Kde domov můj?
30. 07. 2010, TOMÁŠ HAJZLER
Foto: Anna Theodora
Většinu času mám pocit, že jsem v životě šťastný. Vcelku se mi totiž daří určit mít, co chci, i chtít, co mám. I když mě v jednom místě mě už dlouho tlačí bota. A to v místě bohužel dost podstatném. Ve svých skoro čtyřiceti letech se mi stále nepodařilo najít domov a zakořenit. Když se mě lidé ptají odkud jsem, nevím co říct. Kromě spousty virtuálních komunit, jakoby nikam nepatřím. (Poznámka 1/11: Na konci roku 2010 jsme se rozhodli pro projekt Zahrada v Lysé nad Labem a já začal přispívat do blogu s názvem Život je fajn).
Proto jsem se před více než rokem pustil do projektu s názvem Kde domov můj. A od dubna 2010 proto píšu ještě jeden blog. Tam se věnuju bydlení a životnímu stylu. Říkal jsem si, že by vás tam pár kousků také mohlo zaujmout, a tak jsem se rozhodl do tohoto blogu nasázet linky na deset článků, které mě i z pohledu svobody v práci přijdou podstatné. Pokud vás ten blog zaujme, dejte si ho do RSS nebo mrkněte na facebook.
Permakulturní život – Už čtvrtým rokem se hrabu v zemi a „pečuju“ o rostlinky. Stejně tak už léta pečuju o řadu vztahů s lidmi. A myslím, že jsem si všiml zajímavých podobností…
Sanitka do patnácti minut – Téma štěstí jsme tu také vydatně rozebírali. V tomhle článku jsem vedle sebe zkusil položit zkušenost se zdravotním systémem v západoafrické Guinei–Bissau a u nás doma v Čechách.
Život v kufru auta – Zkušenost z Havaje, která mě nadlouho nadchla. Potkal jsem tam ženu, která vlastnila jen dvě tašky a auto. Díky ní už dlouho přemýšlím, jak to udělat, abych vlastnil míň a zároveň neztratil dnešní možnosti.
Zaniklý svět rychlých šípů – Vynikající úvaha na téma dětství dříve a dnes z dílny časopisu Respekt. Často dumám nad tím, jak našim dětem umožnit alespoň část přirozenosti, kterou jsme znali my v 70.–80.letech…
O potřebě zakořenit – Jaru se letos moc nechtělo. A já tak měl jedinečnou příležitost sledovat všechny ty rostliny, které už chtěly „ven“. Stejně tak jako já a mnoho jiných chce „ven“, zapustit kořeny.
Satelitní manželky – Už přes rok žiju v jednom pražském satelitu. Mám tak vyjímečnou příležitost pozorovat zblízka tento fenomén doby. Třeba za prací odjíždějící manžele a doma čekající manželky.
Sám doma – Když jsme byli v pubertě, být „sám doma“ patřilo mezi to nejlepší, co se nám mohlo stát. Čím starší jsme tím méně to však chceme.
Od miminka k miminku – Od doby, co mi začala stárnout babička si lámu hlavu, jak to, že se tak radujeme z miminek zatímco staří a nemohoucí nám spíš dělají chmury? Vždyť jsou tyhle dvě fáze života na chlup stejné!
Sedm let života v autě – Další věc, která mi došla díky životu v satelitu. Závislost na autě znamená pro mnohé z nás to, že v něm prožijeme v průměru sedm let života. Je to moc nebo málo? Posuďte sami.
Tři stupně závislosti – Od osmnácti let jsem se nikde moc „neohřál“. Jako Honza z pohádky jsem se vydal na konec světa, aby mi došlo, že všude dobře, doma nejlíp, a že jen díky tomu vím, kam patřím.
Snad vás z toho něco zaujalo. Pokud ano, posuňte info o Kde domov můj? ke svým známým a přátelům. A prosím cokoli vás zaujalo, přihoďte do komentářů. Moc vám děkuji.