký program, plán, něco zorganizovaného…

Ve své podstatě máme dva druhy času – jeden zorganizovaný a druhý spontánní. Poslední dobou se nám však toho spontánního přestává dostávat.

A já si prostě nemůžu pomoct. Vzpomínám na své dětství, na to, jak jsem zabouchal na Péťu, který bydlel o patro níž, a šli jsme jezdit na kole nebo si hrát na vojáky. Říkám si, proč máme dnes takovou potřebu organizovat a plánovat čas nejenom sobě, ale i našim dětem? Proč je nenecháme jen tak prožít jejich dětství? Proč je ženeme z kroužku na kroužek, stejně jako sebe necháme hnát ze schůzky na schůzku nebo z prezentace na prezentaci? Proč jim prostě nenecháme jejich nenaplánované, nezorganizované dětství? A proč stejně tak sobě nedovolíme jen tak být? Chvíli neplánovat, neorganizovat, nelistovat těmi diáři?

Nevím, zda o tom někdo takhle uvažujete. O tom, že máme v podstatě dva druhy času jeden zorganizovaný a druhý spontánní. V minulém století jsme měli moře toho nezorganizovaného. Pak se nám zachtělo „uspět“, nakoupili jsme diáře a začali jsme plánovat. A když už jsme se to tak parádně naučili, proč to tedy nenaplánovat i našim dětem?! Ať si zvykají, ne?!

Je mi z toho trochu těžko. Zjistil jsem, že zdravá míra spontánnosti je naprosto nezbytná pro pocit vyrovnanosti, pohody a štěstí. Myslím, že mnohým z nás by prospělo nejenom méně plánovat, ale i méně dělat a více být. Jen tak. Prostě tzv. „nicnedělat“. A když už to dovolíme sobě, proč to nedovolit i našim dětem?