Komunikace

Zkratky jsou zvláštní slova. Vytváříme je proto, aby nám usnadnily život, ale než se jim to povede, musí nám ho nejdříve zkomplikovat. To se děje v momentu, kdy se s nimi setkáváme poprvé.

číst více

Údajně pošleme na celém světě přibližně 40 miliard e–mailů, z čehož je skoro polovina spam. Průměrný zaměstnanec větší firmy vyšle denně 34 mailů. Průměrný člověk disponuje počtem 3,1 e–mailových adres. E–mail je tak pro většinu z nás klíčovým nástrojem komunikace. Pro mnohé firmy je i nástrojem spolupráce, dohadování schůzek, projektů, jednotlivých dílčích kroků a úkolů.

číst více

Myslím, že pokud se chceme v životě rozhodovat sami a neopisovat od druhých, potřebujeme si klást otázky. Ty nás pak dovedou k odpovědím, které budou naše a hlavně originální. Jak se ale člověk dozví, které jsou ty správné? Řekl bych totiž, že špatné otázky přinesou zpravidla špatné odpovědi.

číst více

Když jsme byli malí a učili se mateřskému jazyku, rodiče nás vychovávali pokyny typu: „To se říká!“, „To se neříká!“, „Co se říká?“, atp. Tak jsme se postupně naučili nejdříve podstatným jménům, potom slovesům, přídavným jménům a následně i dalším slovům. Jinak řečeno, převzali jsme od svého okolí to, jak věci nazýváme nebo jak pojmenováváme dění okolo nás.

číst více

Že poslouchání, naslouchání je v jakémkoli vztahu (partnerském, přátelském, pracovním, rodičovském…) veledůležité, slyšíme odevšad. To není nic nového. Všichni toužíme po tom, aby nás ostatní slyšeli, a ostatní tedy také touží po tom, abychom je slyšeli my. Jinak se na tomhle světe v současné době nedorozumíme, dokud se nenaučíme telepatii. Denně čteme nabídky chytrých kurzů naslouchání, odborné články se spoustou tipů jak naslouchat, a pak to zkoušíme více či méně trpělivě v každodenním životě.

číst více

Zde je druhá (ze čtyř) sada cedulí a nápisů. První naleznete zde.

Ukázka toho, kolik zákazů a vykřičníků se vejde na jednu tabuli.

číst více

V Cestě k lásce od Anthonyho de Mella mě zaujal příměr o žábách ve studně. Podle té paralely je většina z nás žabákem, který si myslí, že existuje jen jediný svět – jeho studna. Víme, co se patří, co je správné a co normální. Když se něco našemu pojetí reality vymyká, považujeme to za divné, nenormální, úchylné, nebezpečné nebo třeba i trestuhodné.

číst více

V Kdo tu parkuje, je kretén jsem zmiňoval, jak moc mě baví pozorovat, co píšeme na cedule. Myslím, že je to obraz naší duše a našeho pohledu na svět. Říká o nás možná víc než to, jak se tváříme nebo co si oblékáme. Proto jsem vybral přes třicet, podle mého úsudku, povedenějších cedulí/nápisů, které jsem vyfotil (nebo obdržel od přátel) za poslední rok, a rozdělil je do čtyř příspěvků. Snad pro vás budou stejně poučné i zábavné jako pro mě. Toto je první z nich:

číst více

„Vždyť jsem ti to přece jasně říkal(a)!“ Kolikrát já jsem jenom tuto větu ve svém životě v různých obměnách už slyšel od svých rodičů, učitelů, šéfů, přítelkyň, manželky, přátel? A já stále ne a ne rozumět tomu, co mi druzí tak jasně říkají.

číst více