Včera jsem smáznul přednášku „Mrtvej brouk“. S dovolením to sem vrátím až/jestli se nám ho podaří rozchodit. Říkal jsem si, že by to na kraj roku chtělo něco nadhledovýho.
Toulavý boty. Ty já měl vždycky. Nejspíš po rodičích. Už jako mrně mě tahali střídavě na Balaton nebo na Rujánu. Nebylo mi ani pět a šoupli mě do škodovky (100–ka) a odvezli až na Krym.
Zkraje prázdnin jsem na Cestě kolem světa ukazoval fotku s nápisem „Dream more, Work less“ a ptal jsem se, kdo by se pod ten nápis podepsal. Potom, co se zvedl les rukou, jsem se nadechl a polo-pyšně :-( prohlásil: „Já ne!“. Uplynul nějaký čas a mně došlo, že jsem se zmýlil. Myslím si totiž, že na radě „Pracujte míň a sněte víc“ je kus moudra.
Existuje vůbec nějaká častější výmluva proč něco nedělat než, že „nemám čas“? Možná ano, ale tahle je minimálně neuvěřitelně funkční. „Nemít čas“ je společensky široce tolerovaný fakt. I proto působí jako takové malé kouzlo. V mnoha případech stačí totiž prohlásit, že nemáte čas, ostatní jen soucitně kývnou hlavou a je vyřešeno. Už vás nepřemlouvají ani jinak netlačí. To, že „nemáme čas“ bere většina z nás jako fakt doby. Prostě to tak je. Nepozastavujeme se nad tím.
S lidmi, kteří nám lžou je to těžké. Nikdy nevíte, jak moc se můžete spolehnout na to, co říkají, jaká informace platí a jaká je smyšlená. A abychom se mohli rozhodnout, potřebujeme právě informace. Pokud se rozhodneme blbě, zaplatíme za to. A když se nerozhodneme, zpravidla za nás rozhodne někdo jiný. Zdá se, že tak už to v životě chodí. Obzvláště nebezpečné je lhaní sobě samému. Nebezpečné právě v tom, že každá lež zkresluje informace a rozhodování je pak mimořádně obtížné. Psychologická terminologie označuje toto sebeklamání nejčastěji jako ego–obranné mechanismy. Michaela Peterková z www.psychotesty.psyx.cz na toto téma napsala moc pěkný článek, který zde s jejím svolením zveřejňuji.
Je to jen pár týdnů, co jsem zase potkal dva skvělý lidi. Pavana – Inda, který se věnuje ayurvédské astrologii – a Františka, který vede zajímavou, svobodě v práci nakloněnou účetní firmu a kromě toho učí na vysoké škole, provozuje nadaci a do toho se věnuje desítkám dalších aktivit. Ti dva se neznají, ale řekli mi dva konce jedné věci, které se mi v hlavě spojily v jedno velký „AHA“. Na první pohled nic světoborného, ale na druhý – život měnící úhel pohledu.
Většinu času mám pocit, že jsem v životě šťastný. Vcelku se mi totiž daří určit mít, co chci, i chtít, co mám. I když mě v jednom místě mě už dlouho tlačí bota. A to v místě bohužel dost podstatném. Ve svých skoro čtyřiceti letech se mi stále nepodařilo najít domov a zakořenit. Když se mě lidé ptají odkud jsem, nevím co říct. Kromě spousty virtuálních komunit, jakoby nikam nepatřím. (Poznámka 1/11: Na konci roku 2010 jsme se rozhodli pro projekt Zahrada v Lysé nad Labem a já začal přispívat do blogu s názvem Život je fajn).
Naší dceři Valérii byly nedávno čtyři roky. Ještě předtím, než se nám narodila, přemýšlel jsem, co bych jí chtěl předat ze své dosavadní životní cesty. A protože mám pocit, že na to dozrála doba, rozhodl jsem se to formou otevřeného dopisu sepsat. Proč? Zaprvé není co tajit. A hlavně bych to bez toho asi nikdy nedal dohromady. A třeba to bude k užitku i jiným.
Zkuste si otevřít nějaký textový editor a zvolte bílé písmo. Začněte psát. Zbytečný pokus. Víme přece, že bílou na bílé neuvidíme. Stejně tak černou na černé a vůbec jakoukoli barvu na stejném podkladě.
George W. Bush se proslavil mnoha výroky. Jeden z nejcitovanějších zazněl krátce po 11. září 2001. Tehdy se Američané ptali, jak mohou pomoci zasažené, strádající Americe. Co nejlepšího mohou udělat pro svou zemi. Pan Bush tehdy k překvapení mnohých řekl: „Nakupovat!" Mohl říct tisíc věcí, ale řekl právě nakupovat.
