Cesta veřejnou dopravou z Prahy do Čenkovic jako přehlídka solidarity (3. díl seriálu o car-free životě)

Zde je třetí díl seriálu o našem "car-free životě". Dnes o střetech s humanitou, kdy se setká člověk s člověkem, ne zákazník s dodavatelem. Jsou to krásné chvíle... chvíle, kvůli kterým stojí za to žít. Právě o několika těchto střetech je i dnešní díl. Zde si přečtěte druhý a první díl seriálu. 

Auto jsme prodali (v roce 2018) mimo jiné i proto, abych zjistil, jak v Česku, potažmo v Evropě, funguje veřejná doprava. Od té doby mám zážitků už na knihu. Sem tam se o nějaký podělím - např. zde. Ten z minulého pátku se mě hluboce dotknul a dojal mě k slzám. Jel jsem z domova, tj. z Prahy do Čenkovic k rodičům. 

Toto byl plán: 

vlak Praha hl.n.  - Česká Třebová: 08:12 - 10:00
vlak Česká Třebová  - Rudoltice v Čechách: 10:05  - 10:16
vlak Rudoltice v Čechách  - Lanškroun: 10:19 - 10:25
bus Lanškroun - Čenkovice: 11:10 - 11:38

A realita? 

Na pražském hlavním nádraží ještě v 8.05 nebyla informace o nástupišti. Vlak přijel v 8:12 a ještě v 8.30 jsme seděli stále na nádraží ve stojícím vlaku. V Praze na Hlavním nádraží naprosto běžná věc. Během cesty jsem proto požádal průvodčího, aby poprosil dispečera o pozdržení přípoje z České Třebové. Ještě před příjezdem do ČT jsem se raději připomněl. Pan průvodčí prý zprávu odeslal, odpověď mu ale nepřišla. 

V České Třebové vystoupím z vlaku a přípoj do Rudoltic je fuč. Na jednom z nástupišť stál "motoráček" mým směrem a před ním paní průvodčí, revizor a strojvedoucí vykloněný z okénka v rozhovoru. “Nejedete na Lanškroun?”, vyhrkl jsem na ně. “Bohužel, Lanškroun už odjel. Počkejte, podíváme se vám!!”, odpověděla průvodčí s revizorem a oba sáhli po svým mašinkách. Po chvíli ťukání zjistili, že další vlak mi jede v 11:08 (tj. jediný přímý bus do Čenkovic by mi ujel. Další možnost dostat se z Lanškrouna do Čenkovic byla až někdy ve dvě odpoledne), ale v 10.36, že prý jede z ČT do Lanškrouna bus, který ale do Lanškrouna přijíždí v 11:17, tj. 7 minut po tom, co má odjet můj bus do Čenkovic. 

Okrajové trati se dlouhodobě ruší. Je to prý proto, že jsou málo využívané. To je ale tím, že když se "osekají" na jeden, dva spoje denně, málokdo bude riskovat a raději si zajistí auto. Nakonec už veřejnou dopravou nejede nikdo, a tak se spoj zruší úplně.

Z minulosti jsem věděl, že se dá zavolat na autobusový dispečink, a že jsou ochotní autobus v Lanškrouně pozdržet. Přesunul jsem se proto na autobusové nádraží (hned před vlakovým), kde na peróně před jedním z busů vykuřovali tři řidiči. “Promiňte, že ruším. Mohli byste mi prosím dát číslo na vašeho dispečera? Potřebuju požádat, aby na mě počkal bus z Lanškrouna do Čenkovic.”, řekl jsem jim. Chvíli jsem měl dojem, že vůbec nechápou, na co se jich ptám a pak mi s těžkým ukrajinským přízvukem řekli: “Dispečeři jsou zrušený, to už nefunguje, máte smůlu.” “Ale já tam ještě asi před rokem volal a řidič na mě pak počkal…”, nedal jsem se. “Neee, to už je pryč...” zakroutili hlavou a kouřili dál. 

Na IDOSU byly u mého spoje napsané dvě pevné linky. Zavolal jsem na ně. Ani jednu nikdo nezvedal, a tak jsem šel ještě jednou do toho kuřáckého kroužku a jednoho z řidičů přemluvil, aby vytáhl svůj telefon a vylovil z něj nějaké číslo. Něco mi nadiktoval a já tam zavolal. Ozval se sympatický mužský hlas ve středním věku a jak mě prý může pomoci. Vysypal jsem na něj svou prosbu, on mě vyslechl, a že mi prý zavolá zpátky. Ozval se asi za 5 minut s tím, že řidič na mě v Lanškrouně 10 minut počká. Heuréka!!

Žijeme v systému, kdy je nám namouváno, že jsme “homo economicus”, tj. individuum, které má místo hlavy kalkulačku a místo srdce šutr, ostatní lidi považuje za konkurenci, chladně kalkuluje, co je pro něho za všech okolností nejvýhodnější. Uvěřili jsme, že vše by mělo být soukromé, zprivatizované, tj. za peníze, neboť cokoli veřejného je jen pozůstatek naší zlé komunistické minulosti. Jenomže to je mýtus. Pravda je jiná. Ekonomickým i politickým systémům navzdory, zůstáváme člověkem a člověk je nejspokojenější, když může být užitečný druhým. 

Zahodil jsem jízdenku na České dráhy, koupil si lístek na bus (32 Kč) a požádal řidiče, ať udělá, co je v jeho silách, aby jel na čas, neboť na mě v La čekají. Byla to výletní jízda po několika vesnicích, kde jsem od dětství nebyl. Cestou nastupovali a vystupovali lidé. Zdálo se mi, že jsou na tom spoji opravdu závislí. Poslední léta občas u těchhle okrajových tratí pláču, neboť jsem v busu často sám. (Známý fenomén, kdy rušení okrajových tratí - protože jsou málo využívané - vede k tomu, že jsou využívané ještě míň, neboť jeden, dva spoje za den nebude nikdo riskovat, raději si koupí auto - až nakonec spoj zruší úplně).

Do Lanškrouna jsme přijeli v 11:16. Na řidiče busu z České Třebové jsem při rozloučení vykřikl jedno velké vděčné díky a utíkal na druhou stranu budovy, kde stál bus do Čenkovic, v něm pět penzistů a s řidičem, a že mě prý vyhlíželi od strany vlaku, neboť měli informaci, že přijedu vlakem. 

Dojalo mě to k slzám. Přišel jsem si jako někde v jižní Evropě nebo kdekoli jinde na planetě, kde život ještě neprošel komodifikací. 
Do Čenkovic jsem přijel v naprosté euforii, z které žiji ještě nyní. 

Žijeme v systému, kdy je nám namouváno, že jsme “homo economicus”, tj. individuum, které má místo hlavy kalkulačku a místo srdce šutr, považující ostatní za konkurenci, chladně kalkuluje, co je pro něho za všech okolností nejvýhodnější. Uvěřili jsme, že vše by mělo být soukromé, zprivatizované, tj. za peníze, neboť cokoli veřejného je jen pozůstatek naší zlé komunistické minulosti. Jsme utrvzování v tom, že život a přírodu je třeba tzv. zkomodifikovat. V tržním prostředí se máme chovat tržně, tj. maximalizovat pro sebe zisk. 

Minulý pátek jsem potkal několik lidí, kteří se nechovali ani trochu tržně, ale naopak lidsky. Dělali, co nemuseli, možná i proti předpisům systému. Udělali to proto, že jsme homo sapiens (ne economicus), což znamená, že jsme společenský druh, který je nejspokojenější, když může být druhým užitečný.

Minulý pátek jsem potkal několik lidí, kteří se nechovali ani trochu tržně, ale naopak lidsky. Na perónu ve Třebové mi zjistili spoje, řidiči busu mě spojili s dispečerem, dispečer volal řidiči, řidič se rozhodl počkat a penzisti v busu neprotestovat. Všichni navíc s úsměvem. Dělali, co nemuseli, možná i proti předpisům systému. Udělali to proto, že jsme homo sapiens (ne economicus), což znamená, že jsme společenský druh, který je nejspokojenější, když může být druhým užitečný. Uvědomme si to a vezměme si naše unesené životy zpátky. 

Přesně o tomto tématu jsem mluvil minulý týden v první ze tří přednášek pro českou pirátskou stranu, kterou jsem právě nahrál na Youtube. Druhá přednáška bude v pondělí 28.5. zde.

P.S.: Ůvodní fotka - moje zavazadla na autobusovém nádraží v České třebové.   

____________

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy 
Moje nová kniha: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.