Hlavní úlohou nás běžných lidí je pochopit rozdíl mezi skutečností a mezi příběhy, které jsou nám vyprávěny.

Tohle mi poslal můj malijský kamarád Papa. Nemůžu se nepodělit: „Au Mali on dit cela d´une manière très jolie en bambara sous forme d´une petite histoire, j´essaie si je peux le dire correctement: Si tu vas au milieu d´une colonie d'hyènes et tu vois qu´elles courent toutes a 3 pattes, tu as intérêt a faire comme elles, si non elles te mangeront.“ V Mali se údajně vypráví, že pokud potkáte stádo hyen, ve kterém každá běží na třech nohách, je ve vašem zájmu udělat stejnou věc. Když se nebudete chovat jako oni, sežerou vás.

číst více

Bývaly doby, kdy někdo napsal knihu a bylo. Pak přišel Gutenberg a z knihy rázem udělal víc stejných knih. Svět se popadal za hlavu a mluvil o krádeži. Přece není možné takovým podlým způsobem krást knihy!

číst více

Ať zajedete kamkoli, všude si stěžují na své politiky. Snad s výjimkou monarchií typu Maroko, Jordánsko, Brunei nebo autokracií jako Severní Korea. Je to něco, co máme nejspíše v genech.

číst více

Je zajímavé, kolik lidí v pozicích tak vysokých, že na ně ani nedohlédneme, má ambici vést tisíce lidí, a přitom toho nejdůležitějšího nevedou ani za mák. Alespoň to je má zkušenost, kterou potvrzují mnohé výzkumy i zkušenosti lidí, kteří se živí tím čím já. Samozřejmě to platilo (a stále do určité míry platí) i o mně. Fakt je, že ten nejtěžší člověk na vedení je on sám/ona sama.

číst více

Už dlouho chci napsat o jedné věci, která mě potěšila na loňské individuální Cestě kolem světa (CKS pořádáme již dlouho pro firmy, ale ta individuální, která se koná pouze jednou ročně, představuje něco speciálního). Možná víte, že ta naše Cesta se skládá ze sedmi dvoudenních setkání a spousty práce mezi tím (individuální a společné experimenty, extra přednášky nebo čtení a „koukání“).

číst více

Už z podstaty toho, co jako PeopleComm děláme, vyplývá, že naše zájezdy nepořádáme v hotelech a školících střediscích, jako je tomu běžné u školících agentur. Dříve jsme to dělali (v dobách, kdy si nás ostatní ještě se školící agenturou pletli), ale já tam měl vždycky podobně stísněný pocit jako u McDonalda. Patnáct lidí, patnáct židlí, patnáct mattonek, patnáct koláčků. Proškolit a rychle pryč. Už se na nás tlačí další…

číst více

Vyrůstal jsem bez telefonu. Lidi se diví, když jim řeknu, že jsem poprvé telefonoval až v osmnácti. Jenomže život bez telefonu měl své kouzlo. Když jsme se chtěli s někým domluvit, tak jsme psali dopisy nebo častěji koresponďáky. Vzpomínáte na ně? Takový ten kus tvrdého papíru s předtištěnou známkou? Navíc jsme s rodinou i s kamarády žili blíž, a tak často nebylo nutné ani nic psát. Člověk prostě přišel nebo přijel ke dveřím. Zazvonil nebo zabušil. A bylo.

číst více

Byli dva bratři – jeden starý mládenec, druhý ženatý. Společně vlastnili farmu, z jejíž úrodné půdy měli každoročně pohádkově bohatou úrodu.

číst více

Starý muž o sobě říká: „Když jsem byl mladý, smýšlel jsem jako revolucionář a veškeré mé modlitby k Bohu zněly: ‚Bože, dej mi sílu změnit svět.‘
Když jsem se blížil střednímu věku a uvědomil si, že polovina života mi uběhla, aniž bych změnil jedinou duši, změnil jsem svou modlitbu na: ‚Bože, dej mi tu milost změnit všechny ty, kteří se mnou přicházejí do styku. Jen mou rodinu a přátele a budu spokojený.‘
Teď, když už je ze mě stařec a mé dny jsou sečteny, má modlitba zní: ‚Pane, dej mi milost, abych mohl změnit sám sebe.‘ Kdybych se takto modlil od samého začátku, nepromarnil bych život.“ (zdroj: Cesta, Anthony de Mello)

číst více

Stalo se to ještě někdy v únoru v Ormond Beach na Floridě. Jeli jsme s Valérkou na koloběžce od našeho domu k moři a pomalu přibrzďovali na semaforu, když v tom se odněkud vyloupl obrovský černoch. Něco zahuhlal a mně chvíli trvalo než jsem pochopil, že mluví k nám. S omluvným výrazem ve tváři jsem ho požádal, ať to zopakuje. Nerozuměl jsem. A on zahuhlal znovu. Dali jsme si snad tři, čtyři trapný kolečka než jsem to chytil: „God, I miss that, man!“

číst více