Hlavní úlohou nás běžných lidí je pochopit rozdíl mezi skutečností a mezi příběhy, které jsou nám vyprávěny.

Jestli jsem ve svém hledání firem, ve kterých (si) lidé můžou dělat, co chtějí narazil na extrém, potom je to brazilské Semco a americký Zappos. Shodou okolností jsou to zároveň firmy ekonomicky mimořádně úspěšné.

číst více

Většinu času mám pocit, že jsem v životě šťastný. Vcelku se mi totiž daří určit mít, co chci, i chtít, co mám. I když mě v jednom místě mě už dlouho tlačí bota. A to v místě bohužel dost podstatném. Ve svých skoro čtyřiceti letech se mi stále nepodařilo najít domov a zakořenit. Když se mě lidé ptají odkud jsem, nevím co říct. Kromě spousty virtuálních komunit, jakoby nikam nepatřím. (Poznámka 1/11: Na konci roku 2010 jsme se rozhodli pro projekt Zahrada v Lysé nad Labem a já začal přispívat do blogu s názvem Život je fajn).

číst více

Před časem jsem v časopise Respekt narazil na prima článek na téma svobody, zodpovědnosti a vedení. A protože to jsou témata pro svobodné fungování v práci naprosto základní, uveřejňuji ho (se svolením redakce) i zde. A těším se na debatu. P. S.: Fotku jsem udělal před vchodem do gymnázia na Vítězné pláni na Pankráci. Přijde mi, že pěkně dokresluje text článku.

číst více

Když jsem potkal Terezu, zaradoval jsem se. Pálí ji život v práci, stejně jako mě. Já mluvím o svobodě, ona o vědomí. Zdá se mi, že se jedná o dva názvy pro jedu věc. Nedávno přeložila skvělou knížku a navíc do ČR přivezla jejího autora – předního světového gurua tzv. vědomého byznysu. Poprosil jsem jí o pár řádek.

číst více

Připravoval jsem si minulý týden přednášku o motivaci. V rámci příprav jsem se prohrabával náborovými inzeráty českých a slovenských firem. Přestože se snažím udržet si přehled o tom, co nabízejí, znovu mě ty jejich 13. platy, týden dovolené navíc, služební auta, stravenky a všehochuť tzv. „benefitů“ dostala.

číst více

Je to pár let, co jsem zjistil, že psaní na téma „proč se to snažíme daleko dotáhnout a jak místo toho dělat, co nás baví“ mě neuvěřitelně pohlcuje a nabíjí. Po letech blogování jsme se rozhodl blogovat ještě víc (kromě peoplecommu píšu ještě do Kde domov můj? a v dohledný době se pouštím ještě do dvou dalších blogo–projektů). Navíc se konečně zodpovědně věnuji tvorbě své první knihy. O tom sice mluvím už tak dlouho, že se mě na to kamarádi dokonce přestali ptát. Nejspíš jim už bylo trapně, když se furt ptali a já stále nic. :-)

číst více

Ptal jsem se pár lidí, zda by jim v talíři jejich oblíbené polévky vadila kapka cizí moči. Devět z deseti lidí by si na takový talíř nechalo zajít chuť. Při stolování je to logické, ale podívejme se na to jako na metaforu. Představte si že ta polévka symbolizuje důvěru mezi lidmi a moč to, co důvěru ničí. Důvěra je přitom základní mezilidské pojítko. Pakliže důvěřu máme, můžeme se uklidnit, přestat se bát, začít spolupracovat a užívat si život. Skutečně svobodná firma (stejně jako jakákoli jiná organizace) funguje právě a jenom na důvěře.

číst více

Žijeme v kultuře, ve které „vlastnit“ je důležitější než „být“. Dokonce jsme již dosáhli stavu, kdy vlastnictví považujeme za bytí. Kdo má víc, „je“. Je jednoduše lepší než ten/ta, kdo má míň. Naštěstí na této planetě existují i jiné pravdy. Následující text mi nedávno dorazil mailem. A protože se tématu ega, bytí a přítomnosti právě věnujeme na letošní Cestě kolem světa, přepsal jsem ho do blogu.

číst více

Myslím, že velmi často mluvíme sakra složitě. A že se díky tomu zatraceně míjíme. A myslím si, že to (mimo jiné) souvisí s tzv. „děláním dojmu“. Já ho nikdy dělat neuměl. Většinou jsem se u „toho“ červenal, občas se i zakoktal a bylo mi celkově tak nějak divně. Přitom právě „dělání dojmu“ je v naší společnosti důležitější než být sám sebou (alespoň to je můj pocit). Velkou součástí této „hry na někoho jiného“ jsou logicky slova. Čím větší a cizejší, tím větší pocit důležitosti (v některých kruzích) člověku zdánlivě dodávají. A protože je to hra, kterou hrajeme odnepaměti, většinou se jí ani nedivíme.

číst více

„Hledat práci“ považuji za jeden z největších životních omylů. Přitom hledání práce se zdá být to hlavní, co lidé okolo mě dělají (ve chvíli, kdy práci nemají). Kolik jenom práce nabízejí firmy!? Je to něco tak častého, že to považujeme za naprosto normální. A protože práci momentálně hledá i několik mě blízkých lidí, cítím pohnutky se k tématu vyjádřit, píchnout do vosího hnízda a třeba si opět i vyslechnout, že můj pohled je jednostranný, černobílý, zkreslený, idealistický, nepraktický nebo příliš kritický. I když já se spíš těším na doplnění té „jednostrannosti“, na vzájemnou inspiraci a obohacující myšlenky.

číst více