Vlastní cesta

Ingu a Miša Poppeovi považuji za jeden z neinspirativnějších párů v mém okolí. Fascinuje mě, že kdykoli jim v životě něco chybí, jdou a vytvoří si to. Nevyjmenovávají důvody proč něco nejde, jen prostě hledají způsoby, jak by to mohlo jít. Dokáží být bez toho, aby potřebovali mít (hromadu věcí, které většina lidí považuje za nezbytné). Fungují (jako rodina) do velké míry bez odpadu.
Včera ráno jsme s Mišem zasedli u nich v krámku (BezobaluZlin.cz) a já se ho ptal na to, jak se pro tento život vlastně rozhodli, jak ho ve Zlíně budují, jak dnes bydlí, proč a jak založili ve Zlíně bezobalový krám a začali se tak v životě věnovat oba něčemu o 180 stupňů jinému. Zajímalo mě také, jak to všechno kombinují s výchovou svých dvou kluků.

Pro mě velmi inspirativní. Zaposlouchejte se.

číst více

Sedli jsme minulý týden s kamarádem Mišem Poppem z Bezobalu Zlín, abychom se pobavili o tom proč a jak si přeorganizovat život tak, aby po nás nezbylo tolik odpadků. Pro pár zajímavých souvislostí mrkněte na text "Planeta plastem oděná".

číst více

Třináct tisíc dní. Tolik zbývá průměrnému českému třicátníkovi do smrti. “Třináct tisíc dní” je zároveň i moje memento mori. Moje metafora, která mi má připomínat, abych žil dokud žiju.
Vím, průměr je umělá veličina. Někoho čeká dvacet tisíc, jiného o poznání míň. To je vlastně na smrti to nejtajemnější. Nevíme, kdy a za kým přijde. Čteme a slyšíme o ní, vidíme ji ve filmu a máme pocit, že ji známe. Jenomže jsme vedle, jak ta jedle. Žádná lidská společnost ji nedokázala vytěsnit ze života tak dokonale jako ta naše. A tak, když nakonec přijde - a ona přijde! - zasáhne nás o to víc.
Mě o víkendu zasáhla. Umřel mi kamarád a kolega Lukáš. “Třináct tisíc dní” (a jiná tajemství života) byly naším velkým společným tématem. Zaboha by mě

číst více

Žijeme v krabici, v kruhu nebo někde jinde? Při sledování rozhovorů s Ricardo Semlerem ze Semca (Podivín, Sedmidenní víkend) jsem narazil na geniální metaforu života v krabici.

číst více

Ahoj kamarádi! Ať už se máte, jak se máte, do 2015 přeji nám všem nadhled, moudrost a radost! Kromě pár přednášek, workshopů a konzultací jsem si letos dal oraz od svobody v práci, abych se do ní zase letos pořádně opřel. Přesto (anebo možná právě proto) jsem si s životem zkusil zase trochu zaexperimentovat. Zde je pár pokusů.

číst více

Jako děti jsme uměli dělat, co jsme chtěli. Pak ale většině z nás řekli, že musíme poslouchat a když budeme něco chtít, je třeba se pěkně dovolit. Jak šel čas, zapomněli jsme, že jsme se kdysi uměli rozhodovat sami. Naučili jsme se muset a poslouchat. Nejprve jako dítě, později jako zaměstnanec, občan nebo třeba pacient vzhlížet k autoritě a nechat se jí vést nebo ještě častěji s-vést.

číst více

Přijde mi, že rčení "Řekni mi, co čteš a já ti řeknu, kdo jsi." do velké míry platí. Knihy, které čtu, ovlivňují moje vnímání světa zcela zásadně. A řekl bych, že vnímání následně předurčuje, co a jak chápu. Moje chápání potom vede k tomu, co a jak dělám a mám obavu, že jsem do velké míry právě tím, co dělám. A tak mě napadlo po bytě sesbírat všechny moje rozečtené, nedávno dočtené a načaté knihy, abych si ujasnil, kdo jsem.

číst více

Minulý týden jsem se po tříměsíční přestávce pustil do psaní 13000 dní. Z kapitoly o zvyklostech na japonské Okinawě mi vypadl "Ikigai". Mít ho vyjasněný považuji za naprostý základ pro dobrý život, a proto sem dávám krátkou úvahu na toto téma.

číst více

Už jsem o ní psal. Většina našinců chápe zkratku "KPZ" jako “krabičku poslední záchrany”. Já ale stále častěji potkávám lidi, pro které je to na prvním místě “komunitou podporované zemědělství”. Pro mě to byl jeden z velkých objevů loňského roku. Letos jsme (po pěti letech) ukončili nomádský způsob života a já si tak můžu tento pro mě fascinující fenomén otestovat na vlastní kůži. Nechápu proč mi to trvalo tak dlouho? I proto vám o tom chci říct, neboť je možné, že nebudu jediný, kdo neměl tušení o tom, že KPZ nemusí být jen nějaká krabička. P.S.: Pokud jste z Modřan a Komořan a chcete se přidat, napište mi na tomas@peoplecomm.cz.

číst více

30.11.2013 jsem vypnul net a mobil. Cca 1.2. jsem začal používat google (nešlo mi psát knihu bez možnosti dohledávat zdroje). Cca 1.3. jsem si zapnul basecamp (nedokázal jsem jinak spolupracovat s kolegy na běžících projektech). Cca 1.4. jsem začal používat e-mail. (zjistil jsem, že když nepíšu, e-maily nechodí a nepřišlo mi už tedy přínosné chodit každý týden za kolegyní, která mi s poštou pomáhala). Zhruba ve stejném čase jsem začal s blogem (už jsem potřeboval sdílet postřehy) a na youtube jsem nahrál svá první videa. Od tohoto týdne začínám používat i sociální sítě a mobil. Pár věcí je jinak než před 30.11.

číst více