Šabat: Oddechový čas sloužící k sebereflexi, zpřítomnění a utužení vazeb s nejbližšími. Koronavirus je náš šabat.

31. 03. 2020, TOMÁŠ HAJZLER

Nepřestává mě fascinovat, jak se naše společnost zastavila. Připomnělo mi to šábes - čas od pátečního západu slunce do chvíle, kdy se na sobotním nebi rozsvítí první tři hvězdy, kdy se židovská společnost zastaví. Podobně jako je tomu dnes u nás, se v Izraeli každý týden pozavírají prakticky všechny obchody, přestane jezdit veřejná doprava a valná většina lidí je doma nebo v synagoze. Ulice jsou vylidněné (viz ilustrační foto). 
Ve sportu mají "time out, čili oddechový čas". Židé drží šabat. Vědí, že po nádechu přichází výdech, a tak vydechují... Nicnedělají, rozjímají, přemýšlejí a jsou se svými nejbližšími. A když pak naberou dech, znovu se rozběhnou. Odpočatí, posilnění a vědomí.
Koronavirus je náš šabat, naše příležitost se zastavit a uvědomit, zda vůbec žijeme životy, které chceme žít. Je to naše příležitost vrátit se k sobě a ke svým nejbližším. Více viz příběh, který jsem k tématu šabatu psal jako součást knihy Třináct tisíc dní. 

Izrael, Bat Yam, roh ulic Balfour a Haatsmataut. Bydlíme v místě, kde to opravdu žije. Fascinuje mě, kolik tudy za minutu projede autobusů. Jejich proud se nezastaví ani v noci. Zvuk rozjíždějících se autobusů a otevírání a zavírání dveří zde tvoří hlavní zvukovou kulisu. Do toho spousta aut a zástupy lidí. Balfour je totiž typická nákupní ulice, podobná ulicím českých měst za první republiky. Zelináři, pekaři, rybáři, řezníci, hokynáři.

Od neděle do čtvrtku máte někdy pocit, že tahle ulice praskne ve švech, co je tu lidí. V pátek dopoledne je to nejhorší. Mnozí obchodníci otevírají dřív a většina má mnohem plnější obchody. Například ruské pekařství, kam chodíme každé ráno pro pečivo: obvykle tam mají dva regály baget, dva tři košíky housek a pár druhů sladkého pečiva. V pátek ráno je to ale úplně jiné pekařství — už před krámkem jsou všelijaké koše po okraj naplněné voňavými houskami, bagetami, chlebem, preclíky a buchtami. Voní na kilometr daleko, těžko odolat.

Od neděle do čtvrtka zavírá většina obchodníků okolo deváté večer. V pátek vyklízejí regály a zavírají krám zčásti už v poledne, někteří až kolem třetí odpoledne. Zelináři, kteří nestihnou svoji zeleninu a ovoce prodat, začínají už od oběda zlevňovat. A pořádně. To, co je normálně za šest šekelů, stojí najednou třeba 1,90. Zažít místní zelináře okolo třetí hodiny je jako vrátit se v čase do Československa 80. let: bitka o to, co zbylo, fronta okolo celého bloku.

Ve chvíli, kdy zapadne slunce, už mají všichni obchodníci dávno zavřeno. Proudy autobusů rázem ustanou a z ulic téměř zmizejí auta i lidé. Od toho okamžiku až do momentu, kdy se na sobotním nebi objeví první tři hvězdy, lidé zanechají všech činností. Dělání vystřídá nic-nedělání. Šabat. Zastavení se a rozjímání jsou nyní důležitější než cokoli jiného. Tóra dokonce definuje seznam 39 činností, které jsou o šabatu výslovně zakázány. Pro velkou část národa je to příležitost k reflexi, připomínce důležitých principů a hodnot. Lidé chodí do synagogy nebo jsou jen tak spolu. Doma nebo venku. Zastaví se.

Po nádechu přichází výdech. Naše společnost, ale funguje v režimu 24/7, tj. nevydechuje a my tak žijeme v nádechu.

Zažít to bylo pro mě neuvěřitelně silné. Vybavila se mi scéna z jednoho z nejpůsobivějších filmů, které jsem kdy viděl — Šťastné a veselé francouzského režiséra Christiana Cariona. Film je natočen na motivy skutečné události, které se staly na Štědrý večer roku 1914 kdesi uprostřed Francie. V zákopech proti sobě bojují německá, francouzská a skotská armáda. Vybuchují granáty, štěkají kulomety, všude leží desítky mrtvých. Velitelům se zvláštní shodou okolností podaří na Štědrý večer dohodnout příměří. Vojáci zahodí zbraně, začnou se navštěvovat a mnozí se přes noc spřátelí. Zde v Izraeli mi ten kontrast přišel podobně silný. I tady se „velitelé“ dohodli na tom, že den a půl v týdnu bude jakési příměří. Na bezmála dva dny je tu tak možné shodit „mundúr“. Není třeba nikam běžet. Neběží nikdo, a tak není nutné se obávat, že člověku něco uteče, že přijde o práci, o zakázky, o příležitosti nebo že ho někdo předhoní.

Ten zážitek mě vrátil ve vzpomínkách i do roku 1996. Tehdy, bylo to na podzim, jsme s mým malijským kamarádem Papou cestovali vlakem ze senegalského Dakaru do malijského hlavního města Bamaka. Od pobřeží Atlantiku do vnitrozemí západní Afriky. Vlak jedoucí krokem, v Mali místy neuvěřitelně krásnou hornatou krajinou, měl dva druhy zastávek: ve vesnicích, kdy se nádraží měnily na obří tržiště s ovocem, zeleninou, buráky, smaženými banány a hromadou nejroztodivnějšího zboží. Kromě toho ale vlak stavěl pětkrát denně na první pohled „jen tak“. Při každé takové zastávce se prakticky všichni cestující zvedli a buď přímo ve vlaku, nebo kvůli nedostatku místa mnohem častěji venku si každý našel místo, kde si rozbalil kobereček, na kterém se potom modlil. Tenkrát jsem nechápal, že kvůli něčemu (pro mě tehdy) tak nepodstatnému zastaví celý vlak. Dnes se na to ale dívám trochu jinak. Podobně jako dnešní židovská, muslimská či jiné společnosti jsme dokázali dříve zastavit i my. Pro mého dědu byla ne-děle skutečným dnem nedělání. Den začínal tím, že se svátečně oblékl a šel do kostela. Odpoledne jsme pak zpravidla přijeli na návštěvu a byli všichni spolu. Neděle byla dnem zastavení, rozjímání a spolubytí. Přestože doba byla oproti dnešku mnohem pomalejší, pro dědu byl celý týden plný shonu. Z práce do práce, rodina, zahrada... Dokázal z toho být podrážděný, nevrlý, ale právě neděle ho vždy tak zvláštně zklidnila, zpřítomnila.

Naše společnost za posledních dvacet let neuvěřitelně nabrala na tempu. Nikdy v historii jsme nejeli tak rychle. Jako kdybychom běželi maratón bez zastávky — většina z nás od dětství do penze, od šesti do pozdní šedesátky, někteří i déle. Je pro nás obtížné se zastavit, podívat se do mapy a ujistit se, zda běžíme správným směrem, správným tempem, s lidmi, s kterými chceme běžet. Nemáme čas si všimnout, zda je s naším tělem všechno v pořádku. Nemáme čas jen tak pobýt s rodinou a přáteli. Nemáme ani čas posoudit svoje přehmaty a poučit se z nich, nebo zhodnotit svoje úspěchy a případně je náležitě oslavit. Nemáme čas jen tak být. „Nemám čas!“ si dnes málem říkáme namísto pozdravu.

Židé, muslimové, naši předci a mnohé další tradičnější národy to mají snazší: prostě zastaví „celý peloton“. Člověk nemusí mít výčitky, že nepracuje, že mu něco uteče. Lidé dobijí baterky, připomenou si svoji životní úlohu a případně zkorigují svoji další cestu. V naší kultuře orientované na výkon už dávno neděle není nedělí. Na stavbách se staví, doprava funguje, nákupní centra praskají ve švech. Zkuste si zastavit se sami uprostřed pelotonu! Já jsem to zkusil...

Ctít „šábes“ je i v křesťanském desateru, které po staletí utvářelo i naší dnešní společnost. Snad každá filozofická škola nebo náboženství obsahuje ve svém učení princip zastavení určeného k reflexi, připomínce důležitých principů a spolubytí. Tomu zastavení můžeme říkat šábes, modlitba, meditace, reflexe, zamyšlení se, time out, rovnání si not, dopřání si klidu či času pro sebe. Na pojmenování tolik nezáleží. Já tomu na památku svého dědy říkám nejčastěji kostel. Vzpomínám totiž na něj i na to, jak blahodárný vliv na něho měl jeho kostel.

Snad každá filozofická škola nebo náboženství obsahuje ve svém učení princip zastavení určeného k reflexi, připomínce důležitých principů a spolubytí.

Potřeba kostela, tedy zastavení vychází z biologie. Člověk funguje v určitém tempu. Na autopilota. Centrem autopilota je limbický systém, kterému se někdy přezdívá „ještěrčí mozek“, neboť je podobný mozku, který sdílíme s vývojově jednoduššími druhy. Většinu času fungujeme v podstatě podobně jako ještěrky. Ovládají nás pudy a zvyky. Abychom se dokázali zamyslet a využít tak i vývojově mladší a tedy mnohem složitější šedou kůru mozkovou, potřebujeme zastavit. „Počkej, počkej, nech mě přemýšlet!“ říkáme často. Všimli jste si, jak moc potřebujeme k přemýšlení klid? Pokud nezastavíme, není možné, aby nám to či ono došlo. Slyšíte to slovo? Onen zázrak našeho mozku, kdy se nám v hlavě něco spojí a my vykřikneme AHA!, k nám totiž dochází. Ono to k nám jde. A pokud my běžíme, pospícháme, nemáme šanci, aby to k nám došlo. Totéž platí u slov u-vědomit si, po-chopit, po-rozumět. Všechno to jsou synonyma popisující stav, kdy víme, co a proč se okolo nás děje, a v důsledku toho jsme klidní. Abychom se do toho stavu dokázali dostat, potřebujeme právě každý ten svůj „kostel“.

Aby nám něco došlo, nemůžeme běžet, neboť "ono to jde". A pokud už běžíme, je nutné se zastavit. 

Tuto potřebu zdůrazňují i dnes moderní nefilozofické, nenáboženské pří- ručky sebeorganizace. V metodě GTD, dnes snad nejrozšířenější, je tzv. týdenní zhodnocení (review) základní technikou. Timothy Galloway v knize Tajemství opravdové výkonnosti hovoří o „pravidlu STOP“ jako o pravidlu pro život vůbec nejdůležitějším. Říká, že zastavit je třeba nejenom každý týden, měsíc či rok, ale i ráno, večer, před jídlem, při emocích a kdykoli jindy, kdy si člověk není jistý, kudy se vydat, jak zareagovat, co dělat. Trojice psychologů provedla v 90. letech mezi houslisty na univerzitě v Západním Berlíně zajímavou studii. Snažili se zjistit, co odlišuje ty nejlepší od průměrných. Výzkum ukázal, že obě skupiny cvičí přibližně stejné množství času. Liší se ale v tom, že ti nejlepší si umějí dát přestávku a relaxovat.

Princip „kostela“ tu byl po staletí. My jsme na něj posledních pár let pozapomněli. Nezavíráme obchody a nezastavujeme vlaky. Na rozdíl od minulosti máme ale fenomenální možnost si kostel ušít na míru svým potřebám a svým lidem. Není to úžasné?

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš Hajzler: LinkTree, FB, IG, Li, YT, Zprávy ze života, Knihy 
Moje nová kniha: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti