Ozdravný pobyt na venkově

Vraceli jsme se před dvěma týdny letadlem z Istanbulu a já se díval dolů po našich lánech, respektive po lánech našeho "Žlutého barona" a dalších agrochemiků.
Zvrchu je to něco úplně jiného než zespodu. Jen z tohoto úhlu si totiž všimnete, že vlastně u nás neexistuje pole bez vyjetých kolejí od postřikových traktorů.
Už léta přemýšlím o frekvenci, s kterou dovolíme denodenně lít tuny a tuny karcinogenních postřiků na naše jídlo, do naší půdy a do našich podzemních vod. Přijdu si jako Vietnamec v letech 1961 - 71, kdy tehdy američtí agrochemici postřikovali tuto zemi herbicidem s názvem "Agent Orange</

Zde zmiňovaná kapitola z knihy Třináct tisíc dní:

Berlín, frekventovaná silnice u hlavního nádraží: 27 950
Kodaň, autobusová zastávka Østerbrohuset v centru města: 30 400
Milán, silniční okruh v centru, Viale Bianca Maria: 35 150
Nádraží Praha-Florenc — odjezdy Student Agency: 110 500

Tato čísla pocházejí z června 2013 až února 2014 a znamenají množství prachových částic na centimetr krychlový vzduchu. Na prach, především jeho nejmenší částice, se váže nespočet toxických látek a patří tak k obvyklým podezřelým v případě onemocnění srdce a cév a rakoviny.

V roce 2006 jsem neměl o podobných měřeních tušení. Bydleli jsme tehdy na pražském Vyšehradě, u Jedličkova ústavu, ani ne 300 metrů od nejfrekventovanější silnice v Praze, tzv. severo-jižní magistrály. Po této silnici projede denně přes sto tisíc aut. Pokud bychom vzali průměrný český vůz, Škodu Octavii, která je dlouhá 4 572 mm, a seřadili jedno auto za druhé, vznikl by 460 kilometrů dlouhý špalír, který by pokryl vzdálenost z Prahy skoro až do Budapešti. Za rok tu vzniká „štrůdl“ o délce 168 tisíc kilometrů, který by stačil čtyřikrát obmotat Zemi: jediná silnice v jediné, ve světovém měřítku relativně menší, metropoli.

V ČR se každých osm minut objeví nový pacient s rakovinou a každých dvacet minut jeden umírá. Rakovina je dokonce druhou nejčastější příčinou úmrtí dětí, hned za úrazy.

Když se nám narodila Valérie, začali jsme si té dopravy a v jejím důsledku těžknoucího vzduchu více všímat. Podle České onkologické společnosti přibude v ČR každých osm minut nový pacient s rakovinou a každých dvacet minut jeden umírá. Rakovina je dokonce druhou nejčastější příčinou úmrtí dětí, hned za úrazy. Rozhodli jsme se proto udělat maximum, abychom nebyli součástí tohoto hazardu, a napadlo nás pronajmout si nějaký příbytek za městem, kde budeme v čistém a zdravém prostředí a zároveň si tam rozmyslíme, kam patříme a kde bychom mohli případně trvaleji zakotvit.

Střet s realitou realitního trhu byl bolestivý. Snaživí makléři ve špičatých polobotkách a velkých mercedesech nás vodili do plesnivých domečků uprostřed polí a chtěli za to majlant. Když nám po několika takových strašidelných prohlídkách jeden příbuzný nabídl pronájem bytu ve vesnickém domě v satelitní vesničce za Prahou, neváhali jsme. Spojení s Prahou tam bylo sice mizerné (pár autobusů za den a jinak nic), ale dům měl rozlehlou zahradu s dvěma ořešáky, všude okolo příroda, na zahradě vlastní studna, silnice daleko a na kraji vesnice v létě i čistý vzduch. Plácli jsme si a během měsíce jsme měli nový domov.

Střet s realitou realitního trhu byl bolestivý. Snaživí makléři ve špičatých polobotkách a velkých mercedesech nás vodili do plesnivých domečků uprostřed polí a chtěli za to majlant.

Pro mne jako pro člověka z malého města to byl po letech malý splněný sen. Těšil jsem se, že si budu pěstovat vlastní zeleninu, že budeme trávit čas se sousedy, že budeme pořád venku dýchat čerstvý vzduch a že k tomu všemu budeme mít k dispozici čistou vodu z vlastní studny.

Přestěhovali jsme se v květnu — akorát, abych ještě stihl založit zahrádku, zasít mrkev a zasadit rajčata. Uběhlo pár měsíců a já jsem se někde dočetl, že více než 75 % vody ze soukromých studní nevyhovuje normám a škodí zdraví. Nechtělo se mi tomu věřit, ale nakonec jsem pro jistotu natočil vzorek a donesl ho na hygienickou stanici do Říčan.

„Ve vaší vodě je několikanásobně překročený limit pro dusičnany,“ oznámila mi suše paní v bílém plášti, když jsem si za pár dní přišel pro výsledek. To bylo po více než půl roce, co jsme tu vodu všichni od rána do večera pili, včetně tříleté Valérie a sousedů pod námi s dvěma dětmi, kteří o tom též neměli tušení.

Začal jsem se o to zajímat. Trvalo mi ještě ale nějakou chvíli, než jsem si začal uvědomovat, že příroda v okolí našeho domu je vlastně jen iluzí přírody. Že je to ze tří stran toxická „továrna na řepku“ — pole, které v pravidelných intervalech křižoval "zemědělec" v traktoru s vysokými, hubenými koly a několikametrovými chapadly, z kterých na obou stranách na řepku stříkal pesticidy. Nejpoužívanější, velmi toxický Chlorpyrifos zůstává v půdě a vodě týdny až měsíce. V lidském těle narušuje strukturu hormonů a je jedním z častých podezřelých v případě autismu, rakoviny a dalších „moderních“ chorob. Jeden z nejjedovatějších pesticidů Furadan s účinnou látkou carbofuran zakázala EU v roce 2008, ale v ČR se podle některých zdrojů ještě místy vyskytuje. Tyto pesticidy se dostávají i do našich spodních vod. Zjistit je ve vodě je těžké: lze detekovat jen jejich část, a to při speciální analýze. Na hygienické stanici v Říčanech jsem objednal jen ten nejzákladnější rozbor, a i ten se mi zdál drahý. A tak kromě dusičnanů nemám ponětí, co jsme tam v tom koktejlu chemikálií těch několik měsíců všichni pili. (Pokud jste neviděli tomuto tématu se věnuje podrobně např. pořad A Dost! Jana Tuny - mrkněte!).

Trvalo mi ještě ale nějakou chvíli, než jsem si začal uvědomovat, že příroda v okolí našeho domu je vlastně jen iluzí přírody. Že je to ze tří stran toxická „továrna na řepku“.

Ze všech stran navíc slyším, že dominance chemizované řepky na našich polích znamená, že hynou hejna včel, že dokonce umírají hospodářská zvířata nebo psi, kteří byli ve chvíli postřiku v blízkosti pole. Šokoval mě fakt, že pěstitelé řepky se ani nenamáhají informovat své sousedy o tom, že budou postřikovat a kdy. Nemáme na to zákonnou normu a je samotné to zpravidla ani nenapadne (Proč by taky! Jsou přeci svobodní!!). Lány řepky u nás pokrývají bezmála už celou pětinu rozlohy orné půdy, což je nejvíc z celé EU. Polovina se spotřebuje na "biopaliva". Když připočteme podíl ostatních plodin pěstovaných částečně k energetickým účelům (kukuřici, obilí, cukrovku), zjistíme, že biopaliva se u nás pěstují na čtvrtině výměry polí. Potíž s pěstováním biopaliv má — pro lidi a přírodu — jednu podstatnou nevýhodu: protože je lidé nekonzumují, nepanuje tu opatrnost v užívání těch nejtoxičtějších pesticidů.

Mrkněte na rozhovor o rozdílech mezi ekologickým zemědělstvím a agrochemickou výrobou, který jsme k tomu natočili s kamarády Jardou Lenhartem a Honzou Valeškou:

K nám se přiblížila řepka na dosah méně než metr od naší zahrady... Na zahradě stojí kočárek s několikaměsíční Valentýnou. Vedle si hraje čtyřletá Valérie a její kamarádi. Nedaleko běhá pes. Plotem se právě prodírá kočka a naše sousedka Míla kousek opodál cvičí svých několik koní. Po poli jede traktor s obrovskými chapadly, z nichž na obou stranách něco stříká. Traktor vypadá jako zjevení z jiného světa a pro děti tedy vítaná atrakce. Stojí u plotu a celý ten cirkus pozorují.

Surrealistický obrázek: Na zahradě stojí kočárek s několikaměsíční Valentýnou, vedle čtyřletá Valérie a její kamarádi, nedaleko běhá pes, plotem se prodírá kočka, sousedka Míla kousek opodál cvičí svých několik koní. Metr od nás projíždí traktor rozstřikující rakovinu.

Tehdy jsem si ještě naivně myslel to, co si myslí většina lidí okolo nás. A sice, že existuje jakási autorita — ať už jí říkáme stát, vláda, politici nebo „hygiena“, která dohlíží na způsob, jakým podnikatelé podnikají, aby tím neubližovali druhým — aby neznečišťovali vodu, vzduch nebo potraviny. Nevěděl jsem, že postřik řepky se provádí pětkrát až sedmkrát, někdy až desetkrát za sezónu, tedy téměř každý týden. Nedošlo mi, že voda v nedaleké studni je tím pádem stěží vhodná na zalévání, o pití ani nemluvě...

Jako by to nestačilo, paní bytná nám dvakrát do roka oběhla zahradu s kbelíkem podobně toxického herbicidu Roundup.

Postřik řepky se provádí pětkrát až sedmkrát, často ale až desetkrát za sezónu, tedy téměř každý týden.

Ale to nebylo zdaleka všechno.

Na podzim jsme se ze zahrady přesunuli do bytu. Valérie, do té doby zdravá jako rybička, onemocněla. Neustávající rýma, opakované záněty spojivek, kašel a ekzémy. V ORL, očních a kožních ordinacích jsme tu zimu byli jako doma a antibiotika se v naší lednici zabydlela až do jara. Poté, co jí nezabrala ani čtvrtá, přišel lékař s inovativním, v naší části světa zcela běžným návrhem odstranit jí nosní mandle. V té době jsem stále ještě nechápal, že přednost moderní západní medicíny spočívá v analytice a v řešení důsledků (chemií, řezem a tak dále). O příčiny se nezajímá, o sebeuzdravovacích mechanismech těla se nikde nevyučuje. Naštěstí se nám dařilo odolávat a s příchodem jara choroby odešly.

Honza Valeška mluví o krizi českého zemědělství:


Podobné potíže měli se zdravím dětí v bytě i naši sousedé. Nechali si proto v bytě změřit škodliviny. Výsledek nás všechny šokoval. V dětském pokoji naměřili násobně překročený limit pro formaldehyd, dráždivou karcinogenní látku, která je dnes běžnou součástí lepeného nábytku, podlah nebo třeba i některých oděvů. Jeho zdrojem byly laminátové podlahy koupené v Bauhausu. Řekli jsme o tom majiteli bytu, který věc u Bauhausu reklamoval. Výsledkem bylo vyjádření, že podlahy splňují české normy, a doporučení, že máme častěji větrat.

Otrávili jsme děti podlahami koupenými v Bauhausu - (tam, "kde se to má podařit" - viz zde). V Bauhausu nám řekli, že je podle norem. Prý jsme blbě větrali. (Orwell by jim zatleskal - viz zde)!

Vedle čisté venkovské vody, která vlastně nebyla vůbec pitná, vlastnoručně pěstované bio-zeleniny, která vzhledem k blízkosti postřikovaného pole vlastně byla nejspíš též plná karcinogenních pesticidů, parket napuštěných formaldehydem nám v zimě ještě pod nos zatopili sousedé levným uhlím a odpadky a z ozdravného pobytu na venkově se pomalu ale jistě začala stávat noční můra.

Dlouho jsem si říkal, čemu mě mají ty čtyři roky naučit. Možná jsem tehdy pochopil, že je dobré si dopředu vždy udělat dobrou rešerši, jako například pro tuto knihu. Od té doby se tohoto poznání držím. Dal jsem si — tak jako nikdy předtím — třeba záležet při hledání školy pro naši Valérii i našeho nového domova. Náš nový byt jsme pak budovali výhradně z přírodních materiálů a vybavili jsme ho třeba i květinami, které čistí vzduch. (Celý příběh jsem popisoval zde).

Hlavním důsledkem bylo to, že jsem se začal mnohem více zajímat o vliv podnikání na zdraví lidí a planety. Nemohl jsem pochopit, jak je možné, že dnešní firmy nesou pouze promile zodpovědnosti za to, co svým podnikáním působí. Přijít tomu na kloub a přispět ke změně se tak po Křenici stalo jedním z mých nových zájmů. Proto jsem se koncem loňského roku pustil do projektu Slušná firma s cílem vyhledávat, propojovat a podporovat organizace, pro které je prospěch ostatním nad ziskem a kde je slušnost základem jejich podnikání. Můžu vás ubezpečit, že Bauhaus nebo třeba, každoročně proti rakovině pochodující, výrobce karcinogenní kosmetiky Avon, tam nenajdete.

P.S.1: Buďme ve spojení – nejlíp přes fejsbuk nebo newsletter.

P.S.2: Mrkněte také, co píšu o firmách (Slušný blog), o sousedské pospolitosti (Doma v Komořanech) nebo o dětech a vzdělávání (Monte blog).