Společná manželka

28. 01. 2008, TOMÁŠ HAJZLER

Pozn.: Tento text je z pera našeho kamaráda, holandského cestovatele a spisovatele Herberta Paulzena. 
Polygamie. Polyandrie. Dětské sňatky. Svatby homosexuálů… Kolik jen mezi lidmi funguje svazků!? Přestože to vypadá, že většina světa už přešla na západní model — jeden muž a jedna žena, zdaleka ne všude je tomu tak.

Tak například Ladakh. Měsíční krajina. Střecha světa. Vysoko položený kout Himáláje na hranici s Tibetem a Kašmírem, dnes součást Indie. Po staletí izolovaný od okolního světa podobně jako nedaleký Bhútán. Přes svou izolaci vždy udržoval čilé obchodní vztahy s Tibetem, Xinjiangem, Mongolskem, Baltistánem nebo Hunzou. Hlavní město Leh bylo důležitou křižovatkou obchodních karavan. Dnes je Ladakh samozřejmě součástí globalizujícího se světa a ten na jeho tváři za několik posledních let zanechal nesmazatelnou stopu.

Polygamie. Polyandrie. Dětské sňatky. Svatby homosexuálů… Kolik jen mezi lidmi funguje svazků!?

Přes všechny změny atmosféry, kultury, jazyka i náboženství je však toto místo nadále více či méně tibetské.  Jednou jsem seděl se svým ladakhským přítelem v malé zakouřené místnosti hned vedle jačí stáje v malé vesnici jménem Wanla, nějakých 4000 metrů nad mořem, mezi údolími Indus a Zanskar. Vesnici zde tvoří domy, které stojí jeden na druhém a jsou navzájem spojené žebříky a tunely. Na plochých střechách visí sušené ovoce.  Starší žena seděla na zemi. Na obličeji měla staromódní brýle. Jedno sklo bylo rozbité. Její tvář připomínala krajinu v okolí jejího domu. Rozlévala Chhaang, místní pivo, které vypadá a někdy i chutná jako zvratky.

Naproti ní seděli dva starší muži s tvářemi též podobnými okolním údolím s řekami a horami. Jeden byl hluchý a stěží chodil, druhý neviděl na jedno oko. Ten hluchý jen tak seděl a civěl někam do dálky. Druhý muž byl ale plný energie. Smál se a třesoucíma se rukama plnil naše šálky chhaangem. Šťastný stařík byl jeho velkým milovníkem. „Dej si chhaang! Bude ti dobře! Zítra může být po všem,“ říkal.  Mluvil a mluvil, smál se a vtipkoval. Přišlo mi to fascinující a nerozuměl jsem ničemu, co říkal. Později mi můj kamarád Tashi řekl: „Jsou to bratři. Oba si vzali tu starou paní. Bylo to tu běžné, že si dva, často i tři bratři brali jednu ženu.“ Chytré! Půdy je málo a tak bratři, kteří si vzali stejnou ženu, udrželi rodinný majetek a půdu pohromadě. Nejčastěji to bylo tak, že se nejstarší bratr oženil a potom se o ni „rozdělil“ se svými mladšími bratry. Děti v těchto polyandrických svazcích tak měli tzv. „velkého otce“ a „malé otce“ a nezáleželo na tom, kdo byl skutečným biologickým otcem dítěte. „Malý táta blázen,“ řekl Tashi. „Spousta práce, spousta mluvení. Velký táta vždy doma. Žena — děti, zvířata.“

Pěkná nuda, myslím si. Tashi souhlasí.  Ale malí tátové cestovali s obchodními karavanami do Lhasy, Yarkandu nebo do Hunzy. Když necestovali, zůstávali vysoko v horách se stády jaků nebo ovcí a nasbírali spoustu zážitků: zloději, vlci,  sněžní leopardi. Vždy tak mohli vyprávět příběhy o cizincích, cizích kulturách, nebezpečných zvířatech. Zatímco velcí tátové seděli doma a nezažili ani promile z toho, co jejich mladší bratři. Navíc je po jejich návratu museli přijmout jako své sexuální konkurenty.

P.S.: Tento druh sňatků je dnes již nezákonný.