22 důvodů proč nevlastníme auto (4. díl seriálu o car-free životě)


Dnes čtvrtý díl seriálu o životě jedné rodiny bez auta... díl, kterým to nejspíš mělo celé začít. Jedná se o důvody, proč jsme se rozhodli auto nevlastnit. Seznam našich 22 bodů právě vyšel v upravené variantě v Pravém domácím časopisu a najdete ho vložený jako pdfko na konci článku. Zde je třetí, druhý a první díl seriálu.

Koncem roku 2018 jsme prodali auto a od té doby žijeme bez něj. Pro kontext na úvod opakuji, že jsme čtyřčlenná rodina (děti 15,11) a pes žijící v paneláku na okraji Prahy (Praha-Komořany). Když neřádí covid, děti chodí do školy za lesem (Vali od září na gympl v DaVinci za druhým lesem), pracujeme z domova, jídlo získáváme přes KPZ-ku, Obživu a z dalších vlastních zdrojů (viz ). V Komořanech jsme doma. Naši sousedé jsou blízcí lidé. Přepravujeme se pěšky, na kole/koloběžce, ve městech MHD, občas Boltem, mezi městy vlaky, autobusy. Když potřebujeme něco přepravit (knihy, zásoby jídla), půjčíme se auto - to je párkrát do roka. Pokud bychom žili někde na samotě nebo , auto bychom nejspíš vlastnili. 

Zbavit se automobilu pro mě bylo v mnohém prozření. Auto je synonymem svobody, společenského postavení a vlastně už i nutnosti. Teprve až, když jsme se ho zbavili, došlo mi, jaká je to marketingem vybudovaná bouda, a že opak je pravdou. Překvapilo mě, kolik svobody mi vlastnictví auta bralo. Věděl jsem, že to naše stojí 99% času v garáži, že ho de fakto nepotřebujeme a jen za něj vyhazujeme peníze oknem. 

Proč jsme se tedy stali “car-free” rodinou: 

1) Auto nepotřebujeme - Jak už jsem psal, a to je to hlavní - naše auto stálo 99% času v garáži. Byla to vlastně taková drahá, dost protivná pojistka na špatné počasí a lenost. 

2) Střední proud mi nesvědčí - Všiml jsem si před lety, že čím víc mě strhne “střední proud”, tím míň jsem to já. Na břehu mi je líp. Rád si plavu po svém, podle svého biorytmu s lidmi, s kterými jsme si blízcí. Tj. pokud je vlastnictví auta (až třech i víc) na jednu rodinu normou, já auto nechci už jen z podstaty. 

3) Baví mě prošlapávat hluboký sníh - A není to jen, že se nechci nechat unášet středním proudem. Jsem povahou průzkumník, kterého baví objevovat nové cesty. V tomto případě chci zjistit, zda je v moderním Česku život bez auta vůbec možný a jaký vliv na kvalitu života to má. Je to tedy jeden z mých studijní projektů, který ještě časem vyhodnotím. 

Jsem povahou průzkumník, kterého baví objevovat nové cesty. V tomto případě chci zjistit, zda je v moderním Česku život bez auta vůbec možný a jaký vliv na kvalitu života to má.

4) Chtěl jsem zažít, jaké to je - Vím, že o něčem číst, přemýšlet a něco si představovat je neporovnatelné s tím, to skutečně zažít. Já chtěl okusit, jaké to je žít ve společnosti postavené na automobilismu a levné ropě. A hlavně chci, aby to zažily i mé děti. 

5) Strach - Až potom, co jsme auto prodali, jsem si všiml, o kolik jsem přišel latentního strachu. Nemusím se už bát, že nám auto někdo ukradne, poškodí, odře, nestrachuji se o parkování, nemusím za auto platit, místo v garáži jsme pronajali a tím získali mikro-přilepšení k rodinému rozpočtu. 

6) Miluji cestování veřejnou dopravou - Za svůj život jsem vlaky a autobusy už objel planetu, například 15 tisíc kilometrů ze San Diega (Kalifornie) do Porveniru (Ohňová země), 20 tisíc km vlakem z Moskvy do Vladivostoku a zpět nebo jánevímkolik napříč západní Afrikou od Senegalu až po Benin. Když nevlastníme auto, veřejnou dopravou cestujeme (mnohem) víc.

7) Setkávání s autentickými lidmi a skutečným životem - Auto je od-dělovač. Odděluje nás jednoho od druhého. Čím více oddělení jsme, tím více jsme v životě sami a čím osamělejší, tím více jsme odkázaní na koloběh “vydělávání - nakupování”, tím méně si můžeme se svým okolím pomoci formou svépomoci a výpomoci. Veřejnou dopravou jezdí obyčejní lidé, často autentičtí, z oblastí života, o kterých mnohdy nic nevím,… místní, se svými příběhy. Každý je zajímavý, každý mi dokáže ukázat něco, co nevidím a pounout dál. V autě - obalený plechem - nikoho nepotkám, s nikým se nedám do řeči.

Rovnice "auto = svoboda" je marketingem pečlivě budovaný mýtus.

8) “Silnice na 5ce, ledovka”,… - Občas si vzpomenu na pravidelná hlášení v rádiích či v televizi o přecpaných silnicích… “D1-ka, Legerova ulice, výpadovka X, Y je na na 5ce, 4ce,…” Ani nevíte, jak mě těší, že nemusím být součástí tohoto cirkusu. To samé v zimě… “ledovka, mrznoucí sníh, varování pro řidiče”,… Netýká se mě to. Víte o kolik latentního stresu jsem tím přišel? 

9) Nejsme (spolu)podepsaní pod 0,5 milionem úmrtí ročně - Na emise z automobilové dopravy zemře jenom v EU ročně přes 500 tisíc lidí. Pro kontrast: Při automobilových nehodách zemře v EU ročně okolo 60 tisíc, na následky kouření potom ročně 700 tisíc Evropanů.. (viz zde). Moje svědomí mi děkuje, že se tohohle neúčastním. 

10) Nejsme podepsaní pod dalším ničením zdraví a planety - Otěrem pneumatik o vozovku se uvolňuji mikroplasty - ty se vzdušnými proudy dostávají až k pólům, kde mění bílou barvu ledovců na šedo-černou. Led tím pohlcuje větší množství sluneční energie a exponenciálně urychluje tání se všemi známými důsledky pro planetu. Ze spojky a brzd se uvolňují rakovinotvorné látky, které pak všichni dýcháme. Ze spalovacích motorů se uvolňují další toxické látky a tuny CO2, které zesilují skleníkový efekt a přispívají k neobyvatelnosti planety. 

V EU umírá na emise – především ve městech – a to právě z dieslových motorů více než 460 tisíc lidí za rok.

11) Snížení tlaku na krysí závod - Auto je spotřebič. Když se nad tím zamyslíte, dojde vám, že auto spotřebovává - palivo, oleje a další kapaliny, pneumatiky, náhradní díly, náklady spojené s pojištěním, parkováním, mytím a další údržbou, dálniční známky,… Měsíční náklady při průměrném používání mohou být 6 - 15 tisíc, i víc. Měsíčně! A to bez započítání pořizovacích nákladů. To může být bezmála 200 tisíc ročně. Pokud děláte manažera v bance nebo máte exekuční firmu, jsou to pro vás drobné. Pokud jste ale zdravotní sestřička, učitel na státní základce, policista, řidič, zemědělec, prodavač, řadový zaměstnanec, možná je vlastnictví auta tím, co neviditělně (a přitom znatelně) přispívá ke koloběhu hákování, z kterého se nemůžete vymanit tak, že se vám život smrskl na víkendy, státní svátky a dovolenou. Pro peníze, které nepošleme automobilovému a fosilnímu průmyslu, pojišťovnám a státu, dokážeme najít mnohem lepší užitek. 

12) Durdenovu hru nehraju - Tyler Durden v Klubu rváčů popsal život v dnešní konzumní společnosti těmito nesmrtelnými slovy: “Chodíme do zaměstnání, které nesnášíme, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme proto, abychom si získali obdiv od lidí, které nesnášíme.” Tak tuhle hru já jsem opustil. Ti, kteří ji ještě hrají, kupují pravidelně ta správná auta proto, aby v očích svého okolí byli někdo. Já jsem celkem spokojený s tím, kdo jsem, a tak nepotřebuju být Někdo. Protože jsem se ujistil v tom, že automobil nepotřebuji, zvýšila se moje imunita vůči manipulaci reklamního průmyslu.

13) Máme mnohem víc pohybu - Jako obyvatel pohodlného městského bytu mám chronický nedostatek fyzické aktivity na čerstvém vzduchu. Chůze, koloběžka, kolo, vyzvedávání jídla z KPZky s batohem a obecně cestování veřejnou dopravou jsou obrovským resevoárem smysluplné fyzické aktivity. 

14) Podpora veřejné dopravy - Kdo veřejnou dopravou dlouhodobě jezdíte, víte že je v ohrožení (viz 2. díl seriálu). Lobbistický tlak automobilového průmyslu s návaznou mediální masírkou (= moderní život bez auta není možný), proměna náhledu na veřejnou dopravu ne jako na službu občanům, ale jako na byznys, který musí vydělávat plus dlohodobý státní tlak na rozmach individuální, privátní automobilové infrastruktury (a omezování té veřejné) naši infrastrukturu dlouhodobě likviduje. Často se mi stává, že v Česku jedu autobusem sám. Věřím, že účast každého člověka se počítá - je to jako hlas při volbách pro to, co z veřejné dopravy zbylo. A já tak volím. Nepřispívám k budování další a další autoinfrastruktury, která tak drasticky mění naší krajinu. 

15) Rešerše rozsahu tragédie veřejné dopravy - Kdybych to nezažil, nikdy bych nepochopil, v jakém ohrožení naše veřejná doprava je. Zažít to znamená mnohem lépe chápat kontext dnešního světa. Pomáhá to mému kritickému myšlení. 

16) Setkávání se solidaritou - Miluju zažívat v lidech naší světlou stránku. Při cestování veřejnou dopravu je to nezřídka vedlejší produkt. Milí průvodčí, pokladní, dispečeři, kteří vám v případě zpoždění podrží návazný spoj, spolucestující,…  O jednom z příkladů jsem psal ve 3. dílu.

17) Neotravuju své děti - Vzduch v průměrném městkém autě je 9-12 toxičtejší než venku. Nejhorší vzduch dýchají ti na zadním sedadle - pokud transportujete děti, potom své děti otravujete. Já své děti už jednou otrávil (lepenými podlahami a nábytkem) a už v tom pokračovat nehodlám. Má svědomí mi děkuje (O tom více zde). 

"Vzduch v průměrném autě je 9-12x toxičtější než venku." David King, hlavní vědecký poradce britské vlády

18) Protijed proti "tekuté době" - Vyrostl jsem v době, kdy se fungovalo na obyčejné lidské slovo. Dnes se něco domluví, ale dost často se to chvíli před závazkem změní. “Vím, že jsme byli domluvení, ale sorry, nechce se mi” nebo “Sorry, zpoždění”. Cestování veřejnou dopravou s pevnými řády mi pomáhá dostát svému slovu. Pokud jede bus v osm a je to jediná možnost ten den, prostě se jede v osm i kdyby čert na koze jezdil. 

19) Fenomém nejhezčího výhledu po nejnáročnějším výstupu - Všimli jste si, že čím náročnější je proces, tím hlubší a trvalejší je radost? Toto věděli už antičtí Stoici a radili si do života cíleně dostávat obtížné situace. Věděli, že “vrchol vynikne nejlépe při výstupu z údolí”. Pokud žijete běžný pohodlný život (kdy můžete kdykoli hupnout do auta a kamkoli se dopravit, nikdy ten kontrast nezažijete). Já každou cestu busem, vlakem, lodí, považuju za malý zázrak. O co víc jedu do nějaké “díry” a musím komplikovaně přesedat, o to silnější je nakonec celý zážitek. Fascinuje mě, že to zase klaplo, že mě cizí člověk někam dopravil, a že jsem cestou zažil, co jsem zažil. Slovy těžko popsat - je třeba to zažít. 

20) (Ne)podpora ropných společností - Jestli je dnes někdo podepsaný pod stále více zrychlující degradací našeho společného domova a planety, jsou to nadnárodní ropné koprporace jako Exxon, Shell, Chevron a další. V top 20 firem, které nejvíc ničí planetu, najdete výhradně fosilní průmysl. Když si téma rešeršujete (a jste v kontaktu se svým svědomím) zjistíte že s tím nechcete mít nic společného: Kromě  ničení klimatu se dnes většina válek vede o ropu, z množství rakoviny a vražd, které jsou za Shellem v Nigérii, Chevronem v Ekvádoru,… se vám zvedne žaludek; Když zjistíte, že díky Exxonu jsme ztratili už 33 let v boji proti klimatickým změnám, chcete se rozbrečet. Nevlastnit auto je i v tomto ohledu (malé) gesto. 

Limit pro koncentraci pevných částic je dnes stanovený ve výši 30 tisíc částic na kubický centimetr. V Praze ale není problém naměřit neuvěřitelných 900 tisíc částic.

21) 18 x víc odpadu než domácnosti - Dobře utajovaným faktem moderní společnsti je fakt, že výroba aut za sebou zanechává hory odpadu. Přesné statistiky logicky neexistují nebo o nich minimálně nevím, ale obecně platí, že půmysl produkuje 18 krát víc odpadu než domácnosti, místní firmy, školy a instice dohromady. Zjednodušeně platí, že za každým novým automobilem je 18 nových vyhozených ještě předtím než ten nový někdo začal používat. 

22) Nevlastnit auto mi pomáhá k dobrému životu - Čím snadnější je pro mě odjet z domova, tím pravděpodobněji této možnosti (ve světě, kde jsou ideálem nekonečné radovánky), využívám. Místo, abych žil, kde bydlím, odjíždím za životem jinam. Místo toho, abych si našel nebo vytvořil práci v místě bydliště, odjíždím do zaměstnání. Místo, abych si vytvořil přátele ze sousedů, odjíždím za přáteli na druhém konci republiky či světa a tak dál. Když tu možnost nemám, žiju doma.   

Obecně platí, že vše, co vlastníme, vlastní nás. Do velké míry tak platí, že čí méně věcí, tím více svobody a hlavně radosti. Čím více svobody, tím více vlastní cesty, tím pravděpodobnější je, že BUDETE bez potřeby BÝT NĚKÝM. Vlastnit dnes auto a primárně se autem přepravovat je normální. Jenomže se jedná o tzv. normózu, tedy patologickou normálnost, která nás odděluje jeden od druhého, ničí naše zdraví, drasticky mění krajinu a planete a udržuje nás v krysím závodě. Automobil je skvělý vynález, ale ztratili jsme míru. Je třeba, abychom ji znovu našli a vedle automobilu znovu-objevili všechny ostatní způsoby přepravy a auto používali jen tam, kde je to nutné či prospěšné. 

Povědomí o ničivé síle automobilismu se pomalu ale jistě dostává do obecného povědomí. Ukázkou tohoto trendu budiž kampaně, které na příčiny a důseldky individuálního vlastnictví automobilů upozorňují. Zde několik příkladů: 

A jako tečka, zajímavá dobová rada a dva fóry k tématu: 

____________

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy 
Moje nová kniha: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.