Hlavní úlohou nás běžných lidí je pochopit rozdíl mezi skutečností a mezi příběhy, které jsou nám vyprávěny.

Tisíce let jsme pracovali ve stejném místě, kde jsme žili. Byl to dlouhou dobu jeden a hlavně „celý“ život. Pak přišly továrny a s nimi se náš život rozdělil na dvě poloviny – pracovní a soukromý. V práci potřebovali pouze naše ruce – jak říkal Henry Ford: „Proč vždy, když chci pár rukou, dostanu celého člověka?“ Firma neměla zájem o naši hlavu, nebo dokonce srdce. Život se rozdělil a my se naučili nechávat některé orgány v igelitce u píchaček. Do práce šel pan Hyde. Dr. Jekyll čekal na vrátnici.

číst více

Když se jednou třináctiletý Jirka procházel se svou maminkou po pláži, zeptal se jí: „Mami, jak to udělat, abych si udržel kamaráda, kterého jsem konečně našel?“

číst více

Představte si řadu atletů na startu běhu na 10 000 metrů. Tretry v blocích, palec s ukazovákem na startovní čáře. Naprosté soustředění. Touha vyhrát. Start. Skupina se dává do pohybu. Po několika prvních kolech se však na trati začínají objevovat překážky. Ano, přestože to má být „běh“, NE „překážkový běh“, jsou tu překážky. S přibývajícími koly jich je víc a víc. Jako by nějaký šprýmař zkoušel, co běžci vydrží. Někteří to samozřejmě vzdávají. Zpravidla ti nejlepší. Ostatní se stále snaží překážky přeskakovat, přelézat, obcházet nebo i podlézat. Většina závod nedokončí. Buď v něm nenaleznou smysl a opustí jej, nebo se překážkami nechají udolat.

číst více

Byli jste už někdy nezaměstnaní, a navíc tzv. „v evidenci úřadu práce“? Já to zkusil jako přestupní stanici mezi GE a PeopleCommem. Z dnešního pohledu to pro mě mělo nesmírný studijní přínos. To hlavní, co si z toho období vybavuji, byla povinnost docházet na úřad v Bělohradské ulici na Praze 2, kde jsem se pravidelně hlásil paní úřednici.

číst více

Miluji scénu z Inženýrské odysei, kdy delegaci „podřízených“ zaměstnanců čeká schůzka u pana generálního ředitele. K němu je mimo jiné nutné překonat dvoje kožené dveře a předpokoj, v kterém sedí sekretářka. Ta panu „nejvyššímu“ vaří kafe, dělá kopie, šanonuje, plánuje čas, domlouvá schůzky a také zařizuje různé soukromé věci, třeba mu i chodí na nákup.

číst více

Už ani nevím, kde jsem na Zvířecí školu narazil. Je to skvělé podobenství, které nám ukazuje, jaký nesmysl jsou všechny standardizované testy, všechny ty "cermaty", obecně testování a všechno škatulkování, kdy se celý člověk osekává do nějakého standardizovaného tvaru (školství, zaměstnanecký systém,...). Obrázek ArtBara (z knihy Peníze, nebo život!?). 

číst více

Jako vyléčený mikro–čekatel a léčící se makro–čekatel oceňuji každou myšlenku, každou metaforu na téma přítomnost. Stejně tak se těším na každé setkání, které se tímto tématem zabývá. Tenhle příběh ke mně dorazil mailem. Pěkná práce, tak ho hned dávám k dobru:

číst více

Dovedete si vybavit zvuk nějakého nenaladěného nástroje? Možná si stejně tak dokážete vzpomenout na zvuky, které vyluzujete vy, když nejste zrovna naladěni. Když se špatně vyspíte, jste hladoví, tíží vás starosti, prostě když nemáte dobrou náladu. Stejně jako hudební nástroje se čas od času rozladí, tak i lidé mají občas špatnou náladu (i proto mluvíme o rozladěnosti). Je to naprosto normální součást lidské přirozenosti.

číst více

V jednom testu se vědci snažili zjistit, jak objektivně klasifikují studenti své vlastní výkony a schopnosti. Zjistili zajímavou věc. Ti, kteří jsou v nejslabší čtvrtině skupiny, se hodnotí až o třicet procent lépe než zbytek třídy. Je to ukázka dilematu, kterému vědci říkají – „dvojité prokletí“.
číst více