Omlouváme se! Dnes večer se show nekoná (32. díl seriálu o car-free životě)
21. 09. 2024, TOMÁŠ HAJZLER

Tento blog patří do seriálu o carfree životě, neboť vypráví o jedné 700 km dlouhé cestě, kterou se nám s dětmi podařilo překonat - z větší části - veřejnou dopravou. Daleko víc je to ale příběh o jedné z velkých absurdit moderní doby, kdy zástupy turistů ze zemí bohaté části světa jezdí pozorovat poslední zbytky přírody, které na Zemi ještě zbývají. Člověk se považuje za cosi odděleného od přírody. Na jedné straně dělá maximum proto, aby přírodu vytěžil a tedy zničil, na druhé straně jezdí (jako turista) její zbytky pozorovat. My se, v rámci našeho pobytu v Ománu, vydali do vyhlášené želví rezervace. Přečtěte si, jak to dopadlo. Foto: V Ománu jsme byli v roce 2016, kdy byly naše dcery ještě malé. Byly doslovným magnetem pro místní, kteří se s nimi chtěli neustále fotit :-).
Po několika cestách s dětmi jsem zjistil, co nejspíš každý už dávno ví: cestování s nimi je o dost jiné, než když cestují sami dospělí. Naše holky při sebemenším pokusu navrhnout návštěvu nějaké památky, prohlídku města nebo výlet do hor obracejí oči v sloup. Jejich „svatou trojicí“ jsou zvířátka, pláž a hřišťátka. A tak se při cestách s nimi vždy snažíme o jakýsi kompromis, kde bude hřiště, pokud možno pláž, ale ideálně i kousek města nebo nějaký ten kopec. Magnetem pro nás všechny jsou ale zvířata. Když jsme se dozvěděli, že Omán je v roce 2015 jedním z nejlepších míst, kam se vydat s dětmi, a když jsme zjistili, že na místních plážích se navíc líhnou každý rok miliony želv, měli jsme jasno, kam jedeme.
Důvodů, proč vyrazit právě do Ománu, bylo samozřejmě víc: na prvním místě můj sobecký zájem — potřeboval jsem studijní materiál pro knihu, z které pochází tento blog a další projekty. Holky se těšily, že konečně poznají nějakého skutečného sultána, kterého znaly zatím pouze z Pohádek tisíce a jedné noci. Kromě toho v době, kdy se cokoli islámského zdá být nepřítelem, mi připadala cesta do míst, kde islám vznikl, ten nejlepší způsob, jak si udělat alespoň zčásti vlastní názor.
Omán je kouzelné místo. I když pro cestovatele má jednu zásadní nevýhodu. Muscat je snad jediné hlavní město na světě, kde kromě taxíků a pár zbloudilých mikrobusů neexistuje prakticky žádná veřejná doprava. Ve zbytku země je to podobné. Mezi velkými městy jezdí jeden až tři autobusy denně a do menších měst se jinak než vlastním autem či taxíkem nedostanete.
S ubytováním je to ještě horší: buď žádné, nebo pekelně předražené. Dostat se za želvami do místa s názvem Ras Al Jinz, světově proslulé želví rezervace na nejvýchodnějším cípu Ománu, byl proto tak trochu husarský kousek.
Část návštěvníků sem přijíždí z pětačtyřicet kilometrů vzdáleného zaprášeného městečka Sur, část až z Muscatu, mnozí dokonce z Dubaje nebo Abu Dhabi. Želví exkurzi je ale nutné dopředu zarezervovat. Poptávka převyšuje možnosti a vědci se tak snaží počty lidí nekompromisně regulovat. V sezóně (léto) se to nemusí podařit ani měsíc dopředu. Naše cesta k želvám vedla přes Dubaj, kde jsme nejprve sedli na autobus a pokračovali do 500 km vzdáleného Muscatu. Odtud dalších 200 km dále na východ do Suru. Odtud jsme zavolali na rezervační linku, kde nám řekli, že možnosti přijet na pozorování jsou dvě: buď na devátou večer, nebo na čtvrtou ráno. Volíme večer a vychází to. Překvapivě mají ještě čtyři místa. Ze Suru do Ras Al Jinz už to nejde jinak, než že si půjčíme auto.
V sedm večer odjíždíme oprýskaným bílým Nissanem směrem na východ. Chvíli se motáme v husté dopravě, ale netrvá to dlouho a během chvíle jsme pryč z města, uprostřed pouště. Sami. Je příjemných pětadvacet stupňů. Překvapilo mě, že i když je venku tma, připadáme si jako ve městě: okolo silnice totiž velkorysé pouliční osvětlení v délce 50 kilometrů. Jsme tu ale sami. Jen my, silnice, poušť a lampy. Absurdní scenerie.
Přestože jsme uprostřed pouště, je černočerná tma, připadáme si jako ve městě: okolo silnice je totiž velkorysé pouliční osvětlení v délce 50 kilometrů. Jsme tu ale sami. Jen my, silnice, poušť a lampy. Absurdní scenerie.
Něco po osmé zastavujeme na rozlehlém — jako všude v Ománu perfektně vyasfaltovaném — parkovišti před návštěvním centrem rezervace. Okolo nás stojí výhradně luxusní SUV a limuzíny. Pár autobusů. Jdeme dovnitř, kde dostáváme papírek s číslem skupiny, s níž vyrazíme. Máme číslo 4. Ve 20.15 prý odcházejí průvodci na pláž, aby zjistili, kam a kolik připlulo ten večer želv. Ve 21.00 se po dvacetičlenných skupinách začíná odcházet na pozorování.
Času dost. Jdeme na kafe a přeslazený indický čaj s mlékem. Čekání si krátíme tím, že blbneme s holkama. Chvíli sami, chvíli společně s dětmi z nějaké mezinárodní školy, které přijely až ze 750 km vzdáleného Abu Dhabi. Hlavou mi proběhne, že to je jako od nás do Chorvatska. Foyer i prostor před budovou praská ve švech. Lidí je tu jako na tržišti. Okolo sebe slyším kromě arabštiny, angličtinu, francouzštinu, japonštinu, samozřejmě hindštinu a další méně známé jazyky. Čas se vleče. Venku je stále pětadvacet stupňů, ale výkonná klimatizace uvnitř přesto běží na plné otáčky.
Je 21.20 a stále nic. Listuji si mezitím knihou návštěv a začínám se těšit. Zdá se mi, že někteří lidé u toho psaní museli snad brečet dojetím. „Nikdy jsem nic tak krásného neviděla... Sarah, Oregon“. „Byl to zážitek na celý život... Holger, Dortmund.“ „Jsou to ta nejněžnější stvoření... Li, Kunming.“

Foto: Čekání na želvy
Valentýnce, která je zvyklá chodit spát okolo osmé, se začínají klížit oči. Je 21.40. Pár lidí sbírá odvahu a ptají se průvodců, co se děje. Ti jen krčí rameny a všichni do jednoho nervózně mačkají svoje smartphony. Vypadá to, jako by se ty želvy snažili vygooglovat. Fascinující obrázek: skupinka mužů v tradičních v oděvech, v kterých se tu chodilo už ve středověku, a v rukou mají nejmodernější technologie...
To už ale i já začínám tušit, že něco není v pořádku. Ve 21.52 jeden z nich zvedá oči od displeje svého telefonu, nervózně se podrbe za uchem, odkašle si, sáhne po mikrofonu, ještě jednou nejistě zakucká a zadrmolí něco, z čehož sotva pochytím dvě anglická slova — „sorry“ a „tonight“, omluva a dnes večer. Zjevně nejsem sám, kdo sdělení beze zbytku neporozuměl, a tak to zkusí ještě jednou, tentokrát hlasitěji: „Sorry guys, there are no turtles tonight.“ Omlouvám se, ale dnes v noci želvy nepřipluly.
Přestože jsem to už začínal tušit před pár minutami, polil mě trochu pot. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Většina lidí svěsila ramena, a když se trochu vzpamatovali z toho zklamání, začali se pomalu rozcházet směrem parkoviště nebo nahoru do hotelu (ano, součástí rezervace je i hotel). Když jsme se pak cestou zpět vraceli opět tou velkoryse osvětlenou silnicí uprostřed ničeho a před sebou i za sebou pozorovali šňůru SUVček, řekl jsem si, že to nemůže být absurdnější.
Podle vědců živočišné i rostlinné druhy od doby vyhynutí dinosaurů před 65 miliony let nikdy nemizely takovým tempem jako v současné době. Ano, hynutí druhů je samozřejmě přirozený jev. Vždycky to tak bylo, vždycky to tak bude. V důsledku působení člověka je ale tempo vymírání momentálně až 45tisíckrát rychlejší, než by byl přirozený vývoj. Mezi lety 1970 a 2010 vyhynulo 76 % všech sladkovodních živočichů, 39 % mořských a 39 % suchozemských zvířat. Celkově to činí 52% propad v počtu zvířat na planetě Zemi. Za čtyřicet let! Za dobu kratší, než je zatím můj život... Studie australských vědců ukazuje, že Velký bariérový útes při pobřeží Austrálie se za posledních 30 let zmenšil o polovinu. Ono možná stačí rozhlédnout se i v naší kotlině: ještě v polovině 60. let žilo v tuzemských polích prý až 800 tisíc koroptví. Dnes jich v celé České republice zbylo 20–40 tisíc.
Al Gore ve své poslední knize The Future (Budoucnost - měl jsem jí na této cestě s sebou - viz foto níže) píše: „Tak jako jsme propojení a jak náš život závisí na 100 trilionech mikrobů, které v každém z nás od narození do smrti žijí, úplně stejně jsme propojení a náš život závisí na ostatních formách života, které žijí okolo nás na planetě Zemi. I oni, podobně jako mikrobi v našich tělech, nám poskytují život-umožňující služby. Když narušíme mikro- biologickou rovnováhu v našich tělech, onemocníme. Stejně tak jakékoli narušení ekolo- gického systému okolo nás může úplně stejně způsobit nerovnováhu, která nás ohrozí.“

Biolog Marek Orko Vácha v časopise Respekt k tomu dodává: „Zdraví člověka záleží na charakteru krajiny, kterou obývá, na půdě, na vodě a vzduchu, na klimatu a potravě, jíž se živí. Všechno je spojeno. Neexistuje čin, který by měl jen jeden následek, stejně jako nelze nic vyhodit ven, neboť žádné »ven« neexistuje. I když jsme vydělili sami sebe z přírody, jsme skrze nesčetné symbiózy intimně spojeni se zbytkem biologického světa. Náš vzduch a potrava jsou produkovány symbiotickými vztahy. Dokonce i zelené řasy v oceánu na opačné straně glóbu jsou nezbytné pro naše přežití. Nejde tedy jen o romantický soucit s mizejícími druhy jako spíše o fakt, že až zde nebu- dou, člověk nejenže zemře, slovy indiánského náčelníka Seattla, »na velkou osamělost ducha«, ale spíše i z mnoha prozaičtějších příčin.“
Sedím za volantem, dálnice směr Sur je dokonalá, osvětlená jako ve dne. Všude okolo poušť. Vzpomínám na zápisy v návštěvnické knize v Ras Al Jinz, na všechny ty nadšené díky z celého světa. Vybavuji si halu návštěvnického centra plnou lidí nebo ten autobus dětí ze 750 km vzdáleného Abu Dhabi.
Dumám o tom, jak na jedné straně likvidujeme přírodu, tj. sebe sama (bez toho, že by si to většina z nás dokázala vůbec uvědomit) a jak se na straně druhé miliony turistů vláčejí přes půl planety, aby pak někde v nějaké rezervaci mohli pár minut pozorovat těch pár zvířat, které tu naši likvidaci přežily. Zatím.
V hlavě mi víří myšlenka Yvona Chouinarda, zakladatele firmy Patagonia (viz Zodpovědná firma):
„Všechno, co vlastníme, co je vyrobeno, prodáno, dovezeno, uskladněno, vyčištěno a nakonec vyhozeno, škodí nějakým způsobem přírodě. Buď škodíme přímo my, nebo je škozeno naším jménem.“ Znovu si uvědomuji, že každý z nás to může zastavit už jenom tím, že bude dávat v obchodě do košíku věci, které planetě spíše prospívají, než škodí. O tom jsem už koneckonců psal o pár řádků výše.
Myslím, že to stojí za to, aby zítra „nějaké želvy“ ještě vůbec připlavaly.
Blog je jedním ze 146 příběhů, které najdete v mé knize Třináct tisíc dní, čtyřicátníkovy postřehy z cestování životem:

__________________
Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.
V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky.