Otevřený dopis Valérii

17. 12. 2009, TOMÁŠ HAJZLER

Foto: mairuru siesta |

Naší dceři Valérii byly nedávno čtyři roky. Ještě předtím, než se nám narodila, přemýšlel jsem, co bych jí chtěl předat ze své dosavadní životní cesty. A protože mám pocit, že na to dozrála doba, rozhodl jsem se to formou otevřeného dopisu sepsat. Proč? Zaprvé není co tajit. A hlavně bych to bez toho asi nikdy nedal dohromady. A třeba to bude k užitku i jiným.

Tak tady ten dopis je:

Ahoj Vali,

dlouho jsem neměl něco tak dlouho rozepsaného jako toto psaní. Začal jsem s ním, když ti byly dva, a vloni jsem to už skoro měl. Pak jsem u pár bodů zatápal tak silně, že jsem to uložil k ledu a říkal si, že počkám až na čtyři svíčky na dortu. Když si po sobě některé ty body zpětně čtu, usmívám se jejich naivitě. A také tomu, že nejsou moje, že jsem je jenom někde vyčetl. Kdo ví, jestli se příští rok nebudu usmívat úplně stejně a nebudu ti nucen napsat tento dopis znovu. A až ti bude deset, budu se třeba popadat za břicho z toho, jak jsem se tenkrát (dnes) díval na svět. Nejspíš ano. Ale tak to asi má být. Než se člověk propracuje k jednoduchosti, podstatě, moudrosti a hlavně vlastnímu porozumění životu, chvíli to trvá…

Kdyby sis tyto řádky přečetla dnes, většině bys nejspíš nerozuměla, i když spolu o mnoha věcech už teď mluvíme. Ale přijde doba, kdy tomu budeš nejen rozumět, ale kdy ti tyto řádky třeba leccos objasní.

Musím říct, že to bylo pro mě zatím fascinujících 1 500 dní, z nichž jsme valnou většinu strávili spolu. Ani si toho někdy neumím dostatečně vážit. Ale až mi bere dech pozorovat, jak se vyvíjíš a jakým tempem se učíš. Ať už je to lezení, chůze, mluvení, zdolávání všemožných prolézaček na hřištích, malování, zpěv či tanec. Jako od přírody plachému člověku mi nejde na rozum, s jakou lehkostí se seznamuješ, jak dovedeš pečovat o své kamarády nebo co všechno si dovedeš s druhými lidmi dohodnout.

Jednoduše, strašně moc jsem se od tebe naučil a stále se učím - spontánnosti, bezprostřednosti, přítomnosti … a dokonce už umím zase zpívat a tančit (alespoň jsem přestal řešit, co si o tom myslí ostatní). A to je tedy něco!

Co se týče mého dosavadního života, jde o jeden velký pokus a omyl. Možná je to ale ten nejpřirozenější způsob učení. Možná některé mé cesty k poznání mohly být kratší a méně krkolomné. Možná to nemusely být tak často dva kroky vpřed a jeden vzad. Z dnešního pohledu beru některé své pokusy jako zbytečné, ale protože se staly, dívám se na ně jako na fakt. Co se týče tebe, přišlo by mi zbytečné, aby si opakovala stejné pokusy a dobrala se stejných omylů. Proto se ti snažíme s Petíkem „ze všech sil“ předat podle nás správné návyky a také vztahy, neboť si myslím, že je to to nejdůležitější, co může po sobě rodič dítěti zanechat. Asi i proto píšu tenhle dopis. Možná si tím sám pro sebe lépe pojmenuju to hlavní, o co se snažím, a lépe to tak všechno uchopím. Takže to poslouží možná nejvíc mně.

Dobrá. Zde je 21 věcí, na něž jsem během svého dosavadního životního bádání narazil a které dnes považuji za nejpodstatnější pro plný a vyrovnaný život. Některé jsem si už vyzkoušel, jiné momentálně zkoumám. Jinak, jak už jsem říkal, můj pohled se může změnit a nejspíš změní.

Zde je můj pohled na život, v roce 2009:

1. Práce a láska. Jednou se údajně ptali Sigmunda Freuda, jaký je jeho recept na štěstí. On odpověděl možná až překvapivě jednoduše: „Práce a láska“. Čím víc to studuji, tím víc mu musím dát za pravdu. Jak práce, tak vztahy s lidmi mohou být zdrojem obrovské životní radosti a euforie. Na druhou stranu, když potkávám lidi nešťastné, mohu si být téměř jistý, že důvodem je právě jeden z této dvojice. A tak se většina mých bodů věnuje buď právě práci, a nebo vztahům s druhými lidmi. Myslím si, že pokud dokážeš najít práci, kterou budeš milovat, a pokud to budeš umět s lidmi, nemůžeš být v životě nešťastná.

2. Dělej si, co chceš. Snad na prvním místě stojí v životě uvědomění, co od něho „chceš“. Co z toho „můžeš“, to je dáno zpravidla druhými lidmi - přece jenom naše práva končí tam, kde začínají práva druhých. Snaž se tedy vyvážit svobodu a zodpovědnost. Pokus se být co možná nejsvobodnější v tom, co, jak, s kým nebo kde děláš, ale vždy mysli na zodpovědnost vůči svým blízkým, ostatním lidem, vůči zemi a všemu živému. Já zodpovědnosti někdy říkám i spolehlivost nebo také důvěryhodnost. Mít možnost věřit, že na druhého člověka je spolehnutí, patří mezi moje nejkrásnější životní pocity. Pokud je toužíš zažít, pokud chceš mít možnost se na druhé spolehnout, začni u sebe. Snaž se o to, aby se na tebe druzí mohli stoprocentně spolehnout.

3. Dělej pouze to, co miluješ. Stejně jako to děláš teď. Ano, vyjdi vstříc lidem okolo, tj. udělej i co tě nebaví, ale jenom proto, aby si vyšla vstříc, aby si pro své blízké udělala, co je v tvých silách. Systém se tě bude snažit zlomit. Druzí se ti budou snažit říct, že „musíš“, že je to „povinné“. Jsou to ale „bulíky“! Nenech si je věset na nos. Poslouchej svoje břicho a srdce (daleko, daleko víc než hlavu). Sleduj, z čeho máš husí kůži - z čeho máš takový ten intenzivní pocit okolo žaludku. A najdi cestu, jak se tomu věnovat. Nenech to pouze ve svých snech.

4. Vycházej vstříc! Každý člověk něco potřebuje. Pokus se poznat a skutečně pochopit potřeby tvých nejbližších a vyjdi jim vstříc. Ten hlavní člověk jsi ovšem ty sama. Co potřebuješ ty? Tomu se prosím věnuj s obzvláštním úsilím. Jinak víš, že vstřícnost je to první, o co jsme tě s Petíkem žádali a na čem do stále trváme. Věřím, že když vyjdeš druhému člověku vstříc, je velká šance, že on ti to oplatí. Že když pro něj uděláš i to, co se ti zrovna nechce, on/ona udělá stejnou věc. Naše rodiny tenhle princip nikdy příliš nepraktikovaly, a když, tak zištně a nerady. Myslím, že je na čase to změnit. My s Petíkem jsme už začali. Ty v tom prosím pokračuj.

5. Poznej sama sebe. Snažíme se tě vychovat, jak jen nejlíp umíme, a „omezit tvou přirozenost a svobodu“ jen tam, kde si myslíme, že je to nutné. A vždy se snažíme vysvětlovat, proč se nám nelíbí to či ono. Přesto způsobíme i my určitou škodu. Asi to ani jinak není možné. Nebo alespoň já to jinak neumím. Snaž se ji rozkrýt a poznat, kdo jsi. Tam uvnitř. Kdo skutečně jsi! Většina lidí totiž žije v iluzi, že jsou tím, co jim o nich řekli druzí lidé. A to dovede ze života udělat peklo.

6. Poloprázdná je vždy i poloplná. Narodila ses do světa, který si vždy všimne první poloprázdna. Pak dlouho, dlouho nic a pak zase poloprázdna. Teprve když je člověk trpělivý, možná zaslechne i nějakou drobnou zmínku o poloplnu. Ostatně i ty dva názvy to vyjadřují. „Poloprázdno“ je slovo, které se běžně užívá, zatímco „poloplno“ je slovo nezvyklé, divné, kterému možná ani někteří nerozumějí. Buď jak buď, mysli na to, že mince má vždy dvě strany, a navíc, že svět rozhodně nemá pouze dvě barvy.

7. Nesuď druhé lidi. Přestože budeš mít někdy pocit, že jsou lidé zlí, miluj je dál. Alespoň já začínám věřit tomu, že lidé zlí nejsou. Dělají jednoduše to nejlepší (ze svého úhlu pohledu) pro své přežití. Tobě se to může jevit jako zlé, jenomže těžko soudit, když jsme si nezažili to co oni. Měj je ráda, nesuď je, i když to bude někdy velmi, velmi těžké. Pamatuj na princip jednoho a tří prstů, tj. to, co vidíš na druhých, je téměř vždy i v tobě.

8. Poznej své rodiče. Poznej nás. Nikdy nevíš, jak dlouho tady budeme. Vyzpovídej své prarodiče. Zjisti, odkud pocházíš. Co je zač tvoje rodina. Alespoň pro mě povídání s mojí babičkou a dědou bylo fascinující exkurzí k pochopení kořenů toho, kdo jsem. Myslím si, že když pochopíš, kdo jsem já a kdo je Petík, pochopíš lépe, kdo jsi ty sama. A pochopením sebe se ti otevřou dveře k dalším lidem a k mnoha tajemstvím života, která lidem, kteří se k sobě nedostanou, zůstávají skryta.

9. Nepleť minulost do současnosti. Moje babička říkala: „Neplač nad rozlitým mlíkem." A měla pravdu. Mléko se rozlilo a nikdo ho do hrnce už nevrátí. Co bylo, bylo. Navíc - vše okolo nás je v pohybu. Jak často já mám pocit, že něco vím, znám, a přitom to nemusí být pravda. To, že jsem někoho znal včera, nemusí znamenat, že ho znám dnes.

10. To jediné, co máš, je tady a teď. To jsi věděla už jako malinká. Když to pochopíš, vystačíš si s málem. Jenomže ses narodila do světa, který se nám snaží vnuknout, že „AŽ“ se něco stane, tak to teprve přijde. Vždyť i od nás to někdy zaslechneš - „až budeš velká…, až budeš umět číst a psát…, až budeš chodit do školy…“, jako by dnešek byl horší než zítřek. A my tomu uvěříme. Zapomeneme na „tady a teď“ a upneme se k plánům. Přitom život, radost a štěstí je to, co se děje, zatímco si jej plánujeme.

11. Nicnedělání má stejnou hodnotu jako dělání. My s Petíkem jsme vyrostli v době, kdy nicnedělání bylo doslova trestné. Říkali nám: „Co sedíš?! Nemáš co na práci?!“ Když jsme jen tak seděli, vždy nás někdo nahnal do nějaké práce. A my se tak naučili, že dělat je lepší než jen tak být. Navíc jsme se naučili všechno, co se nazývá „práce“, považovat za povinnost a začali to nesnášet. Mně až v poslední době dochází, že dělat a být je nutné dostat do lepší rovnováhy, než to má třeba moje generace. „Dělání všechny smutky zahání“, říká se. Na tom asi něco je. Ovšem aktivita je také nepřítelem myšlení. A když člověk nemyslí, dělá věci, které nechce dělat.

12. Uč se. Systém se ti bude snažit namluvit, že získáš diplom či jiný papír a je to. Jenomže ty víš, že je velký rozdíl mezi chytrostí a moudrostí. A moudrost ve škole nejspíš bohužel nezískáš. Tu přinese zpravidla až život. Já se učím nejvíce od tebe a od dětí obecně, ale také od rostlin, zvířat a samozřejmě i od dalších lidí. Ale to nezasažené dospělým lidským světem je tím nejlepším učitelem. Prozkoumej to a uvidíš. Každopádně však zkoušej neustále nové věci a jako špičkový skokan do výšky zvedej laťku po každém úspěšném přeskočení.

13. Buď sama. Kromě času s lidmi si vždy najdi i čas strávený o samotě. Čas na přemýšlení, rozjímání a bytí. Na to, co potřebuješ k tomu, aby ses cítila v pohodě.

14. Když si to nenalinkuješ ty, naplánuje to vždy někdo jiný. Přemýšlej o tom, co je pro tebe důležité, a toho se drž. Před lety jsem našel říkanku, kterou si od té doby snažím připomínat: „Protože nevíme, co je pro nás OPRAVDU důležité, všechno se nám zdá být důležité. A protože se nám zdá všechno důležité, musíme to všechno udělat. Ostatní nás bohužel vidí dělat všechno, a proto očekávají, že to všechno uděláme. Dělání všeho nás ale tak zaměstnává, že nemáme žádný čas na to, abychom se zamysleli nad tím, co je pro nás OPRAVDU důležité.“ Co jsou pro tebe ty opravdu důležité věci?

15. Cokoli děláš, dělej pouze pro tu činnost. Ne proto, co si o tobě kdo myslí nebo bude myslet. Ne proto, abys stihla co nejvíc. Stihnout co nejvíc je stejné scestné jako snažit se zalíbit druhým lidem. Pozoruji na sobě, že jedině, když dělám pro potěchu z toho, co dělám, cítím se opravdu naplněný a šťastný.

16. Slova jsou jen slova. Není to skutečnost, ale spíše něco jako turistické značky. Jejich cílem je porozumění. Tzn. záleží na nich - použiješ-li špatné slovo, zavede tě zpravidla jinam než k porozumění. Važ je tedy s obezřetností. Slova se tě snažíme učit podobně, jako je rodiče naučili nás. Pravděpodobně se ti také stane to, co stalo nám, že si slova spleteš s realitou. Asi to v určité fázi života ani nemůže být jinak. Nejspíš až v dospělosti na ten rozdíl sama přijdeš.

17. Život je volba. Víš, že si vždy můžeš zvolit, zda pře-žít, do-žít, vy-žít, pro-žít …

Vždy máš tři možnosti:

1. milovat, co ti vyhovuje,
2. změnit, co ti nevyhovuje,
3. odejít od toho, co měnit nechceš a/nebo neumíš.

A pamatuj na starou modlitbu: „Bože, dej mi odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit.“ Pouze ty jsi zodpovědná za to, co se ti v životě děje. V to já věřím.

18. Není obyčejné chvíle. I když se nám zdá, že to, co se děje okolo nás, je nuda, že už to známe, stokrát jsme to viděli, je to iluze. Většinu toho, co se děje, nevidíme. Rozhlédni se. Kdyby se ti stalo to, co mně, že sebe a to, co děláš, začneš brát smrtelně vážně, zastav se, usměj se tak, jak to umíš dnes. Prostě jak se říká: „Neberme život příliš vážně, stejně z něj nevyvázneme živí.“

19. Projeď svět. Mně osobně život v jiných zemích mimořádně otevřel oči. Dva roky v Rusku, to byla doslova škola života. Rok v Holandsku a veškerý čas v Africe nebo ve Spojených státech mě poznamenal nadosmrti. Hlavně jsem si všiml, že u lidí na druhé straně planety je daleko, daleko víc toho, co máme společného, než toho, co nás rozděluje. A to, ač se to může zdát bezvýznamné, bylo pro mě mimořádně cenné poznání.

20. Tělo. Tělo je skvělý nástroj a funguje parádně, když ho posloucháš a dáš mu, co potřebuje - spánek, čerstvé jídlo, čerstvý vzduch nebo pohyb. Navíc, když se ho naučíš poslouchat, dokonale ti poradí, jak se v životě rozhodnout. Kéž by se ti podařilo mu rozumět lépe, než jsem já zatím rozuměl svému. Já se až dnes učím svoje tělo chápat.

21. Bacha na krysy. Venku se běží krysí závod. Já ho běžel skoro třicet let. Zapomněl jsem na to, kdo jsem, a místo toho, co mě baví, jsem dělal věci, které mě tzv. „posunuly dál, výš“. Zapomněl jsem se bavit, zapomněl jsem žít. Místo toho jsem se snažil dělat dojem a uspět. Pak jsem zjistil, že i když uspěju, stejně budu pořád krysou. A tak pozor na ně. Krysy běží ve středním proudu, tj. dělají to, co většina lidí, to, čemu říkáme normální.

Tak to je všechno. Snad ti to jednou nepřijde jako „kecy starýho páprdy“. Snad si z toho něco vezmeš a doufám, že se tomu jednou společně zasmějeme.

Tvůj Tomáš