Další škodlivé mýty o našich dětech (31. díl seriálu "Škola základ života")

17. 06. 2025, TOMÁŠ HAJZLER

V 31.dílu seriálu Škola základ života pokračujme demystifikací dalších škodlivých mýtů, které drží v sevření dnešní školu. Konkrétně si položme tři otázky: 1) Jsou lidé (tj. i děti) ze své podstaty líní a je tedy třeba je zvenku pobízet (motivovat) nebo jsou pracovití a motivují se sami? 2) Jsou děti prázdné nádoby, které je třeba naplnit znalostmi nebo jsou plné moudrosti, které je jen třeba pomoct ven? 3) Je rozumová inteligence opravdu víc než všechny ostatní druhy inteligence? Obr.: Bára Klimešová 

Tento seriál vznikl proto, že žijeme v období, kdy čelíme několika existenčním krizím najednou. Pokud chceme změnit systém, který námi manipuluje do toho, abychom se stávali poslušnými konzumenty, dělníky a vojáky, systém, který nás rozděluje, ožebračuje, vyvolává války a devastuje přírodu, potřebujeme na prvním místě změnit to, jak vychováváme a vzděláváme naše děti. Seriál Škola základ života mapuje to, jak dnes k výchově a vzdělávání přistupujeme a ukazuje alternativy, které dnes již existují. 

___________________

Jsou lidé (to znamená i děti) líní, nebo pracovití?

Možná si někdo vzpomenete na seriál My všichni školou povinní z roku 1984 a na soudružku učitelku Hajskou v podání Gabriely Vránové, která se trápila, jak sama říkala, se zlobivými, línými dětmi hned v první třídě. Musela je za všech okolností hlídat a zvenku všelijak stimulovat – za správné chování červenými puntíky a za špatné černými. 

Většina dnešních státních škol funguje na tomto principu. Kdybyste pro změnu přišli třeba do naší Montessori školy, tak po velkou část dopoledne najdete i ty nejmladší děti, jak pracují – buď samostatně, ve dvojicích nebo ve skupinách – víceméně kdekoliv se jim zachce a kde nikomu nepřekážejí. Po většinu času tu není nikdo, kdo by děti hlídal či kontroloval a snažil se je nějak zvenku popohánět nebo trestat. Děti prostě jen využívají vlastní vnitřní motivaci. Jak je něco takového možné, vysvětluje tzv. teorie XY. Jde o nadstavbu Pygmalionova jevu, psychologického fenoménu, kdy se lidé začínají chovat podle toho, jak se k nim chová jejich okolí. Podle teorie X jsou lidé ve své podstatě líné bytosti, které něco udělají pouze v případě, když za to něco dostanou nebo jim něco hrozí. Teorie Y tvrdí opak: člověk je ze své podstaty aktivní, tvořivý a samostatný tvor. Aby tvořil, nepotřebuje odměnu ani hrozbu, stačí mu jen vytvořit vhodné podmínky.

Tradiční škola, stejně jako jakákoliv jiná žlutá hierarchická organizace, staví na teorii X a většina prvků školní anatomie popsaných dále vyplývá právě z tohoto náhledu na lidi. V demokratických a jiných tzv. alternativních školách věří naopak v teorii Y. Proto někde, jako například v modelu Sudbury, nepotřebují dokonce už ani učitele. Jak je to možné? S tím, se seznámíme v závěru tohoto seriálu. 

Prázdné nádoby

Vzpomínám na vystoupení, v tomto seriálu již zmiňovaného Ondřeje Šteffla na konferenci TEDxPrague v listopadu 2010. Ondřej v něm uvedl pár příkladů, s jakými znalostmi a dovednostmi by děti měly vycházet z 9. třídy podle platného rámcového vzdělávacího programu (RVP). Žák základní školy po jejím absolvování:

- zapojí správně polovodičovou diodu,
- v krátkých mluvených projevech správně dýchá a volí vhodné tempo řeči,
- objasní funkci dvou organismů ve stélce lišejníků,
- vypočítá složení roztoků, připraví praktický roztok daného složení,
- orientuje se v základním vybavení kuchyně,
- vysvětlí různé způsoby výživy hub a jejich význam v ekosystémech,
- využívá Ohmův zákon při řešení praktických problémů,
- prokáže základní znalost chovu drobných zvířat.

Všichni v sále se tenkrát smíchy popadali za břicho. Myslím, že v mnoha lidech vyprovokovala tato přednáška chuť dozvědět se víc o tom, jak ta naše dnešní škola vlastně funguje. Uzákonění zmiňovaného RVP sice znamenalo aspoň na papíře posun od biflování ke kompetencím a dovednostem. Jenomže změnit zaběhnutý systém je jako zastavit rozjetý zaoceánský parník. Kromě toho ministerstvo školství podcenilo podporu učitelů pro práci podle RVP. Většině z nich totiž nebylo vůbec jasné, co se myslí tvrzením, že učivo je nástrojem k rozvíjení kompetencí. Plošné testování žáků v 5. a 9. třídách pak nové cíle vzdělávání deklarované v RVP úplně popřelo. Učitelům se tak dalo jasně najevo, že na čem záleží, je učivo, a ne nějaké kompetence. Memorování faktů, definic a vzorečků tak většinovému školskému systému kraluje dál, i po bezmála patnácti letech od zmiňované přednášky Ondřeje Šteffla.

Hlavním úkolem žáka tradiční školy je během testu či jiné formy zkoušení co nejpřesněji zopakovat probranou látku. Míra přesnosti pak rozhoduje o známce, která je povolenkou pokračovat v daném systému dál. Řada studií ukazuje na fakt, že si pamatujeme jen mizivé procento věcí, které jsme se ve škole naučili. Díky výzkumům mozku dnes víme, že základní vliv na zapamatování má smysluplnost probíraného učiva.

Díky výzkumům mozku dnes víme, že základní vliv na zapamatování má smysluplnost probíraného učiva. Z krátkodobé do dlouhodobé paměti se přenáší především to, co člověk považuje za užitečné. 

Z krátkodobé do dlouhodobé paměti se přenáší především to, co člověk považuje za užitečné. Co je užitečné a smysluplné pro jednoho, však může druhému připadat docela nesmyslné. Pokud vědomosti drilujeme bez pochopení jejich smyslu, navíc „všichni rovným dílem“, nelze se divit, že většina z nich se nám po čase vykouří z hlavy. Uvědomím si to pokaždé, když moje děti na našich cestách potřebují pomoct s něčím, co samy nechápou. Většinou mám pocit, že to sám vidím poprvé, i když jsme to určitě kdysi na základce taky brali.

Za tím vším je přesvědčení mnoha dospělých, rodičů i učitelů, že děti jsou prázdné nádoby identického tvaru a velikosti, které je zapotřebí naplnit vybranými informacemi a fakty. Někdy si tu naši tradiční školu představuji jako gigantický trychtýř, který vede do hlav dětí, a učitele jako udřené dělníky s lopatami, kteří trychtýř plní vzorečky, daty, vyjmenovanými slovy, zákony a hromadou dalších položek, o kterých státní úředníci rozhodli, že je děti po dobu školní docházky musejí mít v hlavě.

Rozumová, nebo jiná inteligence?

Dalším obecně přijímaným mýtem v naší části světa je názor, že vysoké IQ = úspěšný/dobrý člověk. Výzkum na toto téma už z roku 1921 si dal za úkol zjistit spojitost mezi vysokým IQ a profesním úspěchem. Lewis Terman, profesor psychologie ze Stanfordské univerzity, tehdy vybral ze zhruba čtvrt milionu dětí 1 500, jejichž IQ převyšovalo 140 bodů. Předpokládal, že jeho „Termiti“, jak se této skupině začalo přezdívat, budou časem elitou Spojených států. Termiti dospěli a profesor Terman se nestačil divit. Prošel si záznamy zkoumaných jedinců a zjistil, že jen sto padesát z nich skutečně (ve většinovém smyslu slova) uspělo – pracovali jako špičkoví lékaři, právníci, technici nebo akademici. Většina (šedesát procent) si vedla „průměrně“. Ostatní pracovali třeba za přepážkou na poště nebo v knihkupectví a někteří byli dokonce bez zaměstnání, doma na gauči. A vzešel z této testované skupiny nějaký laureát Nobelovy ceny? Nikoliv, Nobelovu cenu získali dva kdysi testovaní lidé, kteří se mezi Termity kvůli nižšímu IQ nedostali.

Mnohé další výzkumy na toto téma napovídají, že IQ sice patří mezi faktory naznačující, jak se komu bude v životě dařit, ale pouze do úrovně nějakých 130 bodů. Naopak vysoké IQ (nad 130) bývá nezřídka příčinou řady psychických potíží.

Howard Gardner, profesor Harvardské univerzity, pojmenoval ve své knize Dimenze myšlení (2018) celkem osm typů inteligence s tím, že u každého jedince jsou zastoupeny všechny typy, ovšem v různém poměru. O tom, který typ převládne, rozhoduje predispozice, ale především vliv prostředí a situace, ve kterých se člověk ocitá během prvních deseti let života. U dětí odmalička obklopených hudbou se velmi pravděpodobně rozvine hudební potenciál, zatímco v rodinách, kde se hodně sportuje, budou zřejmě vyrůstat děti s výraznější tělesně-pohybovou inteligencí. U dětí z chudých rodin žijících v sociálně vyloučených lokalitách se toho dost možná moc nerozvine.

V 29.dílu tohoto seriálu, ve stati nazvané „Kde bude puk“, jsme zmínili šest vlastností nezbytných pro profesní úspěch, jak je definoval Gary Hamel. Vzpomínáte? IQ neboli rozumové schopnosti mají ve 21. století v průměru 15% podíl na tom, jak se nám bude profesně dařit. Je samozřejmě třeba, aby IQ dosahovalo určité úrovně, ale i když je nadprůměrné, podílí se pouhou 1/8 na tom, jak se člověku bude v životě dařit. Zjednodušeně platí, že tradiční škola rozvíjí 1/8 osobnosti. Ken Robinson, jeden z vůdčích představitelů transformace dnešního vzdělávacího systému, s určitou nadsázkou podotýkal, že škola se z celého lidského těla soustředí jen na levou část mozku. Zbytek těla pak slouží primárně jen jako nosič hlavy. Pokud bychom zašli ještě trochu dál, mohli bychom říct, že děti chodí do školy od pondělí do pátku po dobu minimálně devíti let rozvíjet zhruba 1 % sebe sama. (Průměrná hmotnost dospělého mozku je totiž 1,3 kg vs. 60 kg váhy těla.)

____________

Všechny díly najdete zde: Škola základ života.
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

Výchovu dětí nezměníme, pokud se současně nezačneme uzdravovat z generačních traumat, které si předáváme z generace na generaci. Obrovskou nadějí je pro mě to, že se to již děje - alespoň soudě podle toho, že našimi nejprodávanějšími tituly jsou Respektovat a být respektován (téma výchovy) a všechny knihy od Gabora Matého (téma traumatu). 

Kromě výše jmenovaných šíříme k tématu tohoto seriálu, přes Peoplecomm, další knihy: Vzdělávání bez školy, Vůdce smečky: Láskyplné vedení v rodině nebo Summerhill. 

Podobně, jako vzniká tento seriál věnovaný prvním letům života, vznikl i seriál o tom, jak jak funguje firma, jak jsme se v podnikání dostali tam, kde jsme dnes a v čem všem ovlivňuje byznys naše životy. Jmenuje se Byznys 101 a má 69 dílů. Co je mi známo, je to nejkomplexněji zpracované téma fungování byznysu v naší mateřštině. 
__________________